Houstlistka Demeterová: Musím si občas odskočit od klasiky a vyřádit se v rocku

„V onom programu hrajeme skladby, které byly pro housle v baroku napsané – ať už jde o ty s andělskou nebo náboženskou tématikou, tak o ty ‚pozemštější', až démonické. Koncert vrcholí slavnou ďábelskou Sonátou g moll Il Trillo del Diavolo pro housle a basso continuo Giuseppa Tartiniho, která je pro nás houslisty v barokním světě metou," řekla Demeterová.

Barokní hudbu máte evidentně ráda…

Je to moje profesní hobby. Když můžu, utíkám se k ní, protože to mám povolené.

Je v barokní hudbě stále co objevovat?

Je. Co se objevování skladeb týká, je to nutné, protože člověk se musí pořadatelům a posluchačům nabízet pořád s něčím novým. A pak je ještě objevování ve smyslu studia techniky hry, protože u houslí nemůžete ustrnout, v projevu je pořád co zdokonalovat.

Kromě Andělů a démonů v barokních houslích máte více projektů a nápadů…

Ano, jsem takzvaně multifunkční, což znamená, že se současně věnuju několika věcem. Vedle „andělů a démonů" vyjíždím k posluchačům se sérií koncertů složených ze skladeb slavných mistrů, jakými jsou Beethoven, a Paganini, připravuji také Mozarta a Bacha – všichni napsali pro housle opravdu významný repertoár. K jednotlivým pořadům si píšu i texty, které vycházejí z dobové korespondence určitého autora, abych jej publiku přiblížila tak, jak ho dosud neznají. Snažím se prostě o těchto velikánech vyvracet různá klišé a nedorozumění, která kolem nich vznikla.

Například?

Že Beethoven byl nevrlý, ne moc příjemný člověk… Během jednoho takového večera najednou zjistíte, že byl nevrlý proto, že neslyšel. Strašně chtěl být s lidmi, ale v jeho době nebylo možné odhalit světu skladatelovu hluchotu, to bylo velmi riskantní. Když tyto informace lidem dávkuju v kombinaci s hudbou, sleduju, jak ji pak začínají vnímat z úplně jiného úhlu pohledu, jak je pro ně krásná a přístupná. Ke spolupráci na pořadu s Beethovenovými skladbami (Hudba a duše génia) jsem si přizvala herce Otakara Brouska ml., Miroslava Táborského a klavíristu Luďka Šabaku, s nimiž sklízíme obrovský ohlas. Posluchači, jak nám říkají, odcházejí s úžasným zážitkem.

Určitě stejným, jako v případě Paganiniho. Co zajímavého jste objevila či dávno víte o něm?

Dává se mu přídomek „ďábel", líčí se jako podivín, který měl mouchy hvězd a choval se jako primadona. Leckteří muzikologové znevažují či zlehčují mnohé jeho orchestrace houslových koncertů, ale nezaslouženě. Zjistilo se totiž, že jsou v některých ohledech naprosto průlomové, s přihlédnutím k době a pravidlům, která tehdy platila. Dneska se také ví, že inspiroval skladatele, jako Berlioz a Listz – bez jeho motivace a finanční podpory by tito dva pánové v životě nenapsali, co napsali. Niccolò Paganini je druhý skladatel v pořadí, kterým se zabývám, a i v jeho případě je mým cílem ukázat pravdu, že byl vlastně – stejně jako Beethoven – týraný. Když si občas jeho otec myslel, že necvičí dost pilně, fyzicky jej trestal nebo mu nedal najíst. Dnes by mimochodem rodiče takových dětí zavřeli… Logicky pak z toho oba museli mít psychické následky, ale na hudbu naštěstí nezanevřeli. Ba co víc – Paganini dal světu to, že houslovou techniku posunul někam úplně jinam. Během večera zasvěceného právě jemu (nazvaný Bůh či Ďábel), pro který jsem oslovila opět herce Otakara Brouska mladšího v alternaci s Miroslavem Táborským a chorvatského kytaristu Ozrena Mutaka žijícího v Česku, se lidé dozvídají různé zajímavosti, které vůbec netušili.

Odkud informace čerpáte, jak těžké je dostat se k dobovým pramenům?

Velmi, ale já tu možnost mám. Trošku těžím z toho, že jsem se přestěhovala do Británie, kde mám přístup k určitým knihám, které nejsou přeložené do češtiny. To byl i případ publikace o Paganinim, již napsal slavný birminghamský muzikolog, který se narodil v roce 1840, v němž Paganini zemřel. Měl možnost mluvit s lidmi, kteří ho ještě zažili, takže díky němu mám relevantní informace a „drby", co každého zajímají. Třeba ohledně jeho anglického turné se přesně ví, jakým kočárem cestoval, na co si potrpěl, na co ne, že měl rád ticho v hotelu, protože si potřeboval odpočinout po strhujícím výkonu… Taky se už potýkal s pocitem vyhoření, logicky, protože hrál velice často – ne ale zase každý den, zásadně měl mezi každým koncertem mezeru sedmi až osmi dní. Navíc trpěl Marfanovým syndromem, byl tedy vysoké postavy, měl dlouhé tenké končetiny a dlouhé tenké prsty, ale i přes všechny zmíněné obtíže hrál silně emočně. Tím se naprosto a nedostižně odlišoval.

