Přesně takové pocity jsem vnímala při práci na rozhovoru s Jiřím Klemem. Herec, který příští rok oslaví sedmdesáté narozeniny, s radostí vyprávěl o tancování, o četbě, o studiích, o hereckých angažmá, jimiž prošel, a v neposlední řadě také o své nejnovější roli v představení Drž mě pevně, miluj mě zlehka, které od června uvede Divadlo ABC. Snad jsem z toho všeho vybrala poctivě a vyškrtala jen maličkosti…

Máte rád tanec?

To víte, že ano! Tancoval jsem od mládí, věnovali jsme se mu zejména na fakultě. Moc mě bavily jak lidové, tak historické tance, které jsme museli povinně absolvovat. Taneční zkoušky jsme tehdy skládali od menuetu po čardáš, prošli jsme si téměř vším. S mým spolužákem Mirkem Masopustem jsme byli při zkouškách nejčastějšími tanečními partnery našich spolužaček (smích).

Chodil jste i do klasických tanečních?

Samozřejmě, u nás v Úpici, kde jsem studoval gymnázium. Taneční sál tam byl v hospodě, která stála na svahu nad vsí, a říkalo se jí Na Krétě. Náš taneční mistr byl povoláním cukrář a nasládlé řemeslo mu trochu prosakovalo i do jednání, byl velmi uhlazený a upovídaný (smích). Mám odtamtud nezapomenutelné zážitky, to víte, tam se balily holky (smích).

Jaký byl váš nejoblíbenější tanec?

Jednoznačně valčík – se spolužačkou z gymnázia Liduškou jsme s ním dokonce vyhráli krajské kolo taneční soutěže a postoupili jsme do celostátního, které se odehrávalo v Praze v tehdejším Domě železničářů na náměstí Míru.

Jak to tehdy dopadlo?

Asi při desátém nebo dvanáctém taktu, když se valčík rozjel, Lidušce upadl podpatek a byli jsme vyřazeni (smích). Takže jsme jeli zase zpátky domů.

Tančíte i dnes? Navštěvujete plesy, nebo jiné společenské akce?

Bohužel ne. Ale zatančím si alespoň v Divadle ABC při představení Kaplan má třídu rád, nebo se podívám na kolegy, kteří v připravované inscenaci Drž mě pevně, miluj mě zlehka, nacvičují argentinské tango. Hru napsal Mirek Hanuš podle knihy mého oblíbeného autora Roberta Fulghuma.

Četl jste tuto knihu?

Ano, až na dvě mám doma všechny Fulghumovy knihy. Jeho lidský a literární talent vidět drobné životní a vztahové věci, které leckdy úplně přecházíme, je ohromný. Když jsem měl možnost podívat se na Krétu, tak jsem byl moc rád, že mohu být na stejném místě, na kterém i Fulghum pobýval. Jednou jsem se také vydal do města Chanie, poblíž nějž Robert Fulghum tráví spoustu času, ale pak jsem v sobě nenašel odvahu, abych ho navštívil.

Asi se moc často nestává, aby hrál herec ve hře svého oblíbeného autora…

Často určitě ne, mně se to ale nestalo poprvé. Před lety jsem například hrál ve hře Čas tvého života od Williama Saroyana či ve hře Hvězda zvaná Praha od Oldy Daňka. Oba tyto pány autory mám také nesmírně rád.

Na herecké scéně se pohybujete už hezkou řádku let, zažil jste české divadlo před rokem 1989 i po něm. Jak se podle vás proměnilo?

Zásadní rozdíl je ten, že dnes nikdo divadlu nediktuje povinné tituly, jako to bylo za komunismu. Ke každému výročí se musely hrát tendenční hry, převážně sovětské provenience. A navíc tu fungoval dohled cenzury, Hlavní správa tiskového dozoru. Jednodušší na druhou stranu bylo to, že ředitelé divadel měli pevný a stálý zdroj financí. Dnes jsme bohužel svědky toho, jak různé obskurní „podnikatelské okruhy" ve spojení s politickými souputníky prošustrují či rozkradou obrovské spousty peněz – a v čase veřejného zájmu začnou příslušná politická šetřit! V první řadě potom sahají na peníze kulturní sféry. To už dělali ostatně i tací jako Pepíček Goebbels a Pepíček Stalin.

Hrál jste v minulém režimu v nějakém představení, které vám bylo vyloženě proti srsti?

Víte co, my jsme ani slabé texty nikdy nešidili, neřekli jsme si třeba, že je to srágora, tak to podehrajeme… Jednou jsem ale zažil hru, která sice nebyla až tak tendenční, ale která mi přesto proti srsti byla. Děj vyprávěl o chlapci, který se zamiluje do dívky, která je na vozíčku. Na tom by samo o sobě samozřejmě nebylo nic špatného, ale nezamlouvalo se mi, že celý děj příběhu byl citově nesmírně vykalkulovaný. Na mě ten kalkul působil silněji než tendenčnost v jiných představeních. Moje tehdejší herecká partnerka Jorga Kotrbová si při derniéře stýskala, že už to končí, ale já jsem jí říkal, jak jsem šťastný, že to mám za sebou (smích). Nechápala mě.

A je naopak nějaká role, na kterou vzpomínáte nejraději?

Měl jsem v životě to štěstí, že jsem si mohl zahrát ve třech takových, na které budu vždycky vzpomínat. První byla role zubaře Valentina v Shawově hře Člověk nikdy neví, potom role v představení Hodina mezi psem a vlkem na motivy života Francoise Villona a v neposlední řadě Cyrano z Bergeracu.

Mají dnes mladí lidé, kteří vystudují herecké školy, více možností uchytit se, než měla vaše generace?

Více možností asi mají. Nemusejí mít pevné angažmá, mohou být na volné noze a z nabídek si vybírat. Ovšem pakliže ty nabídky přijdou… Talentovaných mladých lidí je dost, leč – tak jako ve všem – je zapotřebí také velký kus štěstí.

Jiří Klem
- Narodil se 18. března 1944 v Liberci
- České herec a dabér
- Vystudoval pražskou DAMU
- Působil v Krejčově souboru Divadla za branou, ve smíchovském Realistickém divadle či v Divadle Komedie
- Od roku 2002 je členem Městských divadel pražských, v současnosti hraje v nejnovější hře Divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka", roli Aristofana Joyce II
- Hrál v pohádce Kráska a zvíře nebo v kriminalistickém cyklu Malý pitaval z velkého města či v seriálu Hraběnky
- Před rokem 1989 třináct let vyučoval herectví na DAMU

Soutěž o vstupenky na představení Drž mě pevně, miluj mě zlehka
Soutěžní otázka:
Tanec, který prochází dějem celé hry Drž mě pevně, miluj mě zlehka, se nazývá:

a) Vídeňský valčík
b) Cha-cha
c) Argentinské tango

Odpovědi zasílejte do 3. června do 12 hodin na e-mail soutez.prazsky@denik.cz, do předmětu uveďte heslo "DRZ ME PEVNE". V e-mailu nezapomeňte uvést adresu a své telefonní číslo, na kterém Vás budeme informovat o výhře. Výherce získá 2 vstupenky do Divadla ABC na představení Drž mě pevně, miluj mě zlehka.