Básnířka Barbora Zavadilová: Poezie má i v dnešní době co říci

Kdy jste iniciativu založila?

Vše v loňském roce v červnu coby sdružení za účelem pořádání různých autorských čtení a propagace poezie na veřejnosti. Iniciativa vznikla spontánně a rychle rostla. Postupně se k nám přidalo čtyřicet členů. Jsou to mladí lidé, kteří mají zájem. Vše se dostalo do takové fáze, že aktivita přešla 
v iniciativu. Nejsme úzká literární skupina, i když máme svoje jádro, ve kterém lidé tvoří a vzájemně se inspirují. Chceme se celkově snažit o obrodu společnosti a zájem o literaturu, zejména o poezii.

Kde se vzal nápad?

Vždycky jsem si psala do šuplíku nebo jsem se poezií vyjadřovala, ale vesměs jen pro sebe. Potom studenti 
z Gymnázia Budějovická chtěli udělat autorské čtení. I když jsem byla už na vysoké škole, chtěla jsem se přihlásit. Sešla se tam fajn skupina lidí a byla tam taková energie, že se chtělo pořádat další čtení a jiné věci. Protože jsem organizační člověk, ač umělecky založený, říkala jsem si, že čtení pojmeme tak, aby mělo formu. Proto jsme založili skupinu, i když jsme na začátku neměli úplně rozmyšlené, čemu všemu přesně se budeme věnovat.

Pak se nabalovali další členové?

Je nás hodně a přeměnili jsme svůj účel nejen na sdružování, ale aktivně chceme postrčit mladé lidi. Nejenom aby se k nám přidávali, ale aby se věnovali psaní. Proto máme projekt To si piš, který spočívá v pořádání literárních dílen se známými autory, se kterými spolupracujeme. Například 
s Jarmilou Hannah Čermákovou, Markem Šindelkou, Petrem Borkovcem nebo s mladou držitelkou ceny Jiřího Ortena Alžbětou Stančákovou.

O čem přesně projekt je?

Snažíme se bezplatně zorganizovat tvůrčí dílny. 22. listopadu proběhne první z nich 
v rámci festivalu Den poezie, druhá pak 12. prosince. Každý se může ještě přihlásit. Jejich cílem je propojit literární komunitu, lidi, kteří jsou známí ve svém oboru, s mladými lidmi, kteří se chtějí se současnou poezií lépe seznámit a zlepšit se ve vlastní tvorbě. Nabídka dílen nebo možností zdarma si něco vyzkoušet příliš není. Chceme to nabídnout jako ukázku a budou následovat další věci, jak se realizovat.

Jak bude tvůrčí dílna vypadat?

Bude záležet na autorovi. První dílna bude vedená paní Čermákovou. Bude se věnovat podobě současného jazyka, mateřštiny. Jak se proměňuje vztah k ní. Pojetí bude velmi hravé. Je to i pro lidi, kteří se nevěnují poezii. Člověk si osahá svoje možnosti a využije známé autory, ať už současné nebo starší. Čermáková se zajímá o českou lidovou slovesnost a tradiční lidové písně. Bude to zamyšlení nad tématy a hledání odpovědí v básních.

Je těžké současnou poezii číst?

Může se zdát nepřístupná, hodně uzavřená. Lidé nevědí, co jim může dát. Je to svět sám pro sebe, což se snažíme prolomit. Poezie je intelektuální záležitost, která není masová. Současná tvorba se dostala tam, kde právě je díky vývojovým etapám, které předcházely. Logicky se snaží vůči už napsanému vymezovat, nebýt patetická, objevovat něco nového. Věnuje se jazyku jako takovému, formě nebo přenosu pocitů. Pro některé lidi to není dostatečně čtivá, angažovaná tvorba. Možná proto k ní řada lidí má odstup, nerozumí jí. Problém myslím nastává, když se poezie záměrně stává nesrozumitelnou. Domníváme se, že poezie má v dnešní uspěchané době mnoho co říct a výstižně zachytit – i proto nám připadá smysluplné se jí věnovat.

Koho v iniciativě sdružujete?

Na začátku, když projekt vznikal, se vytvořila komunita lidí a každý to bere jiným přístupem. Jsou tam mladí od patnácti let až do třiceti. Jedná se o pestré a kreativní prostředí, které přináší hodně podnětů. Začali jsme pracovat na projektu To si piš, což už má větší ambice, strukturu a plány, a tak jsme začali přijímat i lidi z jiných oblastí. Zabývají se kulturním managementem, online propagací a grafikou. Pomůžou nám s tím, co má potenciál, obohatí to svými schopnostmi. Dobře se doplňujeme a otevíráme se lidem, kteří mají chuť se něco naučit.

