Před deseti lety začal Sting pracovat na muzikálu The Last Ship. Do té doby si příliš mno-ho lidí neuvědomovalo, jak důležité pro něj bylo dětství, které strávil v sychravém Wallsendu. V anglickém přístavním městě na východním konci Hadriánova valu, kde mu ve výhledu bránily nestvůrně velké trupy nákladních lodí, opravovaných v místních vyhlášených docích.

Tehdy se ještě jmenoval Gordon Matthew Thomas Sumner. Přezdívku Sting (Žihadlo) dostal díky svému oblíbenému černožlutému svetru, ve kterém vypadal jako vosa. Říkala mu tak i máma, kamarádi to ale brali trochu jinak nové jméno totiž dobře ladilo se Stingovými sexuálními úspěchy.

Úžasná budoucnost

Sumnerovi bydleli hned u lo-děnice. Stingův dědeček byl dokař a tatínek, muž mnoha zaměstnání, ho o sobotách brával na přístavní hráz, kde mu domlouval: „Jdi na moře!“

Později se stal Stingův otec ve Wallsendu šéfem mlékárny. Syn mu v časných ranních hodinách, ještě za šera, pomáhal mléko rozvážet. Ve své autobiografii vzpomíná, že tyto okamžiky dne zvláš-tě v pravé anglické zimě už pak měl celý život nejraději.

„Naložíme dodávku, vyrážíme do tmavých pustých ulic,“ popisoval. „Všichni ostatní jsou zalezlí v postelích, ale my se pohybujeme tiše jako zlodějské kočky, ulice jako by nám patřily…“

Tohle je Sting, jak ho neznáme. Ne ta nedostižná star, magnetizující statisícové davy na stadionech. I když přesně o tom tehdejší puberťák Gordon usilovně snil.

„Když běhám ode dveří ke dveřím s náručí plnou lahví s mlékem, vymýšlím si pro sebe tu nejfantastičtější budoucnost. Procestuji svět, budu hlavou velké rodiny, pořídím si velký dům na ven-kově, budu bohatý a slavný.“

Každý, kdo se Stingem kdy spolupracoval, ví, že jen málo lidí na téhle planetě si umí tak paličatě jít za svým jako on. Co si usmyslí, to udělá. Je náročný k sobě i ostatním. Řečeno rockovým žargonem „nebere zajatce“.

Ať žije Hendrix

Stingovy hudební začátky se podobají stovkám jiných příběhů příslušníků jeho generace. Za peníze vydělané roznáškou mléka si koupil akustickou kytaru a s posedlostí, která je pro něj do dneš-ních dnů typická, hloubal nad alby skupiny Beatles.

Zjevením pro něj byla návštěva koncertu kytarového mága Jimiho Hendrixe. Když slyšel jeho úpravu písně Hey Joe, úplně se zbláznil. Další nové světy, hlavně textařské, mu ukázal Bob Dylan. Ale vedle toho měl Sting to štěstí, že mu kdosi v pravou chvíli půjčil dvě elpíčka jazzového pianisty Theloniouse Monka. Odtud byl jen krůček k Milesi Davisovi…

„Když jsem slyšel Milese a Johna Coltranea, uvědomil jsem si, že tihle hudebníci zkoumají nejzazší hranice lidského chápání jako fyzikové ve zvukové laboratoři. Napadá mě, jestli bych byl schopen takovou hudbu jen trochu chápat, kdybych nejprve nevěnoval čas a úsilí naslouchání. Nejsem jazzový hudebník, ale vynaložil jsem hodně námahy na to, abych jazz pochopil a abych našel společnou řeč s těmi, kdo ho skutečně hrají.“

Nepodbízet se

Dnes vnímáme Stinga jako vzácný příklad popového zpěváka, který dobyl hitparády s náročnými skladbami na pomezí různých, zdánlivě okrajových žánrů jamaj-ským reggae počínaje a jazzovými názvuky konče. Sym-bolem Stingovy nepodbízivosti pak zůstává jeho nejznámější píseň Englishman In New York s nezapomenutelným sólem saxofonisty Branforda Marsalise.

Kultovní rockové trio The Police, s nímž světlovlasý lamač srdcí koncertoval v letech 1977 až 1986, umělo skvěle pracovat se všemi těmito ingrediencemi. Svezlo se na tehdy módní vlně new wave, zároveň se ale houpalo s důrazem na druhou dobu, jak to dělal Bob Marley.

Jojíni v bedně

Punkovou energii vyvažovalo v The Police neoddiskutovatelné hráčské mistrovství bubeníka Stewarta Copelanda a kytaristy Andyho Summerse. Nakažlivé hity Roxanne, Message In A Bottle a Every Breath You Take vtrhly jako lavina do zlaté éry hudební televize MTV. Ale pánové měli na víc…

Ze svých pozic popových idolů si Sting a jeho kamarád Mark Knopfler vystřelili v ro-ce 1985, kdy spolu nahráli pí-seň Money For Nothing. Ta se stala na MTV jednou z nej-hranějších melodií i když text vypráví o prodavači televizorů, který na ty „jojíny“, co se před ním na obrazovce producírují s kytarami v rukou, pěkně nadává.

Sám za sebe

Od poloviny osmdesátých let chtěl být Sting sám za sebe. A s příchodem let devadesátých se změnil v globální superstar. Nikdy nepřestal překračovat stylové hranice. Koketoval se staroanglickou hudbou, na druhé straně se však jedním z jeho nejúspěš-nějších hitů stala píseň Desert Rose, ovlivněná moderními alžírskými beaty.

Ať už zpívá s Pavarottim, irskými Chieftains či Jamajčanem Shaggym, zůstává Sting snadno rozpoznatelnou veličinou. Precizním, sexy, subtilním vypravěčem s maximálními nároky.