A tak když jsme se potkali na nedávném festivalu Praha – Sen letní noci, kde si potřásl rukou s jeho slavným bosenským kolegou Emirem Kusturicou, na dotaz, zda by neměl chvilku na menší rozhovor, odpověděl: „Beze všeho.“

A z menšího rozhovoru bylo moc příjemné půlhodinové vyprávění. Začali jsme ho u letošního léta a skončili a skončili u pionýrských táborů na přelomu 80. a 90. let.

Je to půl roku, co do kin šel váš zatím poslední film, drama Nevinnost. Čemu se teď v polovině prázdnin věnujete?

Věnuji se hlavně čtení. A samozřejmě už myslím na další natáčení. Před sebou máme film Svatá čtveřice podle původního scénáře Michala Viewegha a první klapka má padnout v polovině října.

O jaký film žánrově půjde?

Když řeknu hořká komedie, tak už samozřejmě všichni obrátí oči v sloup. Ale když se to povede, bude to komedie, která má svojí závažnost a humor. A když se to nepovede, bude úplně jedno, jaký tomu dám přívlastek.

Nepřímo jste to zmínil sám. Vaše poslední „hořká komedie“ podle scénáře Michala Viewegha Nestyda u kritiků, ale tentokrát i diváků, příliš nezabodovala. Jak se dnes s odstupem na Nestydu díváte?

Jsou tam asi nějaké věci, které bych udělal jinak, ale v zásadě s ním nemám žádný problém. Asi bych ho netočil, kdybych měl pocit, že jde o špatnou věc.

K novému filmu s Michalem Vieweghem: Poodhalte, co dělá štáb necelé tři měsíce před natáčením?

Dokončujeme obhlídky terénu a obsazujeme poslední volné role a pracujeme na natáčecím plánu. Ale je to dost často i práce mých kolegů. Takže když pracují zrovna oni, snažím se číst knížky, které potřebuji nejenom k tomuto filmu, ale i k příštím projektům…

O jaké projekty jde?

Jedním z nich je adaptace románu britského autora Simona Mawera Skleněný pokoj. Je to hodně zajímavá látka pojednávající o osudu vily Tugendhat. V tuto chvíli čekám, až Petr Jarchovský dokončí první verzi scénáře. Ale jinak, i když to v těchto dnech moc často nevypadá, je léto, takže jsem často s dětmi a chystáme se na dovolenou. Jsem rád, že po letech natáčení mám o letošních prázdninách konečně čas na rodinu.

Loni jsem vás potkal mezi diváky na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Navštěvujete i letos filmové festivaly?

Ano, v Hradišti jsem dva dny i letos. Jinak jsem byl ve Varech, předtím jsem byl s Kawasakiho růží v Novem Sadu, kde jsme vyhráli. Festivaly, a hlavně ty české, jsou pro mě hlavně dobrá příležitost vidět filmy, které nejsou v běžné distribuci. Na zahraničních akcích se obvykle spíš snažím poznat danou zemi. Takže třeba teď ve Vojvodině (oblast na severu Srbska, jejímž hlavním městem je zmíněný Novi Sad – pozn. red.) jsem se snažil vidět spíš kláštery než vyhledávat další filmy.

Přesto, z těch filmů, které jste zatím letos na festivalech viděl, máte nějakého favorita?

Mým největším zážitkem ve Varech byl vítěz berlínského festivalu, íránský film Rozchod Nadera a Simin. Když se to takto řekne, někdo se asi pousměje: Pan Hřebejk točí nestydy a propaguje exotiku v podobě íránské kinematografie. Ale je to jedno z nejlépe napsaných dramat za poslední léta s výbornými hereckými výkony. V Berlíně získalo cenu nejen za nejlepší film, ale i za oba hlavní herecké výkony, což se na tomto ohromně nabitém festivalu ještě nikdy předtím nestalo. Jinak do kin teď jde výborný britský film Jmenuji se Oliver Tate, který bych doporučil. A moc mě také zaujal Život v jednom dni.

