Když jsme spolu poprvé mluvili, čekali jste s vaší manželkou Danou akorát na odlet z Phuketu. Domluvili jsme se, že zavolám následující den, kdy už budete doma. Můj druhý telefonát vás ale zastihl na JIPce…
No, to byla věc. Stihla mě salmonelóza. Shodili jsme dohromady s Danou deset kilo, já čtyři kvůli infekci a ona šest z těch nervů.

Nemoc vás přepadla už v Thajsku?
Měsíc jsme byli v pohodě, až v noci, tři dny před odjezdem, najednou malér! Skoro jsem „nedoběh“. Dana zavolala sanitku a už to jelo. V Khao Laku si nevěděli rady, tak mě vezli sto kiláků do Phuketu. Odtud jsme letěli domů, ale s mezipřistáním v Dauhá, kde jsme čekali pět hodin na spoj do Prahy. Navíc to bylo v době, kdy se rozjížděl koronavirus. Dana mě vozila na vozíku, abych se trochu zabavil, ale stejně to bylo pořád dokola – voda, záchod, oblečení, dezinfekce. Pak mě šoupli přednostně do letadla a následoval sedmihodinový let do Prahy.

Z letiště jsem jel rovnou na Bulovku na infekční, kde se mě chopili velmi zodpovědně, strčili mě do karantény, do každý ruky dvě jehly. Jenže já měl mít koncert se symfoňákem, takže jsem podepsal revers. Byl jsem jako pápěrka, šest dní ze mě šla jen voda. Doktoři říkali, že kdybych přišel o dva dny později, mohl jsem jít rovnou na dialýzu, protože by to odnesly ledviny. Teď už chodím jen na odběry a výsledky se zdají být dobrý. Takže takhle jsem završil dobrodružství v Thajsku.

Příležitostný malíř

Když scházíme schodištěm do garáže, abychom se podívali na oblíbené bicykly Milana Drobného a jeho ženy, v jedné z místností v suterénu si všimnu olejomalby, která tu visí, jakoby stranou očí, mezi sezonními věcmi. „Jojo, to jsem maloval já,“ řekne Milan Drobný, když vidí, na co se dívám. „Malovat zkouším deset let, dokonce jsem vystavoval, třeba v Brandýse, ale i ve Vídni. Teď už jsem ale dva roky nic neudělal.“

Cestujete rád?
Srí Lanka, Zanzibar, Evropa. S Danou jsme spolu pět let a za tu dobu jsme toho najeli tolik, co jiní za celý život. Alsasko, pak Provence na kole. Vyjeli jsme třeba i na Mont Ventoux, hrozný kopec, kde končily nebo kudy projížděly etapy Tour de France. Přes dvacet kilometrů ostrýho stoupání. Kola jsme si půjčili i v Thajsku, ale já poplet cestu a najednou jsme vjeli do pralesa. Tady je dvanáct kilometrů prd, ale v pralese!? Dojeli jsme až do sloního sirotčince.

Byl jsem úplně vyřízenej, vypil jsem na fleku dva litry vody. Ale ukázali nám správnou cestu a za chvíli jsme byli na krásné pláži. Tam na nás koukali jako na blázny, my na kolech a všude kolem kotvili milionáři s jachtama. Taky jsme podnikli výlet na ostrovy, kde plavete se želvami, paráda. Všechno si organizujeme sami, s cestovkou nejezdíme.

Ale třeba cyklozájezdy si lidé docela pochvalují.
S cyklobusem jsme byli v Itálii. Oni vás někam odvezou, tam vás vykopnou, domluví se místo srazu, třeba šedesát kilometrů daleko, a nazdar… Pokud ale někdo neodhadne síly, zavolá jim a oni ho vyzvednou na trase. Na výletě ve Španělsku jsme si ze zvědavosti zašli na býčí zápasy, ale na to už bych v životě nešel. Jednou jsme se zase vrátili z tropické Havaje a tady ještě ležel sníh. Tak jsem si vzal běžky a šel ven. V Las Vegas jsem zpíval v blueshousu, kde mě na pódium vytáhl kytarista, se kterým jsem se předtím seznámil ve městě. V Alcatrazu jsem se zabouchl ve vězení. No, zážitky jako blázen.

V mládí jste dělal cyklistiku, že?
Jo, to mi bylo kolem čtrnácti. Jezdil jsem třeba s Pavlem Vršeckým, který pak byl známým trenérem reprezentace. Šlapal jsem ale silnici, horská kola tehdy nebyla.

A ještě jste k tomu hrál hokej.
Vzali mě zrovna do výběru a já se zároveň dostal na konzervatoř