„Film o otci bude o důležitých částech jeho života, kdy prokázal nejen to, že byl fotbalistou světového formátu, ale dovedl také dát přednost charakteru, i když za nacistů riskoval svůj život. A za dob komunismu ho to pak stálo léta perzekuce a ponížení," uvedl Ivan Bican.

„Pro otce bylo největším trestem uvalení perzekuce na celou rodinu. Když mu komunisti řekli buď my nebo krumpáč, tak přesto, že miloval svou manželku i děti, tak si vybral krumpáč. Fotbalové věci a jeho historické rekordy budou vlastně zmiňovány jako druhořadá záležitost," vyprávěl.

Ivan Bican se s tvůrci filmu několikrát sešel a ti se pak utvrdili v tom, že řada věcí, které se doslechli, byla daleko od pravdy.

„Co jsem jim vyprávěl, pro ně bylo zajímavé a navíc ocenili, že na tom nechci přidávat žádný plus ani mínus, že chci ukázat otcův charakter v pravdivé a žádné uměle přislazené formě. Zdůrazňuji také důležitou roli matky, která nesla tíhu perzekuce stejně jako on, snížila se jí úroveň společenského postavení a všechno," pokračuje ve svém vyprávění.

Nad vodou jej držela manželka

Manželka Josefa Bicana Jarmila byla v nejtěžších dobách velikou oporou. „Nejdůležitější bylo to, že otce ochránila od sociálního úpadku jeho vlastní osobnosti. Otec pociťoval zradu celé společnosti za to, že se celý život bavil slušně, bavil miliony, rozdával radost a byl pro mnohé v jeho generaci příkladem. Ochránila jej od toho skluzu dolů, také k alkoholu," vysvětlil Ivan Bican.

„Říkal jsem tvůrcům filmu, že nebýt mojí matky, tak po pádu komunismu by Bican nebyl. A kdyby ano, tak nepoužitelný. Starala se o něj. O otci se rádo říkalo, že rád mluvil o sobě, ale já vyprávěl o tom, že to sice byla tehdy pravda, ale v době, kdy byl ponížen nespravedlivým odsouzením komunistické diktatury k nádenické práci a kdykoliv se dostal do společnosti lidí a mluvilo se o fotbale, tak tento moment jej vytahoval z toho bahna, do kterého byl uvržen," pokračoval syn slavného fotbalisty.

„A ve své radosti mluvil o své fotbalové velikosti, že byl nejlepším střelcem na světě. No ale vždyť měl pravdu, i když ze společenského hlediska to nebylo úplně košér. V době úpadku jeho osoby a postavení zkrátka byl rád, že může využít nastalé situace a u stolu s lahvinkou vína vzpomínal," přiblížil Ivan Bican nepříjemné okamžiky po perzekuci jeho rodiny.

Legendární fotbalista byl rehabilitován v roce 1972, kdy tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal prohlásil, že jestli někdy komunisté ublížili někomu ze sportovců, tak to byl právě Josef Bican.

„Tím tu kletbu sejmul a otec pak už neměl tu potřebu upínat se při vyprávění ke své fotbalové minulosti, ale začal mluvit také o tom, jací byli hráči kolem a nemusel ve své tehdejší zraněnosti dokazovat a připomínat, že byl největší ze všech. A právě tyhle momenty jsou ty, které jsem pro vznik filmu považoval za velmi důležité," uvedl Ivan Bican.

Záchrana od USA

A právě při těchto setkáních chtěli tvůrci filmu znát určité detaily z jeho života a vznikla myšlenka, že by byl natočen rovněž dokumentární snímek přímo s Ivanem Bicanem o strastech neprávem perzekuovaných osob.

„Souhlasil jsem, ale s tím, že nechci poškodit sám sebe, své svědomí a i osobnost jako takovou, která má díky jménu otce svoji pozici. Protože se jednalo o věci mého politického přesvědčení i perzekuci proti mé osobě, tak jsem nechtěl dávat zbraň do ruky druhých, které by pak nějaké věci mohli použít. Zkrátka pravdu a tak, aby divákovi bylo umožněno pochopit situaci, nebylo nic vytaženo z kontextu. Autorům a mě byla řada věcí jasných, ale divákovi, kterému by to bylo předloženo by nemuselo být," přiblížil Ivan Bican vznik myšlenky na dokument.

