Text hry o životě několika Newyorčanů za doby vrcholící vlny AIDS je, jak říká Michal Dočekal, i po třiceti letech od svého vzniku stále v mnohém současný.  

V čem zejména?
Tak jako ve druhé polovině osmdesátých let, která přinesla mnoho společenských změn nejenom ve střední a východní Evropě, ale ve světě vůbec, a jež hra popisuje, prožíváme i dnes určitý dějinný zlom. Ve společnosti dochází k rozkolu, kdy jedna skupina lidí naprosto odmítá preference a politickou volbu té druhé, ke znepokojivému směřování k populismu, možná až k fašizujícím tendencím…. A to se děje i v Andělech v Americe. Podstatné je, že se hra snaží najít nějakou míru naděje, smíření nebo harmonie v nelehké době, čili se nesoustředí jen a pouze na vykreslování problematického světa. V dnešní době tomu můžeme velmi dobře rozumět.

Mnozí považují Anděly v America za nejdůležitější americkou hru 20. století. Patříte k nim i vy?
Nejsem amerikanista, ale určitě se řadí k top ten americké dramatiky vedle děl Tennesseeho Williamse či Arthura Millera. Kushner má na svém kontě více her, ale touhle se jednoznačně zapsal do dějin nejenom amerického, ale i světového dramatu. Andělé v Americe jsou prostě klasika – o vztazích, o věcech mezi zemí a nebem, ale hlavně o světě jako takovém. Je to klasika, která se stále vrací na evropská, potažmo světová jeviště, což taky ukazuje na jejich hodnotu.

Českou premiéru mají ale až teď. Proč? Nikdo na ně neměl odvahu?
Těžko říct. Předně si musíme uvědomit, že se v žádném případě nejedná o běžný repertoárový kus. Myslím si, že jistou roli v tom sehrál i fakt, že v době vzniku hry – mimochodem ji uvádíme v překladu Jitky Sloupové, který vznikl už v 90. letech – tady nebyl mentální prostor na to, abychom si představili Reaganovu vnitrostátní politiku kriticky. Z mezinárodního hlediska, respektive pro nás ve východní Evropě znamenala úplně něco jiného než pro lidi v Americe, kteří tu takzvanou konzervativní revoluci vnímali jako něco rigidního a antiliberálního. Takže i tento rozměr mohl hrát svoji roli, ale bůh ví.

Andělé v Americe jsou ověnčeni mnoha cenami, stali se i předlohou úspěšného seriálu s Al Pacinem a Meryl Streepovou. Dá se říct, že jsou vlajkovou lodí aktuální sezony Městských divadel pražských?
Nedá. Vždycky je strašně nebezpečné upozorňovat tímto způsobem na něco, o čem není úplně jasné, jak dopadne, i když si samozřejmě přejeme, aby to dopadlo dobře. Směle můžeme prohlásit – ano, měli jsme odvahu pustit se do velkého materiálu, vlastně dvou her. Ale říkat dopředu, že to bude ta admirálská loď, bych se ostýchal. Není to správné.

Inscenace trvá čtyři hodiny včetně dvou pauz, není to pro běžného diváka moc? Jak to odhadujete?
Našemu divákovi se snažíme dát to nejlepší a myslíme si, že pro něj není nic „moc“. Ale pochopitelně, svým způsobem jde o nestandardní zážitek. Doufám, že nejenom zmiňovanou délkou představení, ale i šíří záběru a pokusu, jak se vyrovnat se světem a se společností, vlastně s celým univerzem. Jak už zaznělo, je to hra, která se snaží popsat apokalypsu i cestu z ní. A to chvilku zabere.