Dvě hodiny tančila před okouzleným publikem a pak zase odběhla jako dítě, které hledá ztracený míč. Britsko-francouzská herečka a zpěvačka Jane Birkinová vČeské republice koncertovala poprvé a ten ponurý sobotní večer dokázala natolik prosvětlit, že se od ní nikomu nechtělo.

„Myslím, že jsem nikdy nebyla tak dojatá,“ pronesla nakonec svým osmnáctiletým hláskem a rukou si vjela do rozcuchaných vlasů. „Věřím na duchy, je dobře, že existují,“ pokračovala. „Zítra se se mnou do Paříže vrátí duchové vás všech.“

Návštěvu ženy, která se proslavila jako jedna znahých modelek vAntonioniho Zvětšenině a vášnivě vzdychající interpretka hitu Je t’aime… moi non plus, si asi každý představoval vpestrých barvách. Oto více všechny překvapilo, jak je normální a bezprostřední.

Na pódium přišla vprostém a ležérním oblečení, na nic si nehrála a už při čtvrté písničce sestoupila do hlediště a začala se seznamovat slidmi. Při instrumentálním sólu zmizela a když se znovu objevila, visela přes zábradlí balkonu a obklopena překvapenými diváky zpívala dalšísloku.

Věčné mládí by samo osobě na celovečerní produkci nestačilo, Jane Birkinová má ale naštěstí více poloh. Když odloží dětskou bezstarostnost, stane se zní životem poučená partnerka Serge Gainsbourga, která chce připomínat odkaz tohoto velkého francouzského autora a hudebníka bez ohledu na to, zda bude považována za jeho Lízu Doolittlovou.

Akdyž už diváci začnou mít dojem, že ji všemu, co umí, naučil její manžel, vystoupí křehká interpretka zGainsbourgova stínu a stane se zní rázná bojovnice, jejíž údernost by ocenil Bono iBob Dylan. „Chci zpívat obezpráví, a zrovna vy my budete rozumět,“ dotkla se dlouholetá vyslankyně charitativní organizace Amnesty International tématu někdejší okupace ČSSR sovětskou armádou. Vím, že jsme pro vás nic neudělali. Omlouvámse.“

Birkinová není velká zpěvačka, a proto zní nejpřesvědčivěji, když se jí sdělení písně osobně dotýká. Skladba olaureátce Nobelovy ceny míru Aung San Suu Kyi, která zůstává uvězněna ve svém domě bez elekřiny a jídla, protože oponovala vládnoucí vojenské vládě vBurmě, byla jistě takovým osobním výkřikem. Anavíc šlo odobrou muziku, kčemuž velkou měrou přispělo dokonale sehrané akustické trio multiinstrumen­talistů, střídavě si předávajících kytaru, harfu, basu, housle, to vše spevným jazzrockovým základem piána a bicích.

Charismatická Jane ale vPraze dokázala udělat ctnost ze všeho– izneznalosti portugalštiny, vníž se pokusila přelouskat text, který původně nazpívala sbrazilským hitmakerem Caetanem Velosem. Apřestože má jako šansoniérka relativně nízký hlasový strop, příjemně se poslouchala ijejí trochu oddeklamovaná verze balady Toma Waitse, napsané na motivy příběhů oAlence. Imaginárními bruslemi vykrouží básník na ledě jméno „Alenka“ a pak se skrz něj propadne dolů, za další zrcadlo.

Jane Birkinová je stejně éterická jako Waitsova metafora a pražské publikum se do jejích věčně pobavených očí propadlo přesně jako ten (ne)šťastný bruslař.

(Michal Bystrov)