Lidé tehdy nevnímali sirény a zahynulo jich během tragické Popeleční středy 701. Symbolem náletu se stal zničený Emauzský klášter, který se podařilo zrekonstruovat až v šedesátých letech minulého století.

Kvůli špatnému počasí shodili před sedmdesáti lety spojenečtí stíhači na Prahu bomby. Letci se domnívali, že jde o německé Drážďany, pro které byly pumy určeny. Na popeleční středu 14. února 1945 tehdy dopadlo na hlavní město 152 tun bomb.

Připomenout událost, při níž zahynulo 701 lidí, má výstava pojmenovaná Popel Popeleční středy na radnici druhé městské části. Společně s Prahou 2 se na výstavě podílí Vojenský historický ústav. Návštěvníci expozice se tam mohou seznámit se vzpomínkami pamětníků, dobovými fotografiemi a jednou z amerických bomb shozených na Prahu.

Na pondělní zahájení výstavy přišli někteří z pamětníků, jejichž příběhy výstava představuje. „Jsem ráda, že jsem se mohla o své vzpomínky takto podělit," říká Ludmila Navrátilová, jejíž příběh se jmenuje Trosky a popel.

Ludmila Navrátilová: Vše vypadalo, jako když někdo škrtá sirky

close Zahájení výstavy vzpomínek pamětníků a historických fotografií připomínající výročí 70 let od amerického bombardování Prahy za účasti starostky Prahy 2 Jany Černochové a pamětníků náletu. zoom_in Celý život žije Ludmila Navrátilová (81) na Vinohradech. Jako jedenáctiletá zde zažila i bombardování spojeneckých vojsk. Ten den si pamatuju živě,babička měla pohřeb na Olšanech.

Co jste dělala, když jste nemusela do školy kvůli nedostatku uhlí?

S kamarádkou Marcelou jsme si onoho dopoledne hrály v parku, během hry začaly houkat sirény. Ona si toto na rozdíl ode mně nepamatuje, asi to vytěsnila z paměti. Tehdy jí totiž zahynul táta.

Když se ozvaly sirény, věnovaly jste jim pozornost?

Spíše tomu, že bylo zrovna poledne a my jsme musely jít na oběd. Sirény jsme moc nevnímaly. Houkaly už předtím mnohokrát a nikdy se nic nakonec nedělo. Když jsem došla domů, dostala jsem vyhubováno a herdu se slovy: „Víš, že je pohřeb, a ty couráš!"

Kde jste byla při bombardování?

Doma. Bydleli jsme v suterénu, a když jsme se koukaly z okna, připadalo mi, že jde o zápalné bomby. Jako když někdo škrtá sirky - takové plamínky. Okna se nám tehdy nerozbila. Asi taková vlna na nás nešla.

Vzpomínáte si, co všechno vám běželo při náletu hlavou?

Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Neznali jsme nálety. Dodnes nemám ráda silvestrovské oslavy. Ty rány úplně nesnáším.

Co jste dělala, když vše skončilo?

Šla jsem na pohřeb.Cestou jsem viděla, jak jsou domy v plamenech a všude samý rámus, jak jezdily sanitky a hasičská auta.

Co se vám z toho dne nejvíce zapsalo do paměti?

V Mánesově ulici hořel dům. Seděli u něj lidé a měli u sebe peřiny. Byli úplně bezbranní.

Věra Burešová: Doma viděli, jak na místo, kde pracuji, padají bomby

close Zahájení výstavy vzpomínek pamětníků a historických fotografií připomínající výročí 70 let od amerického bombardování Prahy za účasti starostky Prahy 2 Jany Černochové a pamětníků náletu. zoom_in S kolegyní si chtěla tehdy sedmnáctiletá Věra Burešová (87) udělat oběd. Když tu začaly padat bomby.

Reagovali lidé na sirény?

Ne. Teprve potom, když vedlejší dům dostal zásah, jsem slyšela, jak lidé běží po schodech dolů do krytu. Naštěstí dům, v němž jsem pracovala, zásah nedostal. Ale měli jsme společný vnitroblok. A tak všechen rámus, když vše propadalo patry dolů, jsme slyšeli a mysleli si, že je to náš barák.

Oběd jste asi nestihly?

Ne, ten tam zůstal a byl samá suť. Když jsme otevřely dveře na chodbu, tak nebylo vůbec vidět. Hlavně kvůli prachu, který byl všude. A tlaková vlna rozbila všechny skla v oknech.

Co se vám v tu dobu honilo hlavou?

Abych byla doma. A tak jsem potom prchala domů do Michle.

A domů jste se dostala pěšky, či jezdily tramvaje?

Po svých. Bylo mi sedmnáct a byla jsem Sokolka, takže to byl úprk domů.

Doma se nic nestalo?

Ne, ale celá rodina měla velkou starost. Bydleli jsme v Horní Michli, odkud bylo vidět, jak padají bomby na Vinohrady. A naši věděli, že tam pracuji, tak měli strach. Já to tenkrát nijak neprožívala - prostě se stalo.

Pomáhala jste odklízet sutě?

Ne, ale ve Slezské ulici, kde jsme měli kancelář, se pomáhalo vyprošťovat lidi. V baráku, který spadl, bylo papírnictví. Tam prodávala mladá, hezká, usměvavá dívka. Tři dny lidé slyšeli, jak se tam zpoza sutin ozývá. Bohužel ji později vytáhli už mrtvou.