Kliknutím zvětšíteS neobvyklým přístupem k řešení globálního oteplování přišla ve středu skupina vědců ve studii v časopise PLOS Climate. Tým k výzkumu využil počítačové simulace, ve kterých modeloval různé scénáře. Při nich k zastínění Země před slunečními paprsky používal obrovská množství prachu.
Zjistili, že dostatečně silná vrstva takového štítu dokáže zmírnit sluneční záření o 1 až 2 procenta. Je to stejné, jako kdyby na šest dní v roce úplně zastínili Slunce. „Vzhledem k tomu, že k vystřelení zrnek z povrchu Měsíce je potřeba podstatně méně energie než k vystřelení ze Země, zalíbila se nám myšlenka střelby právě z Měsíce,“ vysvětlil hlavní autor studie astrofyzik Ben Bromley z Utažské univerzity. Na projektu spolupracoval s počítačovým expertem Sameerem Khanem a astrofyzikem Scottem Kenyonem.
Vytvořenou clonu podle provedených simulací lidé na Zemi neuvidí ani neucítí. Zmírnění slunečních paprsků by zaznamenala jen specializovaná technika, uvádí deník The Guardian.
Hlavním cílem týmu je, aby lidé mohli žít v budoucnu pohodlněji. „Jako lidstvo nemůžeme opustit náš hlavní cíl, kterým je snížení emisí skleníkových plynů na naší planetě. To musí být náš první úkol,“ řekl Bromley deníku The Washington Post. „Náš záměr je jeden. A velmi intenzivní. Chceme přispět ke zpomalení změny klimatu, abychom měli dostatek času,“ dodal. Snaží se lidstvu umožnit, aby mělo čas nejen uvědomit si své chyby, ale také je napravit.
Skupina proto svou studii nepropaguje jako akutní řešení, které by se dalo realizovat v blízké budoucnosti. K tomu by byla potřeba spousta nových technologií. Navíc podle nich momentálně existují schůdnější taktiky, jak dopady na klima zmírnit. Považují proto tento experiment za záložní plán, který by v budoucnosti mohl pomoci stávajícím strategiím.
Střelba měsíčního prachu
Zařízení, které by měsíční prach vypouštělo do vesmíru, by podle Bromleyho mohlo být podobné elektromagnetickému dělu, nebo raketě. „Představte si dělo na trička vysílající prach na oběžnou dráhu,“ přiblížil.
Prach by po vystřelení přistál na oběžné dráze Země, a vytvořil tak sluneční clonu. „Opravdu vzrušující součástí naší studie bylo zjištění, že přirozená zrnka měsíčního prachu mají tu správnou velikost a složení pro efektivní rozptýlení slunečního světla pryč od Země,“ řekl Bromley.
V nové studii spolu s kolegy připouští, že jejich nápad není dokonalý. Tvrdí ovšem, že řeší některé problémy předchozích koncepcí.
Například množství materiálu potřebného ke skutečnému zastínění Slunce přesahuje 10 miliard kilogramů. Je to asi 100krát více hmoty, než kdy lidé vyslali do vesmíru. Tým zvažoval různé typy prachu, jeho rozptylové vlastnosti a velikost. Kvůli dostupnosti i vlastnostem se nakonec rozhodli pro měsíční prach. Jeho nedostatek by pak podle Bromleyho v budoucnosti vyřešila těžba nového.
Nejde o první podobný nápad
Bromley si se svými kolegy k vytvoření jejich projektu vypůjčili koncepty z obvyklého výzkumu zaměřeného na to, jak se formují planety kolem vzdálených hvězd. „Vznikají chaotickým procesem zahrnujícím mnoho srážek, při nichž se zvedá prach, který může zachytit velké množství světla hvězd,“ vysvětlil. Položili si tedy otázku, proč nezkoumat strategické využití takového prachu ve prospěch Země.
Bromleyho tým není prvním, kdo navrhuje použití fyzického objektu ve vesmíru k blokování Slunce. Někteří to označují za geoinženýrství založeném na slunečním záření. Jeden z prvních takových nápadů vznesl James Early v roce 1989. Chtěl tehdy mezi Zemi a Slunce umístit skleněný štít o šířce dva tisíce kilometrů.
V roce 2006 se pak astronom Roger Angel zabýval myšlenkou vyslání do kosmu trilionů malých kosmických sond připomínajících malé slunečníky. Měly mít stejný úkol. Padl i návrh na vytvoření podobného štítu pomocí mlhy z oxidu siřičitého. Ten ztroskotal na tom, že by ve výsledku znovu škodil životnímu prostředí. Vyměnila by se tak jedna krize za druhou, uvádí server ScienceAlert.
Podobný návrh, jaký předkládá Bromley, měli odborníci i v roce 2012, kdy chtěli prach vzít z asteroidu, který by byl mezi Sluncem a Zemí. V loňském roce skupina výzkumníků z MIT dokonce navrhla rozmístění raketových bublin, jež by mohly prasknout, aniž by zanechaly vesmírný odpad.
Tyto myšlenky však narážejí na nesčetné problémy. Je potřeba příliš mnoho materiálu, vyžadovalo by to konstrukci ve vesmíru, je to příliš drahé, nebo je to nebezpečné a v některých případech dokonce nezvratné. Všechny důvody vedou nakonec k tomu, že tyto návrhy nejsou proveditelné v nejbližší budoucnosti.
Plán má i své kritiky
Někteří klimatologové takové projekty považují za odvádění pozornosti od trvalejších řešení klimatických problémů. Mezi ně počítají například současnou snahu o snížení spotřeby fosilních paliv. „Nápad těžit na Měsíci nebo na blízkých asteroidech, abychom uměle blokovali části slunečního záření, není řešením probíhající a prohlubující se klimatické krize,“ prohlásil profesor udržitelného globálního rozvoje Frank Biermann z univerzity v Utrechtu.
Dalším problémem neobvyklé teorie je fakt, že její provedení by bylo finančně náročné. „Geoinženýrské programy ve vesmíru byly dlouho odmítány jako krajně nepraktické kvůli technickým a nákladným předpokladům. Mám ovšem dojem, že současné snižování nákladů na vypouštění kosmických lodí a družic do vesmíru vzbuzuje zájem lidí a začínají se jim v hlavě rodit neobvyklé myšlenky,“ řekl odborník na environmentální právo Ted Parson.
I přesto je ale podle něj nápad zatím jen zábavnou a vědecky zajímavou spekulací.
15
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
