Jen pár dní po skončení olympiády pořádal v Brně už svůj tradiční kemp pro mladé šermíře. Účastnilo se ho šedesát dětí, kterým Alex ochotně předával své zkušenosti.

O Sokole mluví jako o místě, kde se může z nadšeného amatéra stát nadšený profesionál.

Měl jsi jeden den na to ukázat, co v tobě je. Dá se na takový tlak vůbec připravit?
Tlak je takový, jaký si ho vytvoříš. Řekl bych, že v kvalifikaci na olympiádu to bylo mnohem horší. V Madridu bylo 25 skvělých šermířů, a to z každé země jeden, a mně se podařilo vyhrát. Na olympiádě ve finále sníš o tom, že vyhraješ, při kvalifikaci víš, že když nevyhraješ, je to průšvih, končíš. Vždycky se na sebe snažím vytvořit takový tlak, abych podal ideální výkon. Myslím, že ve všech zápasech v Tokiu byly momenty, kdy jsem šermoval skvěle, i když se to samozřejmě nedařilo celý zápas. Ano, jeden den rozhodne vše, ale když je sportovec dobrý a dostane se, dejme tomu, na tři olympiády, má takové dny hned tři.

Co je to ideální tlak?
To je pro každého něco jiného. To, co je dobré pro mě, může někomu způsobit infarkt nebo naopak. Je důležité, abych byl odhodlaný a motivovaný, abych neměl strach a na ten zápas se těšil. Je velmi důležité věřit práci, kterou jsem odvedl předtím, tedy odtrénovat a připravit se tak, abych byl po fyzické, mentální a taktické stránce připravený co nejlíp. A to jsem opravdu byl. Kdybych odvedl hned v prvním zápase to nejlepší, co jsem mohl, a přesto by to nestačilo, to znamená, že by mě soupeř porazil a já bych prohrál, i pak by to bylo v pořádku a nemám se za co stydět. Naštěstí ale, co si budeme povídat, jsem první zápas neprohrál.

Prohrál jsi jediný zápas – semifinále. Jak těžké bylo se zase zkoncentrovat?
V semifinále jsem bojoval do poslední vteřiny. Dokázal jsem vyrovnat na 7:7, kdyby se mi podařil zásah na 8:7, tak jsem ho možná zlomil, ale dostal jsem čtyři zásahy v řadě. Skončilo to 11:7. V žádném případě jsem třeba nemyslel na to, že prohrávám, tak pošetřím síly do boje o bronz, protože v šermu musíte bojovat až do konce. Můj semifinálový soupeř v zápase před tím prohrával 14:9 a otočil to, takže do poslední chvíle nevíš. Ale nepodařilo se mi to. A pak jsem měl 20 minut na to, abych se dal dohromady. To je strašně málo času. Hned po zápase se ve mně odehrála, stejně jako ve zrychleném filmu, spousta emocí – největší zklamání v životě, rozplynul se mi sen, frustrace. Ale pamatuji si, že ve chvíli, kdy jsem opouštěl planš, už jsem trenérovi říkal, že další zápas vyhrajeme, protože čtvrtý odchází domů bez medaile, což pro mě byla strašná představa. Vnitřně to cítím jako obrovskou výhru – neskončil jsem druhý, ale vyhrál jsem třetí místo.

Co se během těch dvaceti minut dělo?
Byl jsem už hodně fyzicky i emočně vyčerpaný. Bylo jasné, že musím něco změnit, protože takto jsem nemohl nastoupit do zápasu, potřeboval jsem znovu sebrat sílu. Pamatuju si, že jsem po zápase seděl v trenkách a šla ze mě pára. Fyzioterapeut mě namazal studenou mastí, dal mi rychlou masáž, aby se mi do žil vlila nová krev. Potom jsem se kompletně převlékl. Dělám věci rutinně, to znamená, že když se mi podaří zápas, sleduju, co mu předcházelo a co přesně jsem dělal. A během turnaje jsem nemusel nic měnit až do té prohry. Tou výměnou oblečení jsem udělal tečku za turnajem a začal ho jakoby znovu. A ono to pomohlo. Přiznám se, moc si ten zápas o bronz nepamatuji, ale když jsem sledoval záznam na videu, uvědomil jsem si, že na planš jsem vcházel jako gladiátor. Už v call roomu těsně před zápasem jsem byl velmi nabuzený a možná se zápas rozhodl už tam. To byl hlavní rozdíl mezi námi, já jsem si šel pro výhru. Šermířsky bylo jasné, že jsme oba dobří; jinak bychom nebojovali o medaili na olympiádě.

