Čtveřice, která před lety předskakovala U2 a za rok 2009 byla nominovaná na Mercury Prize, ale pak se v době vydání druhé desky rozhádala s vydavatelstvím a pomalu se o ní přestávalo slyšet (třebaže kvalitativně nijak nevadla), nyní místo velkých hal obráží právě kluby jako je Rock Café.

A headlinerem nebyla ani pro páteční večer v Praze, protože v žižkovském Paláci Akropolis hráli v rámci festivalu Spectaculare cenění němečtí hudebníci současnosti Nils Frahm a Hauschka. Ale kdo měl v páteční večer spíš než na všechny barvy klavíru chuť na hlučný kytarový koncert, ten byl v Rock Café na pravém místě.

No Distance Paradise

Předkapela v podobě olomouckých No Distance Paradise jakkoli jejich debutová deska Challenge Gravity sbírá slušné recenze (a kapela se při koncertu pochlubila, že ji hudební portál Musicserver označil za osmou nejlepší za rok 2013 u nás) ještě nenaznačovala nic výjimečného.

Průměrný kytarový indie rock s úsměvy na všechny strany, který se sice dá vcelku pohodlně poslouchat, ale chybí mu cokoli navíc, co by ho dostalo z oné bezpečné zóny pohody.

Albert Černý z dnes už nefungujících domácích nadějí Charlie Straight, který se do Rock Café taky přišel podívat, neviděl při vší úctě o nic moc lepší ani horší kapelu, než byla ta jeho.

Tři Skoti a jedna Švédka

Krátce po desáté večerní ale přišli tři Skoti a jedna Švédka, a jestliže i o Glasvegas, kterým každý druhý recenzent zazlívá na deskách příliš mnoho patosu a s tím souvisejícího ždímání emocí, člověk mohl mít pochybnosti čtveřice v černém je hned během úvodní skladby z nejnovější desky Later…When the TV Turns to Static spolehlivě rozehnala.

Ostrý a pořádně hlasitý kytarový zvuk, čistý zpěv Jamese Allana a shoegazový postoj bubenice Jonny Löfgren, která celý koncert s přehledem udávala tempo, jež zvolnilo spíš výjimečně třeba při akustické verzi hitu Flowers & Football Tops, která mimochodem stála za to.

Právě mocně jímavý hlas zpěváka Allana, jenž moc dobře ví, co posluchačům předkládá, protože si všechny texty píše, a to tak, že zachází hodně do hloubky a na koncertech už pak mezi písněmi skoro nic neříká, černo-bílá stylizace, a fakt, že bubenice po celý koncert neposedí (ostatně ani nemá obligátní stoličku), naopak za škopky předvádí docela živelné představení, dohromady spoluvytvářejí atmosféru, která obejme.

Asi dvě věty pražskému publiku

Frontman si může klidně dovolit za celý koncert publiku nic neříct (v Praze zahlásil asi dvě věty, přičemž k jedné z nich ho vyprovokovala partička až příliš dobře naložených hochů pokoušejících se o crowd surfing ve třech), ale pokud jste aspoň na trochu podobné hudební vlně, říkáte si, jak vám ti lidi na pódiu rozumí a jak mají zatracené charizma.

Když hrají Glasvegas skladbu The World Is Yours, ke které Allana inspiroval Al Pacino ve filmu Scarface, působí jejich hymnický refrén v nevelkém klubu možná podobně ztraceně jako totožná slova u bazénu toho času už ztracené postavy zmíněného dramatu Scarface. Al Pacinův Tony Montana měl všechno před sebou, ale pak si to podělal.

Glasvagas jsou už podobně mimo hlavní proud. Ale stejně jako Tony Montana to prostě mají v sobě, takže ať si je najdete kdekoli, snadno si stejně jako jejich objevitel, skotský producent Alan McGee řeknete Tohle je fakt velká kapela!