Kapele Katapult zpěvák a kytarista Oldřich Říha šéfuje od roku 1975. V inkriminované trojici kytara basa bubny je suverénně nejdéle „sloužícím“ hráčem. Zatímco bubeníci se s léty měnili, basa byla jasná. Až do svojí smrti 5. ledna 2009 na ni „hobloval“ Jiří „Dědek“ Šindelář. A právě na pohřbu Říhova dlouholetého spoluhráče a kamaráda „Dědka“ začíná včera pokřtěný dokument Jana Gogoly mladšího Rock života.

Je to mnohostranně neobvyklé spojení. Překvapivé je, že k napůl přátelskému, napůl publicistickému střetu mezi přemýšlivým dokumentaristou, který „vnímá svět jako něco, co je složeno z více zvuků najednou”, a rockerem, jenž se s interpretací světa ve svých sděleních příliš nemaže, vůbec došlo. Vznikl tak dokument, ve kterém na rozdíl od předchozího oslavného kina Long Live Katapult 2006 kompletně nezazní jediná píseň Katapultu, a který si tak činí ambice být víc než jen strohý portrét.

Zjevné je, že ani Gogola se určitému obdivu neubránil. Objektem svého zkoumání je zřetelně fascinován a přitahuje ho. Což není výtka, dokumentarista sotva může přistupovat k osobnosti, s kterou tráví desítky natáčecích hodin, bez osobního zaujetí. Gogola Říhovi pokládá směs metafyzických i banálních otázek směřujících spíše někam do “neuchopitelná”, k podstatě bytí nežli k produkované hudbě a její reflexi.

Zamrzí však, že Rock života ignoruje pohled na druhou stranu barikády, mimo svět Oldřicha Říhy tvořený šatnou, katapultím “oltářem”, domovem a koncerty. Dokumentu o “fenoménu obyčejnosti” to sice přidává na přehlednosti, ale polemická stránka reprezentovaná pouze spřízněným filmařem (byť občas pošťuchujícím dotazem, zda už za sebe Říha v Katapultu našel náhradu) tak ve svém důsledku vede opět jen k portrétu, byť zdařilému a mnohoznačně interpretovatelnému.

Jestliže Gogola v hudbě Katapultu vnímá “určitou rozklíženost, odstředěnost, klopotnost, děravost světa”, na plátně tato rozklíženost působí poměrně jednoduše. Jako uzavřený svět lidové zábavy, na které její hlavní hráč vytrvá až do konce, protože ho to živí i naplňuje a sotva si už dokáže představit, že by dělal něco jiného. Dokument tak oslavuje trvanlivost, ale i strnulost, jeden z nejčastějších bodů kritiky Katapultu, zde přijatý jako samozřejmost.

Gogola do světa Katapultu nahlédl, ale ponechal mu statut světa samotného pro sebe. Nerozšířil ho dál, mimo jeho pevně vymezené obzory. Sporadické setkání intelektuálního filmaře a zemitého rockera ve formě celovečerního dokumentu tak asi zůstane podobně vzácnou příležitostí jako včerejší křest DVD a koncert ve vyprodaném Národním divadle. Katapult zde zahrál poprvé, ale stěží lze očekávat, že by se na podobnou scénu vrátil.

Tím spíše však stálo za to při příležitosti uvedení Roku života Říhu vyzpovídat.

close zoom_in U názvu filmu Rock života člověka automaticky napadá otázka: Je rock smyslem vašeho života?

Není to smysl života, já jsem rock. Nemám to tak, že někdo žije jako rocker. Třeba Jožo vždycky říkal: Já jsem rocker. Přitom na sebe nechal poutat různý teplomety. Pojal jsem rock’n’roll jako životní krédo. Proto říkám do očí, co si myslím a nesnáším odpovědi, při nichž abyste se dovtipoval, co tím kdo myslel.

Když takto nemáte rád slovní vytáčky, co si říkáte, když v televizi sledujete současnou politickou garnituru?

Ani se mě na to neptejte! Je to svět, kterej vůbec nechápu a vůbec se o něm nechci bavit.

