Inscenaci hry zavedeného francouzského autora Fabrice Rogera-Lacana (v originále La Porte à côté) nastudovala s herci režisérka Lída Engelová. „Hra mě zaujala hned po prvním přečtení – ženský a mužský pohled na život, který řeší, je v ní vyrovnaný. A to se mi líbí. Stejně jako její inteligentní humor," řekl David Suchařípa.
Udržet ve dvou hercích publikum v napětí a očekávání věcí příštích, to asi není jen tak…
V tomto představení se stal menší zázrak – s Janou jsme se na sebe úžasně napojili, vycházíme ze sebe, z reakcí toho druhého, takže se nám spolu krásně hraje. Zásluhu na tom má především fakt, že text té hry je bravurně napsaný – chvíli je to trošku detektivka, chvíli love story, chvíli legrace –, tudíž se divák nenudí. A na nás je, abychom to nepokazili, abychom hru nepřekroutili do sociálního dramatu, což by krásně šlo. Ale to by pak na ni nikdo nechodil.
Figury, které hrajete, jsou opravdické. Máme je všichni kolem sebe.
Ano, i já takové znám. Že žijí sólo, bez partnera, je dáno jejich prací, dobou a přístupem k informacím – s internetem se často baví víc, než třeba se známými v hospodě. A když už v té hospodě sedí, tak vytáhnou mobilní telefony a píšou si, ať už mezi sebou, tak s hromadou dalších lidí. Tak to bohužel je. My starší máme tu výhodu, že se ještě scházíme a umíme si normálně povídat.
Pro roli jste byl osloven kolegyní Janou Paulovou nebo režisérkou Lídou Engelovou?
Zavolala mi Jana, jestli bych s ní nechtěl hrát v jisté hře a že mi ji posílá k nahlédnutí. Asi za hodinu a půl, když jsem si ji přečetl, jsem jí zavolal zpět se slovy: „Kdy začínáme zkoušet? Ta postava je mi strašně blízká, rozumím jí, líbí se mi!" V tu chvíli mi bylo popravdě řečeno jedno, kdo ji bude režírovat, protože v Kalichu se nestává, že by režisér inscenaci nezvládl – naopak, bývají vyprodané a mají spoustu repríz… Lídu Engelovou jsem znal, do té doby jsem s ní ale nepracoval, takže jsem se o to víc těšil. Myslím, že naše setkání dopadlo šťastně.
Jana Paulová objevila hru přímo v Paříži – zaujala ji natolik, že se rozhodla představit ji i českému publiku. Je to i váš způsob, že za divadlem vyrazíte do světa?
Pokud nemusím, do divadla nejdu, protože nejsem fanatik. Do měsíce mám i dvacet představení, takže když mi pak žena doma položí otázku, zda večer nepůjdeme do divadla, považuju ji za lehce odvážnou… Samozřejmě, viděl jsem v životě hodně představení, ale vždycky to musí být opravdu věc, která mě zajímá. Naposled to byl Sex pro pokročilé s Karlem Rodenem s Janou Krausovou v Divadle Studio Dva – byl jsem zvědavý právě na to, jak hru utáhnou ve dvou. Že bych jel ale za divadlem do světa, tak to ne.
České premiéry hry Ani spolu, ani bez sebe se zúčastnil sám autor. Byl spokojený?
Ano, po děkovačce za námi přišel do zákulisí a říkal, že se dobře bavil. Mluvil jen v superlativech, což člověka samozřejmě potěší. Přiznám se, že jsem měl z jeho návštěvy trošičku obavu, protože před živým autorem jsem do té doby hrál (v tomto případě společně s Oldřichem Kaiserem a Naďou Konvalinkovou) jenom jednou. Byl jím Ephraim Kishon, který se přijel podívat do Divadla Bez zábradlí na inscenaci své hry Byl to skřivan, již ovšem režisér Juraj Herz překopal a přejmenoval na Byl to pták! Kishon mu pak říkal, že kdyby ji viděl dřív, než ji vymyslel, tak by ji určitě takto napsal… Větší poklonu asi složit nejde.
close
zoom_in
V Divadle Kalich navíc účinkujete ve hře Drahouškové, další role ztvárňujete – jako herec na volné noze – v jiných divadlech, s nimiž vyrážíte i za diváky do regionů. Říká se, že jsou vděčnější publikum, vnímáte to tak?