Je lepší být druhý, ale odejít z finále poražený, a nebo třetí, ale skončit jako vítěz v boji o bronz?
Záleží, z jakého pohledu se na to díváme. Z hlediska financí je určitě lepší být druhý, stejně tak z pohledu výsledkové listiny, to je bez debat. Ale z hlediska emocionálního už to tak jasné není, alespoň pro mě ne. Ten, kdo skončil druhý ve finále, skončil s tím, že prohrál. A já jsem turnaj uzavřel vítězstvím. Je to mnohem lepší pocit. Konec turnaje byl s úžasným přerodem, prohrál jsem, a pak jsem to celé otočil. Za tak krátkou dobu. Samozřejmě bych si rád zašermoval ve finále a rád bych ho vyhrál, ale ta emoce, kdy jsem semifinále prohrál a boj o bronz vyhrál, je velmi cennou zkušeností. Medaile je pro mě zadostiučiněním, protože je za ní obrovský kus práce. Obrovský. Přece jen žijeme ve světě, ve kterém nás definují úspěchy a neúspěchy, a mně se podařil nezpochybnitelný úspěch. Tak to prostě je.

Sledování šermu je pro fandícího diváka dost náročné v tom, že se často po zásahu rozsvítí masky oběma závodníkům a je tam vždy nějaká sekunda, než bod naskočí jednomu nebo druhému. Ty hned víš, komu zásah rozhodčí přisoudí?
Všechno má samozřejmě svá pravidla, ale je pravda, že někdy je to velmi těsné. Rozhodující je, kdo začal akci dřív, a to někdy ani my sami nevíme, protože to z naší perspektivy ani nemůžeme zaznamenat. Rozhodčí to vidí líp a v obzvlášť těsných případech se mohou podívat na video. Ale stejně tak v pětaosmdesáti procentech vím, kdo dal zásah.

Před Tokiem jsi byl i na olympiádě v Riu. V čem vidíš největší rozdíl?
V Riu byl úžasný úspěch, že jsem se vůbec kvalifikoval. Byl jsem první fleretista po čtyřiceti letech, který se kvalifikoval za Česko nebo Československo. I když jsem hned vypadl, byla to zkušenost, kterou jsem dokázal využít teď v Tokiu. I třeba různé maličkosti, že je třeba lepší přijet na turnaj těsně před začátkem. Taky jsem o pět let starší, takže i sám sobě líp rozumím a vím, co přesně potřebuji.

Co děláš jinak?
Tak třeba v tréninku jsem dnes mnohem efektivnější. I když na něm trávím kratší dobu, výsledky jsou lepší. Myslím, že je to normální, je to o zkušenosti. Ve dvaceti ji prostě nemáš. Trenéři ti můžou říct tisíc věcí, ale ve finále si stejně na všechno musíš přijít sám. Je to o tom, že mám trénink dobře poskládaný, vím, kdy mám polevit a poznám, kdy do toho můžu naopak šlápnout. Dřív, když jsem si chtěl odpočinout, protože jsem byl unavený, jsem byl nervózní, že mi něco utíká. Dnes vím, že je to normální součást procesu. Je to jako puzzle, všechno musí do sebe zapadnout. Zároveň ale dokonalost neexistuje, takže pořád skládáš dílek k dílku. Pořád ale trénuju hodně, řekl bych tak o třicet procent víc, než ostatní ve skupině a oba trenéři mě musejí brzdit.

