Jak se kosmopolitní člověk, který cestuje po celém světě, dostane do malé osady v českém pohraničí?
V roce 1971 během tvrdé normalizace jsme potřebovali s mým mužem odjet z Prahy. Naštěstí mě vyšoupli z rozhlasu. Říkám naštěstí, protože jsem měla svou práci ráda a těžko bych odcházela sama, takže mi tehdejší vedení rozhodnutí ulehčilo. Odešla jsem v době, když jsem byla mladá a měla čas postavit se na vlastní nohy. Nejdříve jsem pracovala rukama a pak jsem začala tlumočit. Můj muž byl také rozhlasák, ze strany vystoupil po okupaci v roce 1968 a poté na vlastní žádost odešel i z rozhlasu. Nějakou dobu pracoval v továrně. Zůstávat v Praze nám nedávalo smysl, chtěli jsme na venkov, koupit vlastní domek. Neměli jsme moc peněz, ale objevilo se Frýdlantsko a tady se nám líbilo. Byl to nedotčený kraj a stále je to tady pěkné.

Novinářka a spisovatelka Pavla Jazairiová.Zdroj: soukromý archiv

Jak jste se ale dostali do Poustky? Co vás zavedlo přímo sem?
Přišli jsme na inzerát. Nikoho jsme neznali, dobré nemovitosti byly rozebrané hned a na inzerát skončily ty hůře prodejné. Ten náš dům byl téměř na zbourání. Ale v dobrém prostředí a navíc měl hezký příběh.

Jaký?
Bydleli tady Němci, dokonce příbuzní mojí donedávna německé sousedky, která nebyla odsunutá, protože matka byla Češka a otec antifašista. Po nich zde žila nějaká paní Loudová, podle vyprávění pamětníků velice nepořádná, měla slepice v kuchyni, jednou se dokonce probudila v márnici a byla dost na chlapy. Dům paní Loudová prodala v motoráku někomu z Liberce a příteli za to koupila motorku. A my jsme posléze koupili tento dům, přistěhovali se a já dojížděla do Prahy tlumočit. Můj muž tady pracoval jako dělník a nic nám nechybělo. Manžel byl šikovný, dům jsme postupně dávali dohromady.

To byl ale váš druhý manžel, proč jste si nechala příjmení Jazairiová?
Abych se jmenovala stejně jako moje děti. Můj první manžel je Arab. Lidi se mě na to často a dychtivě ptají a chtějí vědět, jestli mě zavíral a mlátil.

Co jim na to odpovídáte?
Musím se smát. Je to velmi laskavý člověk, jsme dobří přátelé, do ČR jezdí často – jako politický emigrant dostal naše občanství. Ale jakmile to šlo, vrátil se do Iráku.

Odchod na vesnici byl východiskem pro mnoho lidí, kteří nesouhlasili s režimem. Jak dlouho jste tu zůstali?
Ze začátku několik let, děti chodily ve Višňové do školy, potom studovaly ve Frýdlantě na gymnáziu. Ale byla jsem mladá, stýskalo se mi po Praze, po přátelích. Nějakou dobu jsme žili v Praze, sem jezdili pouze na víkend, ale zanedlouho se opět vrátili sem.

Přijde mi neskutečné, že někdo jako vy, kdo cestuje po celém světě, je schopný pracovat v cizině, se vrací na vesnici na konec světa?
To je právě ono, ta láska k české krajině, vztah k jednomu místo, které považuji za domov. Jsem tu spokojená a soběstačná. Se psem Figarem a kočkou Muškou.

Přesto pravidelně vyrážíte do ciziny. Co vás stále táhne do světa?
Jsem stále ještě zvědavá a baví mě to. Sice mně v pětasedmdesáti už ubývá sil, ale pořád cestuji kvůli práci, tím mám na mysli psaní.

Co vás motivuje k práci?
Byla jsem reportér v rozhlase, zůstala jsem reportérem – to znamená, že mám potřebu předávat lidem informaci o tom, co vidím, co jsem se dozvěděla, co si myslím, že je důležité, aby se dozvěděli také oni. Je to můj způsob komunikace.

V rozhlasu jste začala pracovat jako novinářka ve 20 letech. Hlavním nástrojem pro vás byl hlas, mluvené slovo. Teď už ale komunikujete hlavně psaním, skrze vaše knihy. Jaký byl přechod od zvuku k písmu?
Rozhlas ale není jenom zvuk. Vaše příspěvky musíte napsat tak, abyste byl schopný je přečíst, ne všechno se dělá spatra. V rámci novinářské práce v rozhlasu se postupně naučíte skládat věty a vyhazovat tzv. vatu. Při psaní je to jiné v tom, že každé slovo má svou váhu. Rozhlas je jako vítr, něco se řekne a proletí to éterem. Psaní je těžká disciplína, protože text musí plynout, musí být pro čtenáře zajímavý. Někdy mívám situace, které popsal jeden velký spisovatel, když řekl, že tráví dopoledne tím, že umisťuje čárku a odpoledne tráví tím, že ji vyndavá. Občas je to trýznivý proces.

V rozhlase jste často pracovala v cizině. Vysílala jste z Izraele, Palestiny a mnoha dalších států. Práce zahraničního zpravodaje je fyzicky i psychicky náročná. Co byste řekla, že musí novinář, který je v zahraničí a snaží se českým posluchačům nebo čtenářům přiblížit, co se tam děje, mít za vlastnosti?
Musí znát svoje téma, musí vědět, o čem mluví. Já si třeba myslím, že základem při vedení rozhovoru, je ptát se na to, co člověka samotného zajímá. Když jsem v Izraeli, na okupovaném západním břehu, tak musím vědět, v jakých reáliích se pohybuji. Vědět kde jsem, znát dějiny tohoto místa, všechny souvislosti. To je dost práce.