Jsou v iniciativě jen studenti?

Většina jsou studenti z Prahy, ale i přes náš název máme mezi sebou autory žijící v Písku či v Olomouci. Někdy jsou to pracující lidé, čehož si velmi vážíme, neboť mají chuť nás ve volném čase podporovat. Fungujeme na bázi, kdy každý má na starosti úkol, kterému má chuť se věnovat a má za něj zodpovědnost.

Na projekt To si piš sháníte peníze?

Ano, máme jej na crowdfundingovém serveru Hithit. Musíme vybrat ještě deset tisíc korun, abychom mohli zrealizovat všechny naše plány, jako tvůrčí dílny, vydat sborník účastníků a pořádat besedy 
s autory. Chceme udělat větší kampaň, aby lidé četli. Vítáme lidi, které naše nápady nadchnou, jestli by nám nepřispěli.

Jak mohou přispět?

Za příspěvek dostávají určitou odměnu. Například si kupují věci jako báseň na přání, serenádu pod oknem, placky, plátěnku nebo párty s námi.

Trvalo vám dlouho, než jste iniciativu vymysleli?

Postupně jsme k ní dospěli. Říkali jsme si, že chceme rozšířit aktivity a spolupracovat s literáty. Nebýt jen skupina mladých lidí, co píšou a myslí si, že už jsou v psaní a tvorbě nejlepší na světě. Připadá nám důležité mít trochu pokory a spolupracovat s autory, kteří jsou úspěšní a mají nám co předat. Tohle nám přišlo jako zajímavá příležitost. Využili jsme přitom program VPohybu nadace Vodafone, která nám potvrdila, že máme vše dobře rozmyšlené.

Máte ohlasy na projekt či iniciativu?

Víme o lidech, kterým se líbí. Přispívají finančně, další symbolicky. Někdy se s námi spojí, že by se chtěli zapojit. Dělá mi velkou radost, když mi někdo napíše, že se také literatuře věnuje a myslí si to samé. Ptají se, co by měli udělat, aby se zapojili. Jsou to lidé, kteří neví, co by šlo, ale mají nadšení. Pro ně tu jsme a máme jim co nabídnout. Mohou s námi sdílet svoji tvorbu a mohou se zúčastnit našeho pořadu.

A o co konkrétně jde?

Začínáme dělat i pravidelná autorská čtení pod názvem Literární Crossroads. Je to vystoupení mladých autorů, kteří jsou s námi spojeni. Je to příležitost, kam se na nás lidé, které naše činnost zajímá, mohou přijít podívat. Setkání bude jednou měsíčně a první se uskutečnila teď v úterý.

Proč je pořádáte?

Snažíme se v dnešním virtuálním světě prosazovat setkávání osobně, i když fungujeme na sociálních sítích. Je to takový návrat k tužce, k jednoduchosti. Jsme moc rádi, když lidé dorazí na dílnu nebo čtení, Lepší je bavit se o tvorbě osobně, než aby sklouzlo k virtuálnímu portálu, kam by lidé házeli svoji tvorbu. Takových je poměrně dost.

Jak se k iniciativě stavíte vy?

Je kreativní a baví mě. Má pro mě smysl, i když mám práci a studuju dvě školy. Je toho hodně, ale to mi nevadí. V tuto chvíli se snažím, aby se zapojili lidé zvenku, kteří mají zájem o zkušenost s prací na kulturním projektu. Pro studenty je to zase příležitost, která se jim může hodit do budoucna.

Věděla jste, že něco takového založíte?

Literatura je můj velký zájem, ale nebyla mým hlavním zaměřením. Nebylo to něco, co jsem zamýšlela. Studuju pedagogiku a mezinárodní vztahy, ale tím, že se projekt začal rozvíjet, sama jsem se v tvorbě posunula. Začala jsem se jí více věnovat a teď z ní mám radost. V létě jsem strávila dva měsíce na kurzu tvůrčího psaní v USA, a tak vidím sama na sobě, když má člověk inspiraci a má chuť psát.

O jaký kurz, co jste absolvovala, se jednalo?

