Ondřeji, jak jste se do role široko daleko nejlepšího kardiochirurga vžil?
Rád přiznávám, že vžívat se do role lékaře mě bavilo. Já se fakt učil operovat! U natáčení jsme měli nejen skutečné záchranáře, ale i lékaře. Hodně času jsem strávil při natáčení přímo na sále, učil jsem se, jak vést řezy, dokonce jsem transplantoval i srdce. I když šlo o vepřové, vypadalo to až neskutečně věrohodně. Mám výhodu, že mí kamarádi z Českých Budějovic jsou lékaři, a tak jsem měl přátele na telefonu, kteří mi také radili.

Vadil vám někdy pohled na krev?
Pohled na zraněného člověka mi nikdy nevadil, ale je pravda, že některé kolegyně herečky s tím ze začátku měly trochu problém. Ony ty panny, na kterých operujeme, působní hodně přesvědčivě. A přitom voní po jahodách. A další zajímavostí je, že naše ruce jsou vidět jen částečně, když běží v seriálu opravdová operace, bývají tam ruce skutečných chirurgů. A těm skutečným lékařům musím vyseknout poklonu, protože i když jsme jen předstírali, že jsme doktoři a stáli jsme pět hodin na sále, měli jsme toho plné zuby. A teď si vezměte, že lékaři stojí třeba i dvanáct hodin u operačního stolu a mají odpovědnost za život a zdraví pacienta. Lékařů si teď vážím ještě víc než kdy dřív.

Víme, že MUDr. Filip Hilský je skvělý lékař. Ale jaký je to člověk?
Občas působí arogantně, ale to je podle mě díky jeho profesi. Tihle profíci nemají moc času na nějaké city, musí být přímí, nekompromisní a umět se rozhodnout „teď hned“. Má smysl pro spravedlnost, je pracovitý a taky je to pěkný proutník. Neumí navázat pevný vztah, i když by asi uvnitř chtěl.

Jste si v něčem vy dva podobní?
Na rozdíl od Filipa já jsem docela líný a pohodlný. Doháním to tím, že se snažím být dochvilný a pečlivý, a když něco dělám, snažím se to dělat pořádně. Moje profese mě naučila disciplíně. Rozhodně nejsem sukničkář. Ženy se mi líbí, ale jen na pohled. Mám pevný vztah a dítě a jsem takhle šťastný. A ještě – s Filipem máme společný smysl pro černý humor.

Tatínkem jste už čtyři roky. Jak si tuhle, jistě nejkrásnější roli užíváte?
Měl jsem vlastně štěstí v neštěstí, protože jsem kvůli pandemii půl roku nepracoval, a měl jsem tak na Ondráška hodně času. Přítelkyně zrovna získala zajímavou práci, věnovala se jí doma na home office, a my si to s klukem užívali naplno. Syn je temperamentní, vyžaduje absolutní pozornost a mně je s ním moc dobře. Strávili jsme spolu spoustu času na chatě, protože i když maminka pracovala doma za zavřenými dveřmi, Ondrášek věděl, že tam je a dožadoval se jí. Ta chata byla prostě skvělá volba, moc jsme si to užili. Asi to bude znít jako klišé, ale můj syn je to nejlepší, co mě potkalo. Nejvtipnější je, že jak roste a mění se, vidím v něm čím dál tím víc kus sebe.

Nastavuje vám ono pověstné zrcadlo?
Přesně tak, úplně nejvíc. V těch lepších i horších vlastnostech. Najednou si i já, čtyřicátník, díky němu uvědomuju, jaký jsem, jaké dělám chyby. Někdy se tomu musím smát, a vede mě to k zamyšlení nad sebou samým.