A bylo to dost práce před 20 lety, kdy jste aktivně pracovala v zahraničním oddělení rozhlasu. Informace se s nástupem internetu staly mnohem dostupnější. Mají v dnešní době podle vás novináři lehčí práci?
Není to o tom, že se najednou něco dozvíte, většinou vývoj v určitých státech nebo nějakou problematiku sledujete dlouhodobě. Když pak přijde nějaká aktuální zpráva, musíte si ji zasadit do kontextu dalších událostí, musíte znát souvislosti. Když jsem byla v Iráku během války, kdy se hroutil režim Saddáma Husajna, tak jsme se dostali do iráckého Kurdistánu. Tam jsme neměli žádné informace, maximálně jsme viděli, co se vysílá na CNN. Navíc jsem tam nebyla proto, abych říkala to samé, co se vysílá na CNN. Byla jsem tam jako chudý český novinář, bez zázemí, jaké měli například velké zpravodajské stanice. Dělala jsem proto něco, co mně přišlo mnohem zajímavější. Pozorovala jsem, co se děje kolem mě a vyprávěla jsem to posluchačům.

Co konkrétně jste tam například viděla?
Lidi se hrozně báli toho, že na ně Saddám pustí plyn. Skupovali igelity a balili do nich okna a dveře, aby se ochránili. Chodila jsem za lidmi, kteří měli už nějaké zkušenosti. Mapovali jsme malé lidské příběhy a osudy – kvůli tomu mělo smysl být na místě. Díky tomu si pak mohli posluchači představit, jak to na daném místě vypadá.

V jazyku novinářské teorie jste byla tzv. zahraniční novinář-parašutista, kterého vysílají do ciziny na krátkou dobu vždy, když se něco děje. Vyhovovalo vám to?
Ze začátku jsem si myslela, že by se mi líbilo vyjet jako zpravodaj do zahraničí a chvíli tam žít. Ale nakonec jsem byla spokojená a ráda jsem se vracela domů.

Spousta novinářů ve svých autobiografiích píše o tom, že se stali doslova závislí na adrenalinu, když působili jako váleční zpravodajové v zahraničí. Jak to máte vy?
Já to tak nemám. Jsou určité činnosti, při kterých se musíte plně soustředit, pro mě je to psaní. Adrenalin ale cítím, když dělám něco, co mi jde. Klidně třeba při vaření.

Myslíte si, že jste byla dobrá zpravodajka?
Člověk dělá chyby, je dobře si je uvědomit.

Dostávala jste nějakou zpětnou vazbu?
Ne. Většinou člověk dostane zpětnou vazbu, když něco pokazí. Jinak na to nebyl čas. Neustále plánujete, co bude dalšího. Rozhlas je zvíře, který chce pořád žrát. Musíte ho pořád krmit.

Jaký je váš názor na to, že má vlastní zahraniční zpravodajství stále menší zastoupení v českých médiích?
Někdy si říkám, jestli to není úmysl. I ti novináři, kteří jsou v zahraničí, nedostávají moc prostoru.

Co říkáte na argument, že novináři by měli psát o tom, co chtějí lidé číst a ne o tom, co považují oni jako novináři za důležité?
Myslím si, že jedno s druhým souvisí. Já samozřejmě vysílám a píšu pro lidi, aby se dozvěděli, co je důležité. Nic jim nezatajím a nebudu je máchat v růžové omáčce. Často ale slýchám od mladých lidí, že je politika nezajímá, že se s tím stejně nedá nic dělat. Nejdou ani k volbám a pak se diví.

Jak si tento nezájem vysvětlujete? Čím to je, že lidé se nezajímají o politiku?
Je to tím, jak nám média vyprázdnila mozky.

Ale vždyť vy jste taky byla součástí těch médií…?
Proto jsem taky z rozhlasu odešla. Ve chvíli, kdy mě nutili dělat jenom zajímavosti, tak jsem šla pryč. Už jsem byla dost stará na to abych neztrácela čas. Teď se snažím to, co chci sdělit, dát do svých knížek.

Nedávno vám vyšla kniha pro děti Jmenuji se Figaro. Co vás přimělo obrátit se na nejmenší čtenáře?
Mám ráda děti. A ony mě žádají, abych jim vyprávěla příběhy. Mám ráda zvířata a často vyprávím o těch svých, tedy psovi Figarovi a kočce Mušce. Baví mě to. a tak jsem o tom napsala knihu.

Poslední, vaše dvacátá kniha v pořadí, se jmenuje Z Etiopie a odjinud. To byla vaše poslední cesta do světa?
Ne, naposledy jsme byli v Indii, kde jsme s mým přítelem Jiřím Hůlou strávili měsíc.

Píšete knihu vždy po nějaké vaší cestě do zahraničí?
Ne vždycky. O Indii jsem už napsala hodně a chystám se psát i dál.

Kam se chystáte příště?
Ještě opravdu nevím. Záleží na situaci ve světě i na tom, jak se budu cítit. 

Pavla Jazairiová
Česká spisovatelka, reportérka, někdejší redaktorka zahraničního vysílání Československého, resp. Českého rozhlasu a tlumočnice.
Narodila se ve Francii 5. března 1945 české matce a nizozemskému otci.
Roku 1965 nastoupila do vysílání pro Afriku v Československém rozhlase. Z rozhlasu odešla v roce 1979 a pracovala jako tlumočnice.
V roce 1977 vydala svoji první publikaci, cestopis Sahara všedního dne, od té doby vydala dalších 19 knih.
Má dva syny. Bydlí v Poustce ve Višňové.