S Elánem jste začínali jako čtrnáctiletí puberťáci už kolem roku 1968. Dokážete si představit, že byste v současných, pro vás už ryze profesionálních podmínkách, zahráli ještě živě ve velké aréně nějakou píseň z těchto dřevních dob?
Vašo Patejdl: Zrovna písnička Já viem, kterou občas hrajeme, je dost stará, dá se zařadit do našich začátků. A Zelená myška nebo Semafor taky patří k těm, co už hodně pamatují. Takže nejde o tak nereálnou představu.
--------------------------------------------------------------------------------------------
Máte rádi legendární skupinu Elán? Hlasujte v anketě na konci článku!
--------------------------------------------------------------------------------------------
Jaké jste tehdy, když vám bylo 15, byla kapela?
Patejdl: Byli jsme mladí, dnes už jsme jen pěkní (usmívá se). Měli jsme tehdy samozřejmě jen ty největší ambice: dělat hudbu celý život a být nejlepší kapela na světě. Tvrdou manuální prací jsme se snažili vydělat si na nástroje, v podstatě to bylo takové budovatelské období.
Jožo Ráž: Ale nejlepší na světě chceme být stále.
Podařilo se vám zahrát si v Carnegie Hall. Byl to jeden z okamžiků, kdy jste si řekli, že jste se tomuto cíli přiblížili?
Patejdl: Byl to velký zážitek. Ale dosáhli jsme také třeba toho, že jsme v hudebních osnovách České a Slovenské republiky.
Ráž: I v rakouských.
Patejdl: Jak se jednou dostanete do osnov, už vás hned tak z paměti nevymažou (usmívá se).
Nicméně, zaujalo mě, že ačkoli jste začínali ve zmíněném roce 1968, první desku jste vydali až v 80. letech…
Patejdl: Je pravda, že v porovnání s dnešními mladými kapelami nám to trvalo déle, ale zas to taky déle vydrželo. Dnes není problém dostat se do studia a nahrát desku, ale otázka je, jakou to má váhu. Na Osmy svetadiel jsme mohli vybírat ze spousty materiálů, a to nám, myslím, hodně pomohlo.
A která z těch desek, co přišly po Osmém světadielu, je pro vás srdcová?
Patejdl: Vedle Osmeho svetadielu, který to všechno nastartoval, je pro mě zlomová i naše poslední deska Anjelská daň. Cením si na ní, že jsme za ty roky neztratili chuť hledat v hudbě radost.
Před aktuálními koncerty jste posluchačům dali příležitost vybrat si pět písniček. Překvapilo vás, které zvolili?
Patejdl: Ani ne (usmívá se). Kočku nebo Bosorku chtějí lidé slyšet vždycky.
Čím bude pražský koncert, který hrajete ve velké hokejové hale, v Tipsport areně, výjimečný?
Ján Baláž: Budeme hrát přes dvě hodiny, a i když nechceme nic prozrazovat dopředu, bude to rozhodně ta největší show, jakou kdy tahle země od československé kapely viděla.
Patejdl: Ty vydržíš hrát přes dvě hodiny? (Dobírá si ho.)
Baláž: Je to šichta, jako když jdete do dolu. Za koncert shodím dvě, dvě a půl kila. Někdy jsme hráli tak, že jsem měl vzadu kyslíkovou bombu. Zahrát dobrý koncert není žádná legrace, je třeba intenzivně trénovat.
close
zoom_in
Hovoříte o největší show, jakou kdy vaši fanoušci mohli vidět, ale už se vám přece podařilo hrát pro víc jak 70 000 lidí. Něco podobného si v Česku mohli vyzkoušet jen bratři Nedvědi. Může být pro hudebníka něco vůbec ještě víc?
Baláž: Měli jsme 80 000 plus 20 000, co stálo za plotem. Ale dvakrát do jedné řeky nevstoupíš a Letenskou pláň už zastavěli. Pro tolik lidí asi už hrát nikdy nebudeme, ale pořád můžeme dělat velké show.
Patejdl: Tehdy jsme si pověděli, že všechno bylo dobré, ale tohle byl asi vrchol.
Zrovna vy, Vašo, jste se účastnil jako poradce i natáčení nedávné talentové soutěže Hlas Česko Slovenska. Proč se podle vás žádná z tváří, které prošly podobnými soutěžemi, nedokázala etablovat aspoň zčásti tak jako vy nebo Olympici?
Baláž: Vybavuji si ten vtip, kdy jeden druhému říká: Tak jsme založili kapelu. A jak se jmenuje? Hele, já už ani nevím.
Patejdl: Tyto soutěže samozřejmě mají svůj smysl, ale většinou vyprodukují lidi, kteří za sebou nemají žádnou historii či repertoár, takže v době, kdy jsou mediálně nejsledovanější, obvykle nemohou nabídnout víc než karaoke. A to na samotnou kariéru nestačí. Než si repertoár vybudují, jsou tady další soutěže a další hvězdy a zájem o ně už obvykle opadá. Každý si podle mě musí projít těch deset, dvacet let práce, aby se dostal k tomu, že bude dlouhodoběji vyprodávat velké koncerty.
Ráž: Shrnul bych to do jedné věty, že princip je v karmickém zákoně života: Kolik dáš, tolik dostaneš. Oni zatím nic nedali, takže ani nic nedostali.
Všiml jsem si, že už delší čas hrajete bez předkapely. Čím to?
Patejdl: Měli jsme období, kdy jsme hráli třeba s No Name, Žentourem nebo s Davidem Kollerem, ale od jisté doby už moc předkapely neřešíme.
Baláž: Problém je v tom, že si veškeré aparáty půjčujeme, a protože chceme jen ty nejlepší, stojí nás to dost peněz. Kdybychom tedy měli dnes najít předkapelu, která v tomto s námi bude držet krok, muselo by jít o skupinu typu Kabátu nebo Olympicu. A ti to samozřejmě nemají zapotřebí. Náš koncert bude nákladný. A věřím, že to bude stát za to.
