Jak jste dosavadní průběh pandemie jako herec na volné noze zvládl?
Jsem volná noha s nejlepší brigádou na světě, takže to nebylo tak bolestivý. (Tomáš Měcháček tím míní reklamy na banku, které s kolegou Tomášem Jeřábkem natáčejí už devátým rokem, pozn. red.) Jinak první měsíc prvního lockdownu jsme strávili v maringotce v Krkonoších, dýl jsme to nedali. Měli jsme tehdy ročního syna, na třinácti metrech v březnu v Krkonoších, kdy se ven moc chodit nedalo… Druhý lockdown jsme byli na půjčené chalupě na polosamotě. Ale jinak to v Krkonoších žilo, penziony plný, tedy dokud tam nezačali umírat lidi a nezavřeli okres.

A nemocnice ve Vrchlabí byla jedna z prvních, které kolabovaly. Vy jste tam dělal dobrovolníka, jestli mám správné informace.
Tři týdny. Letos na jaře. To už jsme ty děti měli dvě, k dvouletému synovi přibylo miminko. Nejdřív jsem byl hodně s rodinou, ale jak jsme se to Matildičkou naučili, řekl jsem si, že bych mohl pomoct jinde, když jinak nic nedělám. Navíc ve Vrchlabí se narodil můj první syn, kterýmu je osmnáct. Tak jsem jel tam.

Jak jste pomáhal?
Dělal jsem ošetřovatele. Přebaloval, převlíkal na postcovidovém oddělení, zejména staré lidi. Bylo to silný zážitek, jak pracovně, tak emočně. Když jsou tam ti lidi sami, příbuzní za nimi nesmějí nebo jen za sklo nebo prostě nechodí. Bylo to smutný. Ale já jsem měl hodně energie, byl jsem odpočatej, rutinou nesemletej, tak jsem se jim věnoval, chodil jsem s nima, povídali jsme si. A na druhou stranu bylo povzbuzující, jak tam všichni pracují nad rámec povinností. To je na medaile.

Měl jste během té doby nějaký propad?
Nejdřív vůbec. Myslím, že si spousta lidí na volné noze, kterým zakázali pracovat nebo jim covid znemožnil pracovat, v prvé řadě odpočala. Ale pak stres o zabezpečení přišel. V mým případě hlavně strach o zdraví, o rodinu, zásoboval jsem všechny na všechny strany rouškama, respirátorama, dezinfekcema.

Chytil jste to?
Oba jsme to chytili. Klárka v osmým měsíci těhotenství, měla těžší průběh než já. Ale dobře to dopadlo. Depka byla, ale pojďme být v tomto rozhovoru optimističtí.

A veselí! Nejste teď alergický na slovo VESELÝ?
Ale ne, nejsem. Musím jít podat vysvětlení na policii, jako reakci na trestní oznámení. Ale můj právník, pan Rozehnal říká, že to bude dobrý… Je to veselý. Jako úsměvný.

Připomeňme, že jde o vaše výroky v pořadu Luboše Xavera Veselého, kde jste byl jako host, pak jste mu řekl, že je pokrytec a lhář. Ale pak vám ujelo problematické a nepodložené prohlášení, že jeho XTV platí ruská rozvědka.
Já vím, tím jsem to zkomplikoval. Ona to byla nadsázka, zveličeně řečeno to, o čem se šušká. S panem Veselým nás čeká interview v nějakém veřejnoprávním médiu, tak tam to probereme detailněji, předpokládám. Ale teď mám na práci důležitější věci, tak až později.

Nelitujete toho?
Vůbec. Jen mě mrzí, že se z toho vytratil ten hlavní problém, že se svými aktivitami v XTV nemá co dělat v Českém rozhlase, a už vůbec ne v radě České televize.

Vás prý baví provokovat a „chodit si pro přesdržku“, jak jste někde řekl. „Když vidím debila, rejpu.“
To nevím, pro přesdržku si nějak zvlášť nechodím, ale občas rejpu. To jo. Zvlášť když vidím sebežroutství, absenci sebeironie, když se lidi berou vážně, tak mám tendenci znevažovat.

Naběhl jste si někdy?
Mnohokrát.

Od dětství?
Autorita má být testována, aby byla zasloužená. Od základní školy na mě někdo aplikoval autoritu, kterou jsem hned neuznával. Potřeboval jsem zjistit, jestli na ni má… Vůbec jsem byl z divokých vajec. Dlouho jsem třeba nechápal koncept „sedět“. Moje maminka je učitelka, takže byla na straně učitelek a měl jsem přísnější režim. Krásné dětství, ale přísnější režim… ale tehdy se děti ještě mohly mlátit. Facka lepší než pytel výčitek nebo dlouhý výchovný proslovy.