Čím vás zaujal?

Je to filmový projekt, který si vymysleli Ridley a Tony Scott. Na YouTube oslovili tisíce lidí, kteří přesně před rokem, 24. července, natáčeli, co dělají. A tvůrci z několika tisíců hodin materiálů, který jim přišel ze 190 zemí světa, udělali velkou filmovou báseň o současném světě. Byl jsem tím filmem unesený. Střídají se v něm svědectví bizarní, komická i mrazivá… Když vidíte záběry, jak se natáčejí rozjásaní lidé na Love Parade, kteří přitom jdou do tunelu, kde pak zůstalo 200 mrtvých, a vy jste svědky toho okamžiku zlomu, je vám všelijak. Film samozřejmě nešel do tolika kin jako Harry Potter, ale rozhodně stojí za to najít si ho v programu…

Někteří kritici vám vyčítají, že jste tak trochu rutinér, takže by mě zajímalo, jak vlastně na podobně netradičně natočené snímky hledíte? Inspirujete se u nich?

Hledím s obdivem na filmy, které se podaří natočit způsobem, jenž umocňuje vyprávění. Když to není jen nějaká schválnost. Ale fakt je ten, že člověk se do toho nemůže nutit. Může si sice vybrat jiné spolupracovníky, ale jak řekl jeden z mých kolegů: Filmy odrážejí metabolismus svých tvůrců. Čímž chci říct, že se ze svých cest úplně nevyvléknete. Petr Jarchovský nikdy nenapíše nějakou zdrcující vivisekci, protože na to má příliš mnoho soucitu vůči postavám, o kterých píše. A já asi vždycky, byť jsme v posledních projektech trochu zvážněli, budu mít určitou tendenci k humoru a rodinným tématům. Člověk si zkrátka úplně neporučí. Přestože si myslím, že jsme s Petrem Jarchovským několikrát tu výhybku otočili. Třeba když jsme přešli po úsměvných retrokomediích k filmu Horem pádem nebo posledně s Kawasakiho růží a Nevinností.

Dá se říct, že je těžší natočit vivisekční drama než lehkou komedii?

S tím bych nesouhlasil. Záleží samozřejmě na naturelu tvůrců, kteří se těžko mohou do něčeho nutit. Ale natočit lehkou komedii, aby skutečně fungovala, a vivisekční drama, není podle mě žádný rozdíl. Obojí je těžké.

O tom jste přesvědčen?

Ano. Když to řeknu jednoduše, je stejně těžké natočit úplně pitomý a vynikající film. Liší se to jen v tom, jestli máte talent, energii a přeje vám štěstí. Aby film fungoval a podařila se vám energie ze scénáře a natáčení přenést do kin, musí vám vyjít všechno. Sám víte, že je mnoho filmů, v kterých sice je řada dobrých nápadů, ale vnitřně nefungují a nemají svého adresáta.

Zrovna u našich filmů mám často pocit, že po technické stránce sice fungují, jde vidět, že je dělali profesionálové, ale vlastně ani nevím, o kom jsou a komu jsou určené.

Ale to se vůbec nemusíme bavit jen o našich filmech. Jde jen o to, že u nás můžete jít do kina na všechno, co tady natočíme, zatímco zahraniční filmy máme přebrané. Když jdete na španělský film, většinou to bude Almodóvar nebo nějaký film, který se uplatnil v mezinárodní konkurenci. Šunt okolo nevidíme. Samozřejmě, že 90 procent produkce bude vždycky šunt, který nepřežije. Ale čím více filmů se natočí, tím více hodnoty tady může zůstat. A díky tomu se pak třeba zrodí filmař, jehož jméno je pak synonymem pro svoji zemi. Jeden z nich právě stojí asi 50 metrů od nás (ukazuje na Emira Kusturicu). Samozřejmě, že v Srbsku to nesou jinak. Mohou si říkat: Kusturica z nás dělá folkloristickou zemi plnou tančících cikánů. Ale to, že svými filmy zasáhl celý svět, nelze zpochybnit.

