Dylan ale nepatří k těm, co by publikum museli vybízet. Stačilo pár tónů skladby Things Have Changed a potemnělá hala visela muži v klobouku s harmonikou na rtech. Bez světelných efektů, bez jakýchkoli zdravic - Dylan poprvé k publiku promluvil až po devíti písních, když ohlásil přestávku. Hudebník z Minnesoty byl po celou dobu nad věcí.

Suverenita, s jakou vystřihl šest písní z poslední desky Tempest, a naopak opomenul hity typu Like a Rolling Stone, byla přesto, že moc dobře víte, koho před sebou máte, fascinující. Chvílemi mohla až štvát, co do písní, Dylan odehrál na chlup stejný koncert jako den předtím v Německu. Když už jsem měl ale pocit, že působí chladně, rozetnul to vždy svým hlasem a dokonalou souhrou s kapelou.

Decentní scéna

close Americký muzikant a zpěvák Bob Dylan. zoom_in Takže člověka vlastně zamrzelo jen to, když si nevzal dalekohled. Decentní scéna bez projekcí a světelných efektů by mnohem víc vynikla v klubu nebo pod širým nebem. Zřejmé to bylo při jedné ze závěrečných skladeb - Soon After Midnight - během které se na scéně rozzářila řada světel evokujících právě hvězdné nebe.

Dylan ale do konce koncertu překvapoval: novými aranžemi, tím, že za celé vystoupení nevzal do ruky kytaru. Naopak často seděl za klavírem, který při posledním pražském vystoupení nevyužil vůbec.

Jiné byly i přídavkové hity. Kdo by čekal, že Hendrixem proslavenou All Along The Watchtower a klasiku z roku 1962 Blowin' in the Wind mistr zahraje postaru, mohl se opět jen kochat. Tou dobou už ale řada ze sedících opustila židle, aby si Dylana mohla aspoň na chvíli vychutnat zblízka a vestoje.

Jako by mu tím říkali: Přijeďte, mistře, i podesáté. Budete vítaný. Kdykoli. Bob se nikdy neohraje. Na to se po posledním pražském koncertu klidně vsadím.