Filmová story o Emilu Zátopkovi začíná v roce 1968, kdy australský rekordman Ron Clarke promarnil šanci na zisk olympijské medaile. Kvůli pochybám, zda se má nadále věnovat své profesi, přichází za legendárním československým běžcem, kterého obdivuje. Jejich následný rozhovor rámuje film, jenž nás retrospektivně provede stěžejními momenty Zátopkova sportovního i soukromého života.

Snímek sleduje přerod neduživého chlapce z Baťovy továrny ve Zlíně, kterého na první závody přihlásili vlastně náhodou, v muže, pro něhož se běh stal smyslem existence. Tvůrci se nevyhýbali ani kontroverznějším tématům ze života světoznámého běžce. Například budovatelským padesátým létům, kdy byl nejslavnějším sportovcem světa. Režim ho proto využíval ke své propagandě a Emil Zátopek se nechal.

„Víte, kdyby to odmítl, rozhodně by nikde nezávodil. Po všech knihách, které jsem o Zátopkových přečetl, a po rozhovorech s pamětníky jsem přesvědčen, že byl statečným člověkem. Například se zastal Stanislava Jungwirtha, což byl skvělý běžec, který však měl otce v komunistickém lágru, a strana rozhodla, že mu na poslední chvíli zabrání účastnit se olympiády v Helsinkách. Myslím, že takový hrdinský čin by málokdo udělal. Samozřejmě měl v životě i určitá selhání, ale já jsem to z pozice režiséra rozhodně nechtěl hodnotit. Chtěl jsem se však dotknout toho těžkého času, který Emil i Dana prožívali, a toho, čemu museli čelit. Věřím, že ve filmu to ukazujeme pravdivě,“ říká režisér a scenárista David Ondříček pro časopis TV Mini.

„Emila Zátopka jsme se snažili ukázat jak v jeho nejslavnějších chvílích, tak v okamžicích, kdy třeba lidsky selhával. Nejsnazší cesta je v tomto případě upřímnost. Udělat to s vlastním nejlepším vědomím a představou, jak se situace odehrály,“ dodává. Vedle Václava Neužila a Marthy Issové se můžeme těšit na britského herce Jamese Frechevilla, Roberta Mikluše, Štěpána Kozuba, Milana Mikulčíka či Eriku Stárkovou.

Václav Neužil - herec, jehož známe z řady seriálů i filmů, se na roli slavného atleta připravoval několik let. „David mě na roli oslovil už v roce 2013. Dost mě tehdy překvapil i potěšil. Když jsem mu ale řekl, že mezi mnou a Emilem nevidím moc styčných bodů, podotkl, ať se o tohle nestarám,“ vzpomíná na první setkání s látkou tohoto filmu Václav Neužil, který zároveň pro časopis TV Mini odpověděl na několik dotazů.

Vím, že jste hodně trénoval, aby byl váš Zátopek uvěřitelný, dělalo vám při tom něco větší problém?
Především jsem toho musel hodně naběhat, abych získal běžeckou postavu a abych v sobě objevil vytrvalost a houževnatost. To bylo hlavní, čemu jsme se s mým trenérem Honzou Pernicou věnovali. Až když jsem měl běhání celkem zautomatizované, byl jsem na tom s fyzičkou dobře a vypadal jsem jako běžec, tak jsem začal zkoušet při běhu i „hrát“ – myslet na Emila. Párkrát jsem si zkusil jeho pověstné škleby, grimasy, záškuby rukama, rameny, jeho záklon, ale jen velmi zlehka.

Chtěl jsem si tohle v sobě uchovat čerstvé až pro skutečně ostré záběry. Musel jste se zpočátku k běhu přemlouvat?
Docela jo. Do šestatřiceti jsem totiž neuběhl ani kilometr. Jsem sice sportovec, ale provozoval jsem úplně jiné druhy sportu. V dětství jsem hrál tenis a jinak vždycky jen ty kolektivní. Vytrvalostním sportům jsem se vyhýbal. Samota a boj se sebou samým, když běžíte a už nemůžete, byly asi hlavní důvody, proč tomu tak bylo. Teď jsem to dělal několik let, a to právě kvůli Zátopkovi. Musel jsem v sobě najít styčné body s Emilem, zjistit, co mu můžu dát ze sebe a co máme společného. Nakonec jsem v sobě objevil tendence, o nichž jsem vůbec nevěděl, že ve mně jsou, a které mě svým způsobem blokovaly. Tohle bylo na celém procesu nejcennější a nejzábavnější. Expedice dovnitř sebe, přes kterou jsem našel a pochopil Emila.

Zůstal jste u běhání?
Ano, ale nepotřebuji běhat každé ráno kolem šesté, abych se cítil dobře. Běhám už jen rekreačně. Po těch několikaměsíčních trénincích jsem si dal od běhání chvíli klid. Dnes mám běh jako doplňkový sport.

V roli Zátopka jste k nepoznání. Šlo o složité líčení?
Jak se to vezme. S Davidem jsme nechtěli dělat složitou masku, abych se cítil pořád přirozeně, ale k totální změně dojít muselo. To byl ze začátku velký problém. Nemohli jsme třeba použít gumovou pleš, protože bych se pod ní šíleně potil, což by bylo v záběrech vidět. Musel jsem si tedy úplně vyholit hlavu. Jen jsem si nechal takový věneček vlasů kolem uší, který jsem si nechal odbarvit. Měl jsem to na hlavě tři čtvrtě roku. Maskérka Jana Dopitová mi pak na vyholenou hlavu vždycky lepila ústup pleši podle toho, v jakém období Emilova života jsem se pohyboval. Každý natáčecí den tak pro mě začínal hodinou a tři čtvrtě v maskérně. Pak jsem si ještě lepil za uši žvýkačky, protože Emil měl odstálé uši. Ale celková maska působila lehce, přesně to jsem potřeboval.

Maskoval jste vyholenou hlavu v divadle při představeních?
Ano. Lidé se mě často lekali, takže jsem si i kvůli tomu na každé představení bral nějakou čepici. Čepice jsem nosil vlastně pořád. Hodně jsem tím upoutával pozornost, vypadal jsem totiž podobně jako zpěvák z The Prodigy, akorát že hůř.