Myslíte? Kdo vás fackoval?
Tak jako každýho, ne? Učitelky, máma, občas i táta. Ve druhé třídě jsem přešel na školu, kde máma učila. Sice mě tam přímo neučila, ale měla nade mnou dohled, o přestávkách jsem si k ní chodil pro zpětnou vazbu. Co se jí doneslo od učitelek. Mám schovaný nádherný lístek: „Renato, nech si ho tam chvíli, nebo ho zabiju. Tuhle gumičku střelil Rusínovi do oka. Vyřiď to s ním, ale až doma. Já ho nechci mlátit.“ Nechci to dramatizovat, ale se mnou to v tom roce 1987 vypadalo skoro na nějakou zvláštní školu, máma ten přesun zvolila pro moje dobro. Hodně jsem se pral, vykřikoval, neposeděl. Pořád jsme něco vymejšleli…

Taky jste fasovali mlíka v pytlíku? 
Jistě. U nás ve třídě se s nimi házelo. My jsme je vždycky nechali pár dní uzrát, pak je dali pod kola autobusu na zastávce. Jak se rozjel, vystříklo to krááásně na všechny. Jé to byly léta.

Z těch divokých vajec jste se pak vyplaval?
Úplně ne, ale pomohlo to. Dvoufázovej trénink. Ráno a odpoledne. Díky tomu jsem tady, měl jsem co dělat a neměl jsem čas na největší voloviny. Jinak bych tu možná nebyl, byl bych na drogách, ve vězení nebo mrtvej. Spousta kamarádů z dětské party už není…

Až tak?
No jo. Byli jsme sígři, prostředí taky hrálo roli, něčí starší sourozenci, tam jeden něco přinese, jinej to zkusí a už to jede. Ale já jsem plaval. Měl jsem co dělat. Když děti nemají co dělat, zábavu si vymyslí sami.

Plaval jste rád?
Vstávat v půl šestý, to nebylo dobrý, ale dělal jsem to. A asi mě to i bavilo. Plaval jsem do patnácti. Pak prvák na sportovním gymplu v Praze. Možná i reprezentace, ale po měsíci jsem to vzdal. Přetrénoval jsem se, něco mi ruplo v břiše, a tak jsem se vrátil do Ústí na gympl a pak jsem objevil jiný život. A divadlo. A holky. A kalby. Život, který jsem do té doby neznal.

A nebyl jste pak jak urvanej z řetězu?
To víte že jo. Pamatuju si, jak jsem v Podolí plaval mistrák, patnáctistovku, a uvědomil jsem si, že už deset let plavu ode zdi ke zdi a že už mě to nebaví. A nechal jsem toho. Začal jsem chodit na koncerty, hrát divadlo a dělat bordel.

Žádné zranění na duši si z dětství nenesete?
Ne, žádný. Jen jsem si dlouho myslel, že násilí je legitimní prostředek. Už si to nemyslím. A rozhodně nemlátím svoje děti. Hodně jsem se pral, když mi někdo nerozuměl a došly argumenty, zkusil jsem ho zmlátit, aby mi uvěřil, abych ho přesvědčil.

Fungovalo to?
No… někdy poslechli. Jindy jsem dostal do držky já. Občas mě ty chutě přemáhají, ale už jsme dospělí…

A skoro dospělý je i váš syn Nikita. Vycházíte spolu dobře?
Jednu dobu mě nesnášel, to když jsem dělal krizového manažera výběrového řízení na Hellichovku (Střední průmyslová škola grafická v pražské Hellichově ulici, pozn. red.) a stál jsem nad ním s bičem. Dostal se, měl nejvíc bodů. Říkám: „Chápeš, že to k něčemu bylo?“ „Jo, ale nemusel jsem mít sto dvacet bodů, stačilo devade.“ Dostal se na fotku. Je skejťák. Drogy nebere. Dobrý.

Po nějakých šestnácti letech dvě malé děti. Užíváte si to?
Moc. Ale je to komplikovaný. Však se můj nový stand-up se jmenuje Komplikace.

Kde vás teď uvidíme?
V srpnu je premiéra filmu Spící město podle románu Martina Vopěnky. A na Slovensku má premiéru film Známí neznámí: Čtyři páry přátel u večeře. Dají telefony na stůl, že budou nahlas číst, co přijde, a budou dávat na reprák telefonáty… Dopadne to… Krásně.

A divadlo?
V září premiéra Kouře na Fidlovačce. Tam hraju i v Testosteronu. A dál v představeních Komediografu s Zkurvení havlisti a Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská. Stand-upy a ten můj nový sólo projekt Komplikace.

S kočovnou společností NIE už nehrajete?
Ale jo. Dvacátého prvního srpna hrajeme naši původní trilogii, první tři představení, která jsme před dvaceti lety udělali a sjezdili s nima svět. Všechny zvu. Jen to je v Oslu.