Když říkáte, ani se mě na to neptejte, je to zrovna vyhýbavé…

Protože bychom tady byli do rána. Začal bych do toho šít. Je to svět falešností, přetvářky, lží, manipulace s lidma, ochočení si lidí… A končí to tím, že lidé jsou natolik ochočení, že jeden potřebuje alkohol, druhej drogy, třetí náboženství… Vím, že mi na to můžete říct, že mým náboženstvím je rock’n’roll. Ale prostřednictvím rock’n’rollu mám život ve svých rukou. Hraju si a zpívám, co chci. A ne to, co mi říká církev nebo politická strana.

Takové gesto dobře zní. Nikdy jste tedy nehrál kupříkladu na koncertu žádné politické strany?

Jednou v životě jsem hrál, ale už to nikdy neudělám.

Vnímáte to dnes jako chybu?

V tuto chvíli ne. Prošel jsem katarzí. Říkal jsem, že nebudu hrát s Katapultem na politických mítincích ani za deset milionů. Ale pak jsme vstupovali do Evropské unie, byly volby a komunisti vystrkovali růžky. Tehdy jsem se naštval a podporoval ODS. Lidi se mě samozřejmě ptali, jak je to možný, když jsem říkal, že nikdy nebudu hrát pro žádnou politickou stranu. Jenže, to máte tak. Jsem pacifista, ale když nás napadne nějaká země, budu požadovat samopal. A tehdy jsem vnímal, že jsme v ohrožení, že je třeba vystoupit proti komunistům.

Dnes už to podle vás potřeba není? Komunisté mají stále slušné preference, nedá se říct, že by oslabovali.

Když jsem zjistil, že ódéesáci jsou stejní parchanti jako komunisti, stáhnul jsem se do pozadí a od tý doby nezahraju pro žádnou politickou stranu. Ani za těch deset milionů. Prošel jsem prostě určitou katarzí. I proto říkám, že nemůžete po někom žádat něco, co nezažil. Já už to zažil, a proto můžu klidně říct, že v politice nemůžete nikdy věřit nikomu a ničemu.

Toužil jsem po tom, aby některý z novinářů popsal soupis průserů politických stran od devadesátých let po současnost. Nikdo to neudělal. Pak jsem si koupil Vieweghovu Mafii v Praze a tam to všechno je. Nakonec to musel udělat spisovatel. Co se politiky týče, jsem takovej radikál, až dokonce tvrdím, že nepotřebujeme žádný politický strany. Vždyť je to úplně na nic.

Kdo by tedy měl být zodpovědným zákonodárcem?

Měli bychom zkusit najít osobnosti. Ale jak, to se mě neptejte. Stačí se podívat, jak to dopadlo naposled, když lidi kroužkovali, až vykroužkovali Věci veřejné, který to podělaly úplně. Politický strany prostě nejsou autentický a jsou pravej opak světa, ve kterým žiju. Když přijdete na katapultí koncert, dostanete se do autentickýho světa, v kterým si nikdo na nic nehraje.

V Katapultu sám sebe označujete jako vedoucího. I v Gogolově dokumentu působíte jako dominantní osobnost. Měl jste v sobě odjakživa pocit, že jste předurčen k tomu, abyste vedl lidi?

Nikdy jsem v sobě nic takovýho necítil, jenom jsem sledoval… Jak na škole dělám vedoucího hokejovýho mužstva, vedoucího fotbalovýho mužstva, lídra atletickýho týmu… A když jsem v roce 1963 v 15 letech objevil rock’n’roll a založil kapelu, od začátku jsem byl lídr. Je to vrozená vlastnost, které se někdy až děsím, když lidem neustále říkám, co mají dělat. Ale jsem narozenej bejk, sedí na mě každej horoskop a prostě za to nemůžu.

Neznamená to pro Katapult slepou uličku? Po úmrtí „Dědka“ a „Káši“ jste se obklopil mladými spoluhráči. Jestliže předtím jste se dal považovat za vůdce, teď bych skoro měl chuť říct, že jste vládce. Funguje ještě něco jako, omlouvám se za klišé, společná chemie? Není to, když už jsme se bavili o politice, vláda jedné strany?