Hlavní natáčení probíhalo v bytě po Josefu a Jarmile Bicanových.

„Řada momentů z mého vyprávění je zajímala. Vzpomínal jsem také na to, jak jsem požádal federální vládu Spojených států o ochranu. Byl jsem prohlášen jejím hostem, zbaven českého občanství a do 72 hodin jsem musel opustit republiku. To bylo ústředním bodem, proč jsem musel republiku opustit, co tomu předcházelo. Američané mi vyhověli, i když byla kvóta dvou lidí ročně na celou ČSSR," sdělil Ivan Bican.

Mé uvěznění a žádost o propuštění, to byly důležité momenty. Byl jsem místo propuštění z uvěznění bez zákonného oprávnění přeřazen do Bohnic a ty situace tak zapadaly jedna do druhé takovým způsobem, že s ohledem zpátky to zkrátka muselo být korunováno úspěchem, i když jsem se naskytl v situaci, kdy to bylo prakticky nemyslitelné," pokračoval Ivan Bican ve svých vzpomínkách.

Pět hodin bez scénáře

Tvůrci filmu společně s ním strávili dohromady téměř pět hodin, bez scénáře a natáčelo se také před různými místy, jako třeba před americkým velvyslanectvím, Obvodním soudem pro Prahu 7 či před věznicí Pankrác nebo Bohnicemi.

„Důležité bylo hlavně natáčení před Obvodním soudem pro Prahu 7, kde jsem byl několikrát neoprávněně odsouzen za věci, kterých jsem se nedopustil nebo které nenaplňovaly podstatu a smysl trestního práva. Komunističtí soudci rádi perzekuovali nevinné občany, přesto že nikdo jiný než právě soudci nezná lépe tu hranici, kdy zákon slouží spravedlnosti a pořádku nebo jako nástroj perzekuce a msty na nevinných občanech," přidal další části svých vzpomínek Ivan Bican.

„V životě lidí je nejdůležitější úcta k člověku, jeho právům a svobodá a také přirozený odpor ke zločineckým ideologiím nacismu a komunismu a zvěrstev proti lidem, která z těchto politických ideologií vzešla," řekl.

„Byl jsem uvězněn a byl proti mě zneužit i můj špatný pooperační stav, kdy jsem byl vystaven extrémně špatným hygienickým podmínkám a prakticky odsouzen zemřít. Ovšem krátil se můj trest a čas tak hrál v můj prospěch. Zkrátka se blížila doba konce mého trestu a Bican stále ne a ne zemřít, to byl jejich veliký problém," poznamenal Ivan Bican.

Nakonec jsem propuštěn nebyl, že prý mi do toho nic není a byl jsem převezen do Bohnic, odkud jsem se nakonec dostal oficiálně pod americkou ochranou a měl těch 72 hodin na opuštění republiky. To ale zas tolik neznamenalo, protože během té doby se mi mohlo stát cokoliv a byl jsem vystaven možným útokům proti mě, fyzickým i právním. Nebyl jsem sám, proti komu byl takový útok veden, ale jistě jsem byl jedním z mála z těch, kteří jej přežili," popsal temné kapitoly svého života.

Film bude připraven na podzim

Film o Josefu Bicanovi se připravuje a ještě nějaký čas jeho příprava potrvá, dokument o Ivanu Bicanovi by měl být pány Červenou, Tučkem a jejich společností Bedna film připraven na podzim.

„Požádal jsem je, aby film o mém otci udělali tak, aby další generace měly možnost připomenout si někoho, kdo docílil úžasné popularity v nejpopulárnějším a nejbohatším sportu světa. A že když byl postaven před volbu postavit se režimu i za cenu nesmírného rizika, tak neváhal a udělal to," uzavřel Ivan Bican své povídání.

Čtěte také: Skvělý umělec a člověk, vzpomíná Ivan Bican na zesnulého kameramana