Bylo to v St. Louis, kde jsem získala stipendium na letní školu. Šlo o tvůrčí psaní fikce. Chtěla jsem se vzdělat kvůli vlastnímu projektu. Hodně mi pomohl, protože jsme se věnovali současné americké i světové próze. Naučil mě lépe číst jako autor, sledovat věci, které můžu využít. Nakopl mě pracovat na mojí sbírce povídek. Doufám, že už to posunu a v dohledné době z toho něco bude.

O čem píšete?

Inspiruje mě život. Říká se, že když ho člověk může popsat slovy, není to dost dobrá věc. Jmenuje se to Kontinuum a je to příběh holčičky, která vyrůstá. Je to život, ve kterém se dotyčná ještě v dospělosti nepřestává divit. Život je krásně pestrý a úžasný a lidé ho málo obdivují. V určitém věku ztrácí obdiv nad tím, co tu máme. Už hledá podněty jinde a přitom tady jsou. Mám bratry dvojčata, kterým je šest, a coby budoucí pedagožka sleduju dětskou optiku. Jak je všechno zajímavé, když jsme vděční za obyčejné věci, které nám zevšedněly.

Jak těžké je dneska vydat knihu povídek či poezie?

Těžké to rozhodně je. Jen tak uspět u většího nakladatele není příliš reálné. Máme mezi sebou dva autory, kteří už sbírky vydali. První ji vydal 
v nakladatelství, druhý samonákladem. Nezkoušela jsem to, ale člověk může mít štěstí, že sbírka pošle na úrodnou půdu, ale vydat poezii bez vlastní investice je celkem výjimkou. Já osobně v tuto chvíli nemám v úmyslu se snažit poezii vydat ve sbírce, spíše mě zajímají literární časopisy. Ale skvělá příležitost ke sdílení jsou i autorská čtení.

Byla jste v Peru a v Nepálu, jak jste se tam dostala?

Měla jsem onu idealistickou potřebu pomáhat světu. Po střední škole jsem se vydala do Peru pracovat pro jednu organizaci. Studovala jsem česko-španělské gymnázium, tudíž jsem tam měla dlouhodobý kontakt. Dopisovala jsem si s peruánskými dětmi. Najednou jsem seděla v letadle, rodiče se určitě báli. Byla to krásná zkušenost. Každé ráno jsem tam pohlížela na šestitisícové vulkány. Zkušenost chvíli tam žít mne hodně posunula.

Došlo k vystřízlivění?

Určitě ano, ale idealismus a radost z toho, co tu je, mě nepřešla. Je složité někde opravdu pomoct, lepší je dělat něco menšího a pořádně. Člověk nezmění peruánské školství, ale poznala jsem, jak tam funguje život. Jaké mají lidé problémy. Děti tam žily v domečkách bez střechy. Nebyla tam elektřina, dostatek pitné vody. Muži pracují daleko od domova v dolech. Když si člověk uvědomí jejich realitu a co má tady, je to velká lekce. Cítila jsem povinnost něco dělat, protože si pak člověk připadá v životě moc šťastný a měl by všechno vrátit.

Jaký byl rozdíl mezi Peru a Nepálem?

Do Nepálu jsem už jela 
s konkrétnějším projektem. Učili jsme s využitím umění, hudby a divadla. Zároveň to byl ruský projekt a bylo tam hodně východoevropských národností. Tam jsme žili ve vesnici dvě hodiny chůze od nejbližší zastávky. Bylo tam strašně krásně.

Neměla jste komunikační bariéry?

Děti byly hodně disciplinované a bojí se vystoupit z davu. Ale překvapilo mě, jakou mají dobrou angličtinu. Nepálsky jsem se učila jen chvilinku. Určitě člověk zjistí, že jet tam na krátkou dobu není pro výuku tolik přínosné. Být tam jen na pár týdnů pomůže, ale lepší je rok, aby se dalo s dětmi kontinuálně pracovat.

Nechcete zase cestovat?

Když člověk jede daleko, víc se dívá domů a váží si všeho tady. Nyní nemám potřebu odjet. Chci tu být s rodinou a přítelem. Víc tu žít. Příležitosti jsou a hodně by mi daly. Jestli zůstanu v oblasti vzdělávání, mělo by smysl v magisterském studiu někam vyjet. Ale chci pomáhat české společnosti, protože i tady je toho mnoho, čemu je třeba přispět. Ono je hezké pomáhat někde ve světě, ale tady zná člověk lépe místní kontext a více rozumí tomu, čemu by bylo dobré se věnovat.