Vůbec ne. Nebudete mi věřit, ani já tomu ještě nevěřím, ale můžete si na konkurzu vybírat, jaký chcete muzikanty, analyzujete jejich muzikantský i osobní schopnosti a vlastnosti, zkoumáte, jestli s nimi můžete nejen hrát, ale i žít… A když už nemůžete vůbec nikoho najít, přijde kluk a řekne: Já to zahraju. A zahraje. Jednoduše, jak to v životě bývá… Když jste hodně dole, ti praví lidi přijdou sami. Basák Andy hrál deset let doma bigbít, deset let hrál Katapult. Nikdo jsme o něm nevěděli. Pak úplnou náhodou, jako fanoušek, jednou zaskočil a dělal Dědkovi technika… Při tom mi řekl, že je basák. Říkal mi, ať si s ním jdu zahrát. Já mu na to samozřejmě povídám, ty vole, nebudu hrát s každým idiotem. Si myslíš, že si s tebou budu brnkat? Až když Dědek umřel a bylo mi blbě, řekl jsem tomu klukovi, jestli si nechce jít zahrát. Vůbec nic jsem nečekal… A Andy přišel a zahrál všechno zrovna tak jako Dědek. Je to vůbec možný?

Chemie zafungovala?

Naprosto. Zkoušel jsem milion lidí, kteří to technicky zvládli. Ale najednou přišel Andy, kterej nejen, že se mnou hrál, ale byl Katapult. V rock’n’rollu je úplně jedno, kolik je vám let. Když cítíte muziku, kterou chcete hrát, můžete ji hrát kdykoli. Já s ní začal v patnácti, Andy se mnou v jednadvaceti. Věk prostě nehraje roli… Je to jako se ženou. Jednou se netrefíte a máte hysterku. Pak se zase netrefíte a máte frigidu. A pak objevíte pannu, pro bejka ideální… A jste s ní čtyřicet let. Tomu se říká osud. Stejně je to s Katapultem. Celou kariéru jsme čelili brutální kritice a útokům. Zákazy, rozkazy… Ale hrajeme dál.

Bylo to tak, že vás tyto útoky vždycky posilovaly?

Bez nich by Katapult nebyl, to co je. Když se chcete dostat výš, musíte projít genezí těchto brutálních útoků. Víte, kolikrát jsem řekl, že zmizím, že už dál nechci? Ale stejnak mě to pořád žene dál. Vždyť to řekl i ve filmu Nekonečný příběh lítající pes Falco: Nikdy se nevzdávej, štěstí si tě najde. A ono to funguje.

Připadáte si, že jste na tom podobně jako Mick Jagger? Že s rockem člověk nestárne?

Zrovna teď jsem někde četl, jak si Černocká si stěžuje, že vypadá o dvacet let mladší, jak je to možný, že prý by měla vypadat mladší tak maximálně o deset let. Jak je to možný? Nevíme. Jak je možný, že Clint Eastwood nebo Rolling Stones mají pořád tolik energie? Nevíme. Nerozumím tomu, ale pozoruju to na sobě stejně. V tomhle našem životě se prostě nestárne.

Tím pádem vás asi musela pořádně štvát otázka, kterou vám Jan Gogola v Rocku života neustále pokládá. Jestli už jste vyhlásil konkurz na nového Oldu Říhu…

Že mě štvala? To je slabý slovo. Rozzuřil mě tak, že od tý doby říkám, že jsem nesmrtelnej. Takhle prostě neuvažujete. Chodí na nás publikum ve věku 8 až 70 let a radost z rock’n’rollu je tak nabíjející, že prostě nestárneme.

Ale navzdory tomu, že nestárnete, z původní sestavy Katapultu už jste zůstal jen vy. Proto se musím zeptat, jestli si dokážete představit jiného Oldu Říhu…

Víte, že jo? Jak jsem se rozzuřil a poslal Honzu Gogolu do p*dele, najednou mám v kapele technika, devatenáctiletýho, kterej je velikej talent. Řetězec se uzavírá. Vždycky, když jde někdo k nám hrát, buď vypadne, ožere se a shnije, nebo je velkej talent. A teď opravdu uvažuju o tom, že bych ten osud vyprovokoval, že bych vyzval technika a řekl: Pojď s náma hrát! A třeba při tom i odejdu do zákulisí. Jako by se to řítilo mimo mě a já to začnu podporovat… (zamyslí se) Ale stejnak mají smůlu, jsem nesmrtelnej (směje se).