Je to jako s muzikou – existuje dobrá a špatná. A diváci jsou všude stejní. Možná, že ve velkých městech jsou na rozdíl od těch z menších měst zmlsanější, protože mají z čeho vybírat. Řekl bych ale, že když je představení dobré, uznají jej diváci jak venku, tak v Praze.
V jednom rozhovoru jste uvedl, že z režisérů si nesmírně ceníte především spolupráce s Martinem Hubou. Platí to stále?
Ano, dělal jsem s ním inscenace Král Lear, Romeo a Julie a Richard III. Martin Huba je nejen vynikající režisér, ale ještě navíc výborný herec – zná tedy herce i z té druhé strany, což je pro něj coby režiséra nesmírná výhoda. Na jevišti nedopustí žádnou lež, chce, aby všichni hráli správně a nedělali blbosti, kterých by se „živý" člověk nedopustil, a aby mu prostě diváci uvěřili. Z toho pak může vzniknout dobré představení.
Máte rád klasiky, třeba zrovna Shakespeara, když už byla o jeho hrách řeč?
Ano, Shakespeare je autor, jehož zásadní role jsem měl to štěstí hrát. A pokud se najde režisér, který má klíč k tomu, jakým způsobem jeho hry v dnešní době a pro dnešního diváka zinscenovat, klobouk dolů. Rád v nich – pokud nastane příležitost – budu hrát zase.
Ruští klasikové vás neberou, nezískal jste k nim vztah po tatínkovi?
V této republice je to s ruskou klasikou těžké. Tyhle produkce si zaslouží velkorysé obsazení, parádní kulisy a kostýmy, měla by je dělat velká divadla, která na ně mají peníze od státu. Těžko si můžu představit, že nazkoušíme Tři sestry v Kalichu, v Divadle Palace nebo kdekoli jinde, kde hraju… A hlavně – dnes jsou režiséři úplně pominutí, viděl jsem od nich nějaké Čechovovy hry a došel jsem k závěru, že jim často nerozumějí. Můj táta jednou odpovídal na otázku: Jak je to s tím Čechovem, o čem ta jeho hra je? „Jak o čem? Všechno je v ní napsané. Přečti si ji pozorně a nic víc tam nehledej, to je celé." Jinotaje, houby, Čechov byl doktor, který se bavit tím, že psal o ruské společnosti, znal její duši. Což je u nás zapeklitá věc, ale nevzdávám se – existují i divadla, která nejen Čechova hrají báječně.
Co dalšího aktuálního vás teď na jevišti zaměstnává?
V Docela velkém divadle Litvínov jsme měli začátkem března premiéru adaptace slavného filmu Hoří, má panenko!, v níž se mnou kromě litvínovských herců účinkují ještě Pepa Náhlovský a Pavel Nový. A je to velká sranda. Hraju tam ještě Cyrana a Gangstery z městečka – je to taková srdeční záležitost, protože jezdit do Litvínova pro mě není úplně jednoduché, ale dělám to z lásky, protože to má smysl.
Nedávno jste oslavil padesátiny, měl jste chuť bilancovat?
Vůbec ne, věk neřeším, nemám povolání, které by mě věkově limitovalo. Je pravda, že si musím hledat jiné sporty. Na prvním místě teď bude golf, protože deset kilometrů ujdu. Tomu se chci věnovat intenzivně. Neznamená to ale, že přestanu jezdit na kole nebo hrát fotbal, i když už jenom se starými pány…
