Rozjetou kariéru a potlesk však po čase vystřídal návrat do běžného života.

„Někdy mi bylo smutno, když jsem obsluhovala někoho, kdo se mnou jednal jako s hadrem,“ prozradila Šárka, která se několik let živila jako beauty konzultantka. Nyní se ale do showbyznysu vrací a na „dávné“ časy vzpomíná s úsměvem.

V čem vám showbyznys pomohl? Co vám do života dal a díky čemu jste třeba byla o krok dál než jiní vrstevníci?
Nevím, v čem mi pomohl showbyznys jako takový, ale díky tomu, že jsem se v něm dlouho pohybovala, jsem zažila úžasná setkání a mohla pracovat na krásných projektech. Kdybych se tenkrát neprobojovala do finále SuperStar, mohla bych si nechat o tomto světě zdát. Když porovnám své vrstevníky v té době, měla jsem úplně jiné starosti, přeplněný diář a spoustu povinností. Pohybovala jsem se mezi lidmi, ke kterým jsem vzhlížela, a učila jsem se, jak mezi nimi fungovat a jak se chovat.

Zůstala jste s někým ze SuperStar v kontaktu? V takovém opravdu užším, že jste se stali přáteli a stále tomu tak je?
Ano, nejvíc jsem v kontaktu se Standou Dolinkem. Vždy jsme byli taková dvojka. Občas, spíš jen výjimečně, si napíšeme s ostatními, ale pravidelně se nestýkáme. Rozprchli jsme se do světa. Ale já všechny z dálky pozoruji a jsem ráda, když vím, že se jim daří nebo že mají děti, že sklízejí úspěchy…

Jak jste se tehdy po soutěži probíjela? Musela jste se sama snažit, použít lokty, abyste se prosadila? Nebo jste se svěřila do péče manažerům a profíkům, kteří loktařili za vás?
Nikdy jsem neměla ostré lokty a zřejmě se to ani nikdy nenaučím. Po SuperStar se mě ujala agentura Petra Novotného a také mě oslovil Michal David, díky čemuž jsem měla práce dostatek. A také jsem pak měla domovskou scénu v divadlech Broadway a Hybernia v několika muzikálech. V podstatě jsem v tomto ohledu dítě štěstěny. Makala jsem pilně a poctivě, protože jsem si takových nabídek moc vážila.

Coby dívka jste okupovala stránky bulváru, a to především kvůli vztahům s muži. Jak Filip Renč, tak Daniel Hůlka byli starší a podstatně zkušenější než vy. Obohatily vás něčím tyto vztahy? Měla jste tehdy potřebu nechat se ochraňovat, že jste spočinula v náruči zralejších mužů?
No tak řekněme si tady a teď otevřeně, že jsem byla hodně, hodně naivní. Ale asi nemusím, obzvlášť ženám, popisovat myšlenkové pochody mladé poblázněné holky. Až dnes, s věkem, mi to přijde samotné jako sci-fi. (smích) A jestli mě něčím obohatili? Určitě. Dostala jsem cennou lekci.

Jak jste období, kdy jste se objevovala v novinách častěji, než jste chtěla, zvládala?
Někdy velmi těžko… Víte, když máte třeba zlomené srdce, když se někdo naváží do rodiny… To už jsou vážné věci. Člověk s tím samozřejmě počítá, ale jsou věci, u kterých zůstává rozum stát. Řekla bych, že dnes už je ta doba zase o něco lepší a někteří pochopili, že nemá cenu válčit a zasednout si na někoho. Za což jsem strašně ráda. Vždy jsem si přála, aby umělci a novináři byli na jedné lodi. Aby informace byly konstruktivní. Bez nás by nebyli oni a bez nich by to taky nešlo.

Díky SuperStar jste tehdy měla o popularitu vystaráno, což postupem času sláblo, až nakonec skončilo. Nebylo vám najednou líto, že se o vás lidé zajímají míň? Nechybělo vám to?
Já jsem v některých ohledech takový asociál. Mám ráda svůj klid, takže když po nějaké době ten boom upadl, uvítala jsem to. Bylo mi pak naopak příjemné, když mě někdo sem tam poznal, ale už jsem nemusela chodit po ulici „vyschízovaná“.

Jak vám to jako zpěvačce vlastně šlo? Dala jste totiž showbyznysu vale, což ve chvíli, kdy jsou nabídky, nebývá zvykem.
Vlastně od začátku do pauzy jsem měla skoro stále hodně práce. Posledních šest let jsem jezdila zájezdová představení se Zdeňkem Izerem. Projeli jsme celou republiku a Slovensko křížem krážem a neustále jsem měla plány na půl roku dopředu. Rozhodla jsem se zcela dobrovolně a nemohla jsem se dočkat, až prostě dokončím své závazky a půjdu. Důvody? Chtěla jsem žít jiný život, chtěla jsem klid, anonymitu, oprostit se a být jinde. Tam, kam jsem tehdy už tři roky dojížděla.