Jaké máš v nejbližší době plány?
Chtěl bych pokračovat v týmu, ve kterém jsem, což bude záležet na mé finanční situaci. Můj trenér je, troufám si říct, nejlepší na světě a pořád dostává nabídky ze zahraničí. O další olympiádě zatím vůbec nepřemýšlím, tři roky je moc dlouhá doba. Vzhledem k tomu, co jsme zažili v uplynulém roce a půl, je až úsměvné něco dlouho dopředu plánovat.

Mluvíme spolu v Brně na mezinárodním šermířském kempu, který pořádáš už posedmé. Jaká je letos účast?
Je tu šedesát dětí, z toho polovina je ze zahraničí. Mám z toho velkou radost, celý týden je moc fajn. Já z nich mistry světa neudělám, ale každý rok se jim snažím předat maximum svých znalostí. A nejen já, jsou tady se mnou další kluci. Letos to bylo speciální v tom, že mám spoustu ohlasů od dětí a rodičů, kteří říkali, že se jim vrátila opět motivace sportovat. Ne všechno musí nutně skončit titulem nebo olympijskou medailí, důležitá je ochota na sobě pracovat a zlepšovat se. Už teď se těším na příští léto.

Jsi ambasadory instituce, ve které jsi sportovně vyrostl. Co pro tebe Sokol znamená?
Pro mě to je místo, kde jsem se poprvé setkal se sportem, a místo, kde se z nadšeného amatéra může stát nadšený profesionál. Mě do Sokola Brno I. přivedla máma, když mi bylo devět. Pamatuju si, že tam v jedné chvíli probíhalo víc sportů najednou. To jsem viděl úplně poprvé. Bavili se mezi sebou sportovci různých odvětví, mělo to celé výbornou atmosféru. Nejdřív jsem chodil na basketbal, protože na gymnastiku mě kvůli výšce nevzali. V tělocvičně se ale hrál i stolní tenis a šerm. Tehdy mi máma řekla, ať to zkusím.

Byl jsi hned pro?
Nebyl. Když jsem šel na první hodinu šermu, stál u vchodu do tělocvičny tlustý chlápek, který jedl párek z bufetu a pil pivo. Myslel jsem si, že takto vypadají všichni šermíři, a to jsem fakt nechtěl. Měl jsem totiž v té době velký sen – a teď se mi nesmějte – chtěl jsem být černý. Myslel jsem si, že když budu hrát basketbal, tak černý budu. Stejně tak jsem si myslel, že budu tlustý, když budu šermovat. Nakonec jsem tam ale šel a byla to zábava. Na začátku totiž moc nešermuješ, to ani nejde, spíš to bylo takové všestranné cvičení. Po tréninku jsme hrávali florbal, ten mě bavil.

V čem je podle tebe zrovna ten váš sport nejlepší? Proč by měli sokolové dělat šerm?
Já mám dvě poselství, docela krátká. Jedno pro rodiče a jedno pro děti. Pro děti – co může být větší sranda než vzít klacek a bít s ním někoho? Rodičům bych vzkázal, nemějte strach, máme masky, je to bezpečné. I kdyby sport dělali chvilku, tak jim do života zůstanou skvělé hodnoty, které pak můžou použít v jakékoli profesi. Naučí se pracovat v týmu, chovat se fair-play a to, že po zápase se musí podat soupeři ruka, i když prohraješ.

Alexander Choupenitch
Narodil se v Brně běloruským rodičům, operním pěvcům, kteří se přistěhovali do Česka poté, co získali dlouhodobé angažmá v Národním divadle Brno. Příjmení Choupenitch je francouzskou transkripcí běloruského příjmení Šupenič, což vzniklo v důsledku toho, že úředníci takto zapsali příjmení rodičů do jejích dokladů v době, kdy začali cestovat po Evropě.