Dá se říct, jak se sám v sobě popasoval s oním označením „ďábel"?

Bránil se. Když ho někdo pomlouval a nazýval „ďáblem", psal stížnosti, že to vůči němu a jeho rodině, zejména mamince, není fér. Dokonce jednou, když koncertoval v Praze, zveřejnil dopis, který mu maminka poslala. Dává v něm jasně najevo, jak je celá jejich rodina věřící a že s ďáblem nemá její syn rozhodně nic společného.

Chystáte se projekt věnovaný Paganinimu uvést v Praze?

Ano, jak ten o Beethovenovi, tak i Paganinim, usilovně na tom pracuju. Oba projekty do Prahy patří, protože pánové tady měli své vazby. Obdobným způsobem chci uchopit také Mozarta a Dvořáka, i v jejich případě stojí za to – ve spojení s úžasnou hudbou, jakou napsali – objasnit určité otřepané fráze.

Paganini je po technické stránce pro houslisty meta. Jak těžké je zvládnout jeho pověstná capriccia?

Paganini je geniální v tom, že stvořil skladby, v nichž zkomprimoval na tu dobu zcela neobvyklé virtuózní techniky. Co se týče konkrétně capriccií – jsou tak obtížná a těžce hratelná, že si na ně houslisté netroufali dlouhá léta po jeho smrti. Dnes už je situace jiná – člověk se co do techniky natolik posunul, že svými celkovými motorickými schopnostmi „narazil" na strop, už prostě nedokáže hrát rychleji na jakýkoli hudební nástroj. Chci tím říct, že zahrát Paganiniho capriccio není nic, z čeho bychom se měli zbláznit. Možná bychom se zbláznili z jeho odvážné intepretace, protože o to šlo. On šokoval, ale dělal to schválně, a to si myslím, že posluchače na mém pořadu baví. A je jenom na nich, aby posoudili, jestli byl Paganini bůh nebo ďábel.

Kromě velkých jmen hudební historie vás baví i spolupráce se současnými umělci z různých žánrů – byla jste například hostem kapely Olympic na jejím koncertě, předtím jste vystoupila v Karlíně s Václavem Noidem Bártou…

Byla pro mě obrovská čest, že si mě Olympic vybral na svůj výroční koncert v Lucerně – Petr Janda je mimochodem původně houslista, v pokročilé fázi hrál právě i některá Paganiniho capriccia, což se ani neví. Proto tak výborně skládá a umí napsat rockové věci pro kytaru s úžasným houslovým „drajvem". Zahráli jsme spolu dvě věci, z toho jednu takovou vypalovačku, což mě strašně bavilo. Setkala jsem se s pány profesionály. Potvrdilo mi to teorii, že když někdo něco umí, tak je úplně normální, i když má za sebou spoustu desetiletí megakariéry. Totéž platí i o Noidovi – do vystoupení na jeho koncertě mě „uvrtal" kamarád, skladatel a dirigent Kryštof Marek, který pro něj (a v tomto případě i pro mě) udělal aranži skladby Tango pro Roxane od Stinga. Měla jsem tu čest i s Bárou Basikou, s níž jsme dělaly zase Fantoma opery, byla to bomba. Abych to vysvětlila – musím si občas odskočit od klasiky, která je strašně psychicky těžká a je pro mě nejvíc, a takto si vyhodit z kopýtka, vyřádit se. Naprosto nezištně, protože v opačném případě by to bylo špatně. Po rodičích – mamince Moravačce a tatínkovi Maďarovi – mám velký temperament, kterému je třeba dát čas od času průchod i na rockovém či popovém poli. Ujíždím ale i na elektronických věcech a některých formách house music. Jsem takový blázen do jakékoli dobré muziky, málokdo by to řekl.

Už jste řekla, že žijete v Anglii, kam jste se provdala. Líbí se vám tam?

Velmi, s manželem žijeme v přírodě kousíček od města Shrewsbury, kde se narodil Charles Darwin. Mužovou i mou vášní jsou shirští koně – největší plemeno na světě, které bývalo využíváno ve středověkých bitvách –, jejichž tréninkem se manžel profesionálně zabývá. Je úžasný, typický britský gentleman. Mám v něm emoční oporu, konečně jsem našla osobní štěstí. Fakt, že jsem odešla za ním, neznamená, že jsem opustila Českou republiku. Naopak jsem tím získala větší sílu k tomu, abych rozvíjela svoji uměleckou misi a abych se sem mohla vracet s úplně jinou, pozitivnější energií, kterou chci předávat i posluchačům. O to přece jde, dělat lidem radost.