Do seriálu Ulice vstoupila slavná osobnost – herec Saša Beck. Co ho přivedlo?
Scenáristé a produkce… (smích). Ale vážně: Saša hraje jednu z hlavních rolí v seriálu Po špičkách, kde účinkuje i Jana (hraje ji Sára Affašová – pozn. red.). Při natáčení se ti dva do sebe zakoukali, a tak jsou spolu, i když Saša má rodinu, se kterou ale nežije.

Prý jste prohlásil, že Saša je člověk, s nímž byste na pivo nešel…
To je pravda. Nemyslel jsem tím, že by byl Saša špatný člověk, ale je tak trochu povrchní. Jde mu hlavně o slávu, jeho chování je dost vykalkulované, tají své soukromí, aby se o něm nedozvěděla média, bojí se především o své renomé. Ne že bych se s takovými lidmi nikdy nesetkal, ale většinou se, pokud je to možné, přikláním spíše k těm, kteří jsou mi bližší svými názory a způsobem života a s nimiž si mám co říci. Naštěstí mám kolem sebe docela dost kamarádů a přátel, se kterými se třeba nemusím vidět každý den, ale přesto jsme na sebe napojeni a víme o sobě. A jsem rád, že je mám.

Saša Beck dá hodně na to, co se o něm říká. Jak jste na tom vy a váš mediální obraz?
Většinou na to moc nedám, protože mnoho z toho, co se píše a povídá, zvlášť v bulváru, jsou lži. A moje okolí a lidé, kteří mě znají, to také neřeší.

Prima reprízuje krimiseriál Mordparta, kde hrajete postavu Pavla Pauluse. Vzpomínáte rád na jeho natáčení?
V té době, je to tuším už pět let, jsem měl docela dost práce, protože jsem zároveň točil i seriály Bohéma a Ohnivý kuře. Nicméně nezapomenu na vynikající partu, která se při práci na Mordpartě sešla. Poznal jsem tam například Jirku Bartošku a potvrdil jsem si, že slova Oldy Vlacha, která mi kdysi ve vinohradském divadle řekl, že Jirka Bartoška byl vždycky férovej chlap, jsou zcela pravdivá. Seznámil jsem se tam i s režisérem Péťou Bebjakem a zjistil jsem, že jde o úžasného člověka s velkým rozhledem a tvůrčím myšlením. Je to taková klidná síla. Zkrátka objevil jsem si tam pro sebe pár lidí, se kterými vždycky rád na to pivko zajdu. (smích)

Absolvoval jste před natáčením policejní „přípravku“?
Protože seriál byl dost akční, absolvoval jsem kurz systému sebeobrany krav maga, což pro mě bylo hodně zajímavé. Podle instruktora mi to prý i šlo. Bohužel se nám pak v rodině stala nepříjemná autonehoda, takže šlo všechno stranou a měl jsem jiné starosti.

Ovšem předpokládám, že při natáčení akčních scén jste s fyzičkou problémy neměl, protože, jak vím, sport vám není cizí…
Sportoval jsem vždycky, ale ne na nějaké špičkové úrovni. Spíše jen tak amatérsky. Dělal jsem fotbal, pozemní hokej, judo, běžky a podobné aktivity.

Jak jste na tom se sportováním v této poněkud zvláštní době?
Myslím, že se pohybuji docela dost. Chodím například na procházky s tříletým synkem, a jak ho tahám na odrážedle do kopce a z kopce, mám nasportováno.

Čím se kromě natáčení Ulice zabýváte?
Pravdou je, že se mi už stýská po Národním divadle a těším se, až budeme moci hrát před lidmi. Anebo až si zase zazpívám s kapelou The Doors Revival. A také až bude možné někam vyrazit, třeba i na nějaký večírek. Doma už je to trochu jednotvárné. I když na druhé straně se tam rozhodně nenudím, protože máme doma ještě malou, skoro dvouměsíční holčičku, takže je pořád co dělat. A i nějaká ta pracovní záležitost se najde: načítání audioknih, rozhlas, zkoušení v divadle, natáčení hudebního klipu k Oidipovi…

Co tedy máte před sebou?
Moc se těším na další setkání s Péťou Bebjakem. Budeme spolu točit zase kriminálku, což pro mě znamená „světlo na konci covidového tunelu“, protože on v mých očích představuje naději na skvělou práci bez zbytečných stresů.

Máte rád detektivní žánr?
Ne že bych ho přímo vyhledával, ale to víte, že se občas na nějakou detektivku podívám. Kromě toho jsem vyrůstal třeba na seriálu Profesionálové anebo na příbězích Hercula Poirota. Ale knihy Agathy Christie nečtu. Na detektivkách mě zajímá způsob, jakým vyšetřovatelé odhalují pachatele a samozřejmě i ono nezbytné napětí.

Jaký filmový anebo televizní žánr vás baví?
Nevím, jestli se dá říci, že mě baví, ale zajímají mě filmy a dokumenty, které odhalují fakta z naší nedávné minulosti. Vždycky mě znovu a znovu udivuje, jak to měli komouši zařízené a co všechno jim prošlo. Nedávno jsme točili právě s Péťou Bebjakem trojdílnou minisérii Herec, kde jsem hrál plukovníka Vladimíra Kempného, což byl příběh vycházející ze skutečného osudu herce Vítězslava Vejražky. Rozum zůstává stát nad tím, co všechno jsou lidé ochotni udělat pro svou kariéru. A ať si říká, kdo chce, co chce, znovu se utvrzuji v tom, že nechci, aby tady někdy vládla komunistická strana. Oni dnes tvrdí, že jsou jiní, ale nevěřím jim. Omlouvají zločiny komunismu a snaží se je bagatelizovat. A to není dobře, protože zlo se musí přesně pojmenovat a ukázat na něj, aby se znovu nevrátilo.