S Janem Cinou v ústřední roli jej (podle knižního bestselleru Marka Haddona a cenami ověnčené dramatizace z pera uznávaného dramatika Simona Stephense) připravuje režisérské duo SKUTR.

„Role Christophera je pro mě velká výzva. Může se zdát, že je vlastně jednoduchá – i když je to zavádějící slovo, protože autistický svět má úplně přesné vzorce chování. Hlavní postava ale najednou zažívá situace, na které už pravidla nestačí. Poprvé ve svém životě tak musí reagovat úplně jinak. Přijít na to, jak, je pro herce těžké. Je to něco, co mě trápí, o čem si přemýšlím a snažím se na to najít odpověď," říká Jan Cina.

Nemáte k ruce odbornou pomoc, která by vás vedla?

Mám, samozřejmě, svou postavu jsem konzultoval s lidmi, kteří jsou s autisty v běžném styku. Sám jsem se v rámci přípravy na ni setkal jak s menšími dětmi, tak třeba s devatenáctiletými, dvacetiletými lidmi, kteří mají tuto diagnózu. Od nich jsem načerpal hodně inspirace. Po jedné ze zkoušek v divadle mi speciální pedagogové, kteří se přišli podívat, řekli, že v Christopherovi přesně poznávají některé své svěřence, tudíž mě vlastně pochválili. Hodně mě to potěšilo, protože nikdy před tím jsem se s autismem nesetkal, až díky chystané inscenaci jsem o tomto syndromu začal číst knížky a podobně. Se Skutry jsme se dohodli už předem, že nechceme na jevišti vytvářet realistický obraz autisty, ale náš obraz autistického světa, jak ho sami vidíme. Takže jsem se při zkoušení snažil spíš hledat, zda mám v sobě něco z autisty, a ve výsledku jsme zjistili, že z něj máme všichni něco.

Muselo to být zajímavé poznání.

Bylo. Zaujalo mě taky, že o autismu sice panují určitá klišé, která platí, ale zároveň je každý autista úplně jiný, jako my všichni ostatní, každý má nějakou svou „vychytávku", která si zaslouží obdiv. Setkal jsem se například s klukem, který miluje jízdní řády, všechny zná, ví, jaké typy tramvají jezdí po Praze… Na druhé straně, a to se přesně v představení objevuje, nemá rád, když jej někdo osloví jinak, než jeho jménem. Když mu řeknete: ty jsi můj miláček, tak to vůbec nepochopí, protože se přece jmenuje dejme tomu Pepík. Takže potřebuje, abyste mu říkali Pepík, protože není žádný miláček.

Jeden z režisérského dua, Martin Kukučka, charakterizuje inscenaci jako „tak trochu detektivku a příběh jednoho dospívání". Asi můžeme prozradit, že hlavní hrdina rozkryje během zdánlivě nevinného vyšetřování detektivního případu ze sousedství docela jinou záhadu.

Tak se to dá říct. Jak už je nastíněno v titulu hry, Christopher se snaží přijít na to, kdo zabil sousedčina psa, a najednou začne objevovat věci, o kterých netušil a s kterými si vůbec neví rady. Detektivka nakonec dojde vyřešení, ale jestli dopadne dobře, nebo špatně, to ať si divák přebere sám, to je na každém.

Se Skutry pracujete už poněkolikáté, asi je vám spolu dobře…

No, ano. Jsme v takovém lehce rodinném svazku, protože jsem pod jejich vedením studoval na DAMU na katedře alternativního a loutkového divadla. Strávili jsme tedy spolu čtyři roky a pak jsme se potkávali u některých projektů, do nichž si mě vytáhli.

Zato s herci Simonou Babčákovou a Markem Danielem, kteří hrají vaše rodiče, se setkáváte pracovně poprvé?

Přesně tak. Naopak se Zuzkou Stavnou, s Hanou Vagnerovou a Petrem Vančurou (další spoluhráči v inscenaci, pozn.) se už nějakou dobu známe. S Hankou a Peťou jsme hráli v představení A studia Rubín Poslední papež, jiná inscenace s dvojsmyslným názvem Přirození tam stále běží.

Vraťme se ještě k Simoně s Markem, jak se vám spolupráce s nimi zamlouvá?

Oba jsou příkladem toho, že nejsou „omezení" jen klasickou činohrou. Simona hraje v Dejvickém divadle, do toho dělá své improvizace, je hodně všemu otevřená. Marek zase dlouho působil v brněnském HaDivadle, má taky široký záběr. Setkání s nimi je pro mě skvělé a velmi zajímavé, protože doposud jsem pracoval převážně s generačně stejnými lidmi. Tím nechci říct, že Simona s Markem jsou staří, ale přece jen mají daleko víc zkušeností než my, kterým je nějakých sedmadvacet. Takže se od nich můžu mnohému přiučit. Teď mě napadá, že Simona nejenže v našem představení hraje matku hlavního hrdiny, ale sama ztvárňuje autistku v inscenaci Dejvického divadla Kakadu, kterou jsem úplně náhodou viděl. Některými svými vjemy mi vlastně pomohla najít cestu k uchopení postavy Christophera.

A Hanka Vagnerová? Z krátké návštěvy zkoušky si odnáším zdání, že představuje Christopherovo alter ego…

Ve hře je napsáno, že je jeho asistentka, vychovatelka, pedagožka, chvíli taky alter ego či obyčejná holka, která neví, co s ním má dělat, chvíli zase kámoš…

Jak jste si poradil s množstvím textu, který v inscenaci máte?

Byl to, pravda, docela oříšek. Při jeho učení jsem měl pocit, že se mi mozek dostává do lehce autistické fáze, protože v textu je spousta pasáží, které nejsou úplně logické. Člověk se jednoduše musí hodně soustředit.

A jak se učí věc, která občas postrádá logiku?

Blbě. Je to hrozné, šílené, těžké. Pomáhá mi chodit po venku – bydlím u Stromovky, takže všichni ptáčci, veverky a další zvířátka už můj text znají. Ještě mi zbývá doučit se prvočísla až do cifry dvě stě a něco, na tom teď pracuju, to můj antimatematický mozek nebere… Pořád k tomu hledám správný klíč. Věřím ale, že už mám k němu nakročeno.

V Kalichu hrajete ještě Mauglího ve stejnojmenném muzikálu Ondřeje Soukupa a Gabriely Osvaldové. Co je vám vlastně bližší – muzikál nebo činohra?

Nejvíc mě baví – a byl jsem v tom vychovaný na škole – kombinace tance, zpěvu a činohry. Z tohoto pohledu je mi tedy muzikál bližší. Konkrétně Mauglí byla moje oblíbená knížka v dětství, takže jsem se opravdu hodně těšil, že se jím stanu na jevišti. Mám radost, že se to představení povedlo a že jej vyhledávají děti i dospělí, což byl účel.

Co chystáte výhledově?

Opět mě čeká hraní na Letních shakespearovských slavnostech. Překvapivě se Skutry budeme letos připravovat premiéru inscenace Romea a Julie, v níž budu hrát Benvolia. Premiéra bude 25. června. Na Pražský hrad se navíc vrátí Veselé paničky windsorské, které režíroval Jiří Menzel a které hrajeme už sedmým rokem. Je to taková oddechovka a zároveň potěšení, že u diváků pořád fungují.