Zaujalo mě, že jste před těmi dvaceti lety udělali klauniádu z příběhu Maďara, který ve válce přišel o nohu a nějak se dostal do ruského blázince, kde žil padesát let.
Vůbec celá trilogie je o lidech, se kterýma zametla historie. Ale jak se říká, tragédie je mrtvá. Jediná možnost, jak sdělit tragické příběhy, je komedie. Pak se člověk směje celou dobu, až na konci ne. Před představením rozlíváme fernet, hořkej jako ten příběh. Naše show byly víceméně fixovaný improvizace. S živou hudbou.

Co je to fixovaná improvizace?
Víme, kam jdeme. Máme mantinely. Text. Mezi tím klaunská improvizace. Má to trvat padesát minut, někdy to trvá hodinu a půl. V New York Times psali: „Sometime too much self-indulgent clownery.“ Někdy jsme si to užívali až moc. Na úkor příběhu.

Ale mít ohlas v New York Times, to si můžete dát za rámeček!
Však jo. Hráli jsme na Broadwayi. Teda na Off Broadway. A vyprodávali jsme v Edinburghu představení, to se počítá.

Kdy jste si řekl, že stačilo?
Když ve dvaceti spíte dvě stě dní v roce po hotelích, je to jízda, mejdan, super… ale pak se to ochodí. Už jsme cítili napětí, trochu ponorku. Ale z NIE se neodchází, je to jen pauza. Občas jsem zaskočil, občas něco nazkoušel. A příští rok nás ve Stuttgartu čeká velká věc, Hotel Europa, kde bude hrát jedenáct národností.

Váš prvorozený syn Nikita byl dítě kočovné doby?
Byl. Když mu bylo pár týdnů, musel jsem na pár týdnů odjet pryč hrát. Jindy jsme hráli s jeho maminkou oba a jezdili s představením, a ještě s několika hereckýma rodinama a děckama po světě. I v Japonsku, v Číně jsme byli…

Pořád učíte na DAMU?
Jojo. Klauniádu. Ne cirkusovou. Ale jednoduchý bytí na scéně. Hravost. Základní pravidla herecké práce. Poslouchat, koukat, co se děje, nevymejšlet. Neříkám jim, jak mají hrát. Říkám jim, jak mají nehrát.

Baví vás to?
Strašně. Občas je to úmorný, ale strašně mě to baví. Hrajem si… a najednou člověk dělá divadlo a dostane se k něčemu strašně křehkýmu.

Jak vnímáte iniciativu Ne!musíš to vydržet, kdy se především studenti činohry vymezují k některým formám pedagogického vedení včetně sexismu na škole a tak…
Jde hlavně o problém činohry a scénografie, myslím, my jsme alterna (Katedra alternativního a loutkového divadla, pozn. red.). Alternativa zahrnuje i jiný přístup učitelů. Činohra je klasické herecké a režisérské vzdělání, čisté a tvrdé řemeslo, stará škola, které se na alterně (někdy ke škodě) tolik nedrží, tam se dává přednost kreativitě. Říkávám, že činohra vychovává herce, ale alterna vychovává spíš divadelníky. Ale taky se to prolíná…

Ale i když se vás to přímo asi netýká, tak se vás to dotýká, ne?
Jasně. Nechci se pouštět do velkých soudů. Určitě je dobře, že se některý témata otevřely, některý věci asi fakt nejsou v pořádku. Na druhou stranu, herectví je dřina, ty lidi nemůžou být úplný „snowflakes“. A pokud vyučující studenta herectví rozbrečí, většinou to dělá z pedagogicko-režijních důvodů. Doufám! Já se teda snažím studenty nerozbrečet. Každopádně diskuze je zdravá, té fandím.

Když se ohlédnete, máte práci a život tak, jak jste si kdysi představoval, nebo je to úplně, ale úplně jinak?
Od mala jsem si nic nepředstavoval a neplánoval. A neplánuju. Když jsem párkrát něco plánoval, budoucnost ukázala, jak zbytečná to byla práce. A tu já nerad. Ale jo, je to krásný, stěžovat si nemůžu. Ale občas fňukat jo, ne?

Tomáš Měcháček

Narodil se 22. února 1979 v Ústí nad Labem, kde vystudoval na gymnáziu. Poté byl přijat na DAMU – na katedru alternativní a loutkové herectví. Když mu bylo dvacet, založil hnutí mysli pro divadelní výzkum MATAPA, se kterým odehrál několik pouličních představení a některé hry i sám režíroval.

Poté několik let cestoval po světě s norsko-anglickým divadlem NIE. V roce 2013 moderoval společně s Martinem Dejdarem zábavný pořad Vylomeniny, hrál v celé řadě seriálů. V roce 2014 ztvárnil roli Věry Čáslavské v grotesce Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská.

Loni načetl knihu Jakuba Horáka Kočky jsou vrženy. Je také úspěšným stand-up komikem a představitelem „hodného bankéře“.