Máte na Kusturicovy filmy nějakou osobní vzpomínku?

Zažil jsem na festivalu v Tallinnu, kde bylo obrovské kino pro asi dva tisíce diváků, že během úvodních titulků filmu Život je zázrak vypadlo titulkovací zařízení. Ten film trvá přes dvě hodiny, ale neodešel vůbec nikdo a na konci byl nekončící aplaus. To je ten líc, že vznikají blbý věci, ale pak se podaří Něco. Mně se taky z těch jedenácti filmů povedly tři čtyři, které tady zůstanou. Ale všechno se vám podařit nemůže.

A které svoje filmy tedy řadíte mezi nejpodařenější?

Asi Pelíšky a Musíme si pomáhat. A i když zatím nemám ten odstup, věřím, že se i po letech bude dát dívat na Kawasakiho růži a někoho to zasáhne.

U kterého filmu jste naopak cítil, že se vám úplně nepodařil nebo že nevyvolal takovou odezvu, jakou jste si představoval?

Neřekl bych, že se nepodařil, ale náš nejvíc zarážející propadák, nikoli co se týče počtu diváků, ale našich očekávání, byl film U mě dobrý. Když jsme ho uvedli do kin, naráželi jsme na jeho žánrovou rozpolcenost, kdy hodinu jako by sledujete poetickou komedii, která najednou zrychlí a promění se na Podraz po česku… Pro někoho fungovala první část, pro někoho druhá, já mám rád obě, ale uznávám, že ten film na většinu lidí dohromady úplně nefungoval. Ale myslím si, že až zase časem něco „přizapomeneme“, ten film bude svědčit o reálech své doby. Ostatně, byl to i jeden z důvodů, proč jsem ho dělal. Je to pro mě hodně osobní téma a chtěl jsem zachytit atmosféru a prostředí, která nějakým způsobem z Prahy dřív nebo později úplně zmizí. Měl jsem s ním ale i jeden absurdní zážitek, když jsme jako předsednická země Evropské unie promítali tento film na zvláštní akci v Chicagu. U mě dobrý celý festival zahajoval. Od začátku jsem si říkal, jak ho ti lidé přijmou, protože jsem věděl, že jde o hodně lokální film. Dokud chodili diplomaté a plácali mě po zádech, říkal jsem si: Dobrý, diplomati kecají. Ale jeden mě dostal. Přišel generální konzul Indie a začal mi srdnatě líčit scény z našeho filmu s tím, že to je úplně přesně jako u nich. Překvapilo mě, jak si dokáže takový film najít publikum i v zemi na první pohled úplně odlišné než je naše. A takových, kolikrát i hodně blbých filmů, které si člověk z nějakého důvodů oblíbí, protože na něco přesně ukážou, bychom našli…

Každý člověk má svoje, jak říkají Angličané, guilty pleasures. Pro mě je to třeba Nahota na prodej. Ten film dost možná patří k tomu nejhoršímu, co se u nás v 90. letech natočilo, ale stejně mám pocit, že o éře divokého kapitalismu tady sotva najdeme podobně zábavnou a trefnou výpověď…

To je přesně ono. Mnoho filmů, i když je třeba blbých, svou dobu nějakým způsobem zachycují a postupně si žijí vlastním životem. Klasickým případem je Dědictví aneb kurvahošigutntag. Hlavně díky moravskému publiku mělo sice velký komerční úspěch, ale vzpomínám si, jak se na něho tvářili lidé v Praze. Řada lidí ho zpočátku doslova jen vzala na milost. Věru Chytilovou měli totiž zafixovanou jako bořiče konvencí a tvůrce uměleckých filmů a bylo jim proti chuti, že najednou natočila cosi jako lehkou komedii v italském stylu.