Tedy na Slovensku. Jak vám bylo, daleko od domova? Nestýskalo se vám po rodině? A našla jste tam nové kamarády?
Bylo mi tam moc fajn. Rodina mi scházela, ale vždy jsme si ten čas vynahradili. Měla jsem štěstí na přátele, které jsem tam potkala. Nebylo jich moc, ale já jsem taková odjakživa. Mám ráda kolem sebe úzký okruh kvalitních lidí a rodinu a jsem pak nejšťastnější. Nikdy ale nezapomenu na Zdeničku, Vlastičku, Natálku, Helenku a Katarínku. Doufám, že se ještě někdy potkáme.

Čím se tedy od dob, kdy jste za showbyznysem zavřela dveře, živíte?
Ještě donedávna jsem se věnovala vlasové kosmetice, ale vzhledem k tomu, že se stal nějaký zázrak a čekají mě různé projekty, budu se opět věnovat pouze divadlu a hudbě. Dostala jsem ještě jednu milou nabídku, ale vzhledem k tomu, že jsem ještě nenastoupila, nechci to zakřiknout.

Jaké je být populární, poté se úspěšně mezi těmi nejlepšími zvládnout udržet a pak začít úplně jiný život? Nebrala jste to jako: „No to jsem dopadla!“?
Beru věci tak, jak jsou, a ke všemu se stavím čelem. Chtěla jsem všem doma dokázat, že vím, co dělám, a že se o mě nemusejí bát. Proto jsem se rozhodla, že si najdu práci v kosmetice. Ta mi byla jako asi každé holce blízká. Učila jsem se líčit a strašně mě to bavilo. Ale nebudu si na nic hrát a upřímně vám řeknu, že mi někdy bylo smutno, když jsem po dlouhém týdnu zavírala prodejnu a vynášela kartony na centrální smetiště, vytírala pozdě večer nebo obsluhovala někoho, kdo se mnou jednal jako s hadrem. Ale na druhou stranu mě to hrozně moc naučilo! Strašně moc. Beru to jako lekci a školu a vím, že se neztratím, i kdyby se dělo cokoli. Vždy se postavím a půjdu prostě dál. Naučila jsem se toho o sobě hrozně moc a nikdy na tohle období nezapomenu.

Co se stalo, že jste se rozhodla pro návrat? A berete to vůbec jako návrat? Co rozhodlo, že jste přijala nabídku zahrát si v muzikálu?
To je soukromá věc. Prostě jsem tam, kde jsem žila, splnila svou úlohu a najednou jsem tam neměla pro koho být. Kruh se uzavřel a já se vrátila tam, kam patřím. Nabídka do Robinsona přišla vlastně velkou náhodou. Za to chci moc poděkovat Arnoštovi Frauenbergovi. Točili jsme spolu jeho pořad, takovou srandu, a on za mě ztratil slovo u pana producenta Duška, který stojí právě za Robinsonem. Co ale rozhodlo především, je jeho obrovské srdce a chuť podporovat mladé umělce a také geniální hudba Zdeňka Hrubého.

Je muzikál Robinson Crusoe odrazovým můstkem pro další aktivity? Především ty pěvecké? Nebo se budete případným nabídkám bránit?
Podle mě byl odrazový můstek, jestli to tak můžu říct, právě pořad Arnošta Frauenberga. Šla jsem do toho ze srandy, ráda si ji ze sebe dělám. A pak se to prostě stalo. Prošla jsem konkurzem a nečekala bych, že se to bude tak v klidu a hezky vyvíjet. Však to znáte, sejde z očí… Jsem za to neskutečně vděčná. Už jen proto, s jakými lidmi teď můžu spolupracovat.

Přišla v době vašeho „showbyznysového klidu“ tu a tam nabídka, kterou jste s díky odmítla? Nezavřela jste si třeba do některých produkcí dveře?
Ano, pár nabídek přišlo. Ale já byla tak zarytá ve svém světě, že jsem prostě nechtěla. A jestli jsem si u někoho zavřela dveře? Možná i jo, nevím. Ale myslím, si, že není povinnost zpěváků brát vše, co se namane. Věřím, že vše je tak, jak má být. Nebude tohle, třeba bude něco lepšího. Nebo taky ne. Ale to je život. Každá otázka, každá reakce nás něco učí. Rozhodně nemám pocit, že jsem o něco přišla. Vše v mém životě, dobré i to zlé, mělo význam.

V Robinsonovi startujete v září, už máte vše dokonale nazkoušeno?
Ano, ano. Moc se těším. Robinson je prostě něco tak krásného a dojemného, minimalistického, a přece tak silného, že mám i teď husí kůži. Moc vás všechny zveme do Divadla Na Maninách!

Jak vám jde učení textů? Přece jen jste paměť v tomto rozsahu asi po dobu, co jste z toho vypadla, netrénovala.
Jóóó, to je taky zajímavé. (smích) Moje myšlenky byly úplně jinde. Já vám ve dvě ráno vyjmenuji složení šamponu. Ale učit se texty mi jde nějak ztěžka. (smích) Samozřejmě se poctivě učím a opakuji, ale už to není jako ve dvaceti.