Devadesátiletá výtvarnice Helena Slavíková-Hrušková je ráda mezi dětmi

Nyní její obrazy můžete vidět v galerii Josefa Kalouska na Hradčanském náměstí v Praze. Kromě toho, že maluje, tak působí i jako pedagožka na výtvarné škole v Buštěhradě a v Praze. Kde se v ní bere tolik elánu?

Před dvěma měsíci jste oslavila úctyhodných devadesát let. Výstavu v galerii Josefa Kalouska jste si nadělila jako opožděný dárek?

Byl to nápad paní Světlany Kalouskové, že mě u sebe 
v galerii přichystá výstavu. Letos už je to několikátá má výstava a ještě mě jich pár čeká. Jak mám narozeniny, tak mě všichni chtějí vystavovat (úsměv).

V Praze malujete nejkrásnější vyhlídky s pražskými motivy, jako je Karlův most nebo Vyšehrad. Jaký je to pocit, když teď vidíte své obrazy v galerii, která je v těsné blízkosti Pražského hradu?

Je to krásné, má to tady takovou zvláštní poezii. Jakmile se přijde na Hradčany, tak to na člověka prostě působí.

Více než s Prahou jste ale spjatá s Orlickými horami, kde máte chalupu. Příroda se objevuje téměř ve všech vašich obrazech.

Na horách maluji ráda. Zamilovala jsem si lesní a horskou krajinu, ale nejraději mám vodu. Takže když pracuji o prázdninách v Orlických horách, tak jsem většinou u potoka. Hned tam pak akvarely máčím do vody. Vyrůstala jsem v pražské Troji, nyní bydlím na Smíchově a z okna se dívám na Vltavu. Vždycky jsem k vodě měla blízko. Cítím se tam příjemně.

Proč jste si oblíbila akvarely?

Cítím v tom volnost. Akvarely se musí dělat jedním dechem.

Když se vrátíme v čase, co mělo na vaši tvorbu vliv z důležitých historických událostí?

Vždycky jsem se upínala spíše k té přírodě, kde jsem se cítila šťastná. Politické události šly mimo mě.

Jak jste prožila druhou světovou válku?

Nastoupila jsem akorát na Státní grafickou školu a čekala, až se dostanu na vysokou. Seznámila jsem se tam s partou zajímavých lidí, která se pak rozdělila - část šla na Akademii výtvarného umění a část na Umělecko-průmyslovou školu. Profesor, který nás tam tenkrát učil, nás také poprvé zavedl do Orlických hor. 
Z druhé světové války si pamatuji pár nepříjemných chvil, jako bombardování kláštera Emauzy. Naštěstí se válka naší rodiny nijak tragicky nedotkla.

Na grafické škole jste se seznámila s o dva roky mladší Adrienou Šimotovou. Jaký jste spolu měli vztah?

Byli jsme kamarádky a zůstali jsme jimi až do konce. Ona byla takový čiperný člověk, hrozně jsme si rozuměli. Jezdívala se mnou i do Orlických hor na chalupu, kde také malovala.

Ukazovala vám, co dělá? Mluvila s vámi o své tvorbě?

Ona vždycky zalezla na nějaké místečko a nikomu nechtěla ukázat, co dělá. V tom byla spíš samotář. Jinak ale byla Adriena člověk diskutující, dokázala s každým hovořit o všem. Pamatuji si, jak jsme s mým pozdějším mužem Milošem navštěvovali Adrienu a Jiřího Johna v jejich vile v Podolí. Adriena nám vždycky hrávala na klavír.

Na rozdíl od Adrieny, která přešla z grafické školy na VŠUP, jste vy zvolila Akademii výtvarného umění. Tu jste v roce 1950 úspěšně dokončila. Živila jste se celý život malováním?

Jako malířku mě poté zastupoval Fond malířství na podporu umělců, kam jsem každý měsíc odevzdávala obrazy, které jsem chtěla prodat. Když si je porota vybrala, já se už dál o prodej nestarala. Často se tak dostávaly do galerií po celé České republice anebo do zahraničí. Nemusela jsem dělat nic jiného, ale později jsme začala vyučovat děti.

K učení jste se dostala jak?

Oslovila mě učitelka mojí dcery, zda bych na jejich škole chtěla vést výtvarný kroužek. Souhlasila jsem. Nakonec se vyučování dětí stalo mým životním povoláním. Výtvarné kurzy v Praze vedu už padesát let a asi před dvaceti lety jsem začala navíc ještě dva dny v týdnu vyučovat na Základní umělecké škole v Buštěhradu.

Jakým způsobem s dětmi pracujete?

Nechávám jim volnost. Oni se tak cítí šťastný. Nechci do výuky zasahovat školně. Poradím jim techniku, ale jinak jim nechávám docela volné ruce. V Buštěhradě jsem každé pondělí a úterý od jedné do pěti, děti tam mohou kdykoliv během této doby přijít a tvořit.

A chodí?

Ano, vychovala jsem tak už několik generací. Děti vyrostou, začnou mít jiné zájmy, ale přivedou zase své potomky.

Na jaké práce s dětmi jste hrdá?

Nedávno nás například oslovilo muzeum v Rakovníku, zda bychom jim ilustrovali pověsti Rakovnicka. Když takový úkol dostanu, tak do toho zapojím všechno. Vím, že budou potřeba například figury, takže se zaměřím na kresbu figur, potřebujeme portréty nebo výrazy. Je to účelové, a tak to mám ráda. Když se to nedělá pro nic za nic. Nakonec z těchto obrázků vznikne kniha a samostatná výstava v Rakovníku. Každou chvíli ale děláme 
s dětmi nějakou výstavu nebo se účastníme výtvarných soutěží.

Podle toho, když vás pozoruji, tak si to užíváte. Ve svém věku působíte velmi energicky…

Potřebuji být stále mezi lidmi a pracovat. Možná mají na mě vliv i ty děti. Vedle toho působím ještě v několika výtvarných spolcích, kde to naopak stárne. To už není ono, tam už se tolik necítím. Nebaví mě, když nemám co dělat.

Vzpomínáte také na své dětství nebo žijete víc přítomností?

Já musím myslet stále 
na to, co budu dělat druhý den.

Co tedy budete dělat zítra?


Od dvou do šesti vedu kurzy pro děti a pak do desíti pro dospělé. Poté přijdu domu 
a připravuji se na výstavu, kterou s dětmi budeme mít 
v městské knihovně v Praze. Večer si obyčejně ještě maluji nebo dělám keramiku.