Pořád váš Ondra převyšuje vzrůstem vrstevníky?
No jasně! Jeho maminka měří 180 cm, já přes 190 cm a Ondra má 115 cm, a to mu bude v srpnu teprve pět let. On snad ani nikdy nebyl takové to maličké miminko. Už teď ho oblékáme do hadříků po synovci, který chodí do školy. Nejvtipnější bylo, že když jsem s ním chodil na hřiště, kluk vypadal, že půjde brzy do školy, ale žvatlal a choval se na ty dva roky, které mu byly. Maminky na mě s útrpností koukaly, něco ve smyslu „chudák tatínek, má synka trochu pomalejšího“. Takže jsem se jim nenápadně snažil vysvětlit, že Ondrovi jsou fakt jen ty dva, a ony se tvářily něco ve stylu: „No jasně, my víme.“

Jak jste pandemii zvládli s vaší partnerkou? Nepřišla ponorka?
Ani neměla šanci přijít. Chápu, že lidé nejsou zvyklí být spolu stále doma, každý má práci, děti chodí do školky, školy, na kroužky. Některé rodiny tráví společný čas maximálně o víkendech nebo týden na dovolené, a najednou jsou spolu doma den co den. U nás ten problém nebyl, protože jsme si rozdělili péči o syna, a ten druhý pracoval.

Před dvěma roky jsme si povídali o tom, že když se objeví problém, chcete ho hned vyřešit. Pandemie trvá už rok a nedá se s tím dělat vůbec nic. Jak snášíte tuhle bezmoc?
Je to moc složité. Vím, že covid je nevyzpytatelný, naštěstí nemám nikoho v okolí, kdo by ho prodělal těžkým způsobem. Mám k té nemoci respekt, ale jsem racionální a z ničeho se nehroutím. Pandemii přijímám jako nutné zlo, se kterým se musí bojovat. Věřím, že to všechno jednou skončí, ale náš život bude asi už jiný, a to mě trápí. Nikdo neví, jak to bude s divadly, zda lidé budou chodit na představení, jestli na to vůbec budou mít náladu i peníze. Navíc jsme se naučili využívat sociální sítě a pracovat on-line, předpokládám, že kontakt mezi lidmi bude čím dál tím menší. Lidé se naučí „nepotřebovat se“. Přitom podání ruky pro mě pořád něco znamená a sociální kontakt je pro nás všechny, a pro herce zvlášť, zásadní.

Věříte, že začneme žít čím dál tím víc ve virtuální realitě?
Je to pravděpodobné. Virtuální realita funguje a sám jsem si to ověřil. Synovec mi půjčil na oči takové ty brýle, které vás přenesou, kam chcete. Bylo to tak strašně hezké a autentické, až jsem se vyděsil. Je docela možné, že si za dvacet let vytvoříme svět pomocí brýlí, a ten opravdový život, který přináší přirozeně i problémy a překážky, pro nás bude příliš složitý. Myslím, že tohle poznamená hlavně mladou generaci.

Pojďme zpátky do reality. Jak jste před rokem přijal kulatou čtyřicítku?
Asi vás zklamu, ale žádný velký zlom jsem necítil. Tedy říkal jsem si, že už bych mohl v těch čtyřiceti mít rozum. A pořád nic… Myslím, že chlapi víc prožívají padesátku, ve čtyřiceti se cítím v nejlepších letech, jsem zdravý, v dobré kondici a síle. Ať to tak vydrží!

Takže máte dost síly na všechno, i na kutění na chatě?
Loni v březnu jsem se pustil do předělávání chaty, zateplovali jsme a předělávali vodu, ale vždy pod odborným dozorem. Rád se učím od profíků a nechám si od nich poradit. Když o tom tak přemýšlím, tak tohle je asi přece jen známka, že „stárnu“. Baví mě fyzická práce kolem chaty, třeba sekání dříví, a dřív mě to nebavilo. Co pamatuji, táta to měl také tak.

Ondřej Veselý

Narodil se ve znamení Berana v roce 1979 v Ostravě.

Vystudoval hudebně-dramatický obor na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.

Působil ve Slezském divadle Opava, v divadlech v Brně a Ostravě a v pražském Divadle Na zábradlí. Od roku 2013 je členem Divadla pod Palmovkou a léta hostuje v Jihočeském divadle.

V roce 2011 byl nominován na Cenu Thálie za roli Pavla Maliny ve hře Petrolejové lampy.

Hrál v seriálech Vyprávěj, Svatby v Benátkách, Policie Modrava, Krejzovi, Specialisté, Anatomie života a ve filmech Moře začíná za vsí, Pojedeme k moři, Láska na špičkách.

S přítelkyní Veronikou má syna Ondřeje.