A jak vám se Dědictví líbilo?

Měl jsem z něho docela dobrý pocit. Stylově se pro mě Dědictví blížilo tomu, jako když se klasik italské komedie Mario Monicelli sejde s Albertem Sordim a natočí spolu nějakou pecku. Ale je fakt, že dnes mám Dědictví mnohem radši. Ukazuje se totiž, že věci, které před 15 lety mohly vypadat jako pokleslé nebo přitažené za vlasy, nebyly často tak úplně od pravdy. Souvisí to hodně s dobou…

Narážíte na to, že začátkem 90. let ještě nebylo moc v kurzu tepat kapitalismus a demokracii, protože jsme se ještě pořád těšili z něčeho nového…?

Ano, spousta věcí byla tabu a satiru moc nešlo dělat. Byli jsme celkově optimističtější a skrze určitou skepsi v tomto filmu hodně lidí nevnímalo, že Dědictví funguje. Má dobře napsané a zahrané postavy. Až s odstupem času, kdy jsme se přes tento politický nesouhlas přenesli, spousta lidí v dobrém slova smyslu na Dědictví změnila názor. U většiny filmů je přitom máte tak, že vyčpějí. Podobně jako s vínem. Je jen velmi málo vín, které můžete archivovat a časem dozrají. Většinu musíte do roka vypít, jinak odumřou a zkazí se. U filmů se často stává, že i ve své době hodně dobře přijaté věci vyčpějí a naopak z rozporuplně přijatých děl se stane klasika, na kterou se dá po letech dívat. A pak jsou samozřejmě ještě filmy pro malé publikum, které jsou navždy, což je třeba většina filmů Jana Švankmajera.

Přiznám se, že v komunitě mých přátel hodně funguje váš scénář komedie z pionýrského tábora (natáčel ji Ondřej Trojan) Pějme píseň dohola. Řada známých mi říká: To je to nejlepší, co Hřebejk kdy udělal.

Nejste vůbec první, kdo mi to říká. Zrovna nedávno jsme se s Petrem Jarchovským o tomhle filmu bavili… A přitom když jsme ho začátkem 90. let s Ondrou Trojanem a Petrem Jarchovským udělali, bylo to bráno jako totální propadák. Vzpomínám si, že jsme měli problém ho vůbec distribuovat, protože v té době samozřejmě nikdo nebyl zvědav na nějaké pionýry. Tehdy to lidé ani nebrali jako komedii a ničemu se nesmáli. A vidíte dnes.

Jan Hřebejk

Jeho režijní klasiky Pelíšky a Musíme si pomáhat zná skoro každý. Méně známé jsou jeho začátky. Na FAMU, kde studoval obor scenáristiky a dramaturgie (nikoli tedy režii) zaujal už krátkometrážním snímkem Co všechno chcete vědět o sexu a bojíte se to prožít. Film odkazuje k době svého vzniku: Roku 1988 a pirátským videokazetám. „Rychlodabér“ v něm dostane za úkol nadabovat jednohlasně porno. A právě dobové výpovědi s větší či menší mírou nadsázky se v následujících letech staly Hřebejkovým trademarkem.

S Ondřejem Trojanem a Petrem Jarchovských (svým pozdějším dvorním scénáristou) natočil absolventský film na FAMU, komedii z pionýrských táborů Pějme píseň dohola, která v roce 1990 prošuměla. O tři roky později s Šakalími léty ale už získal Českého lva a ještě větší úspěch slavil v roce 1999 s Pelíšky. Film, který byl původně zamýšlený jen do televize, se zařadil k nejnavštěvovanějším od převratu. Za Musíme si pomáhat pak byl nominován na Oscara.

Čtěte také: Kusturica: Chodili jsme do Mánesa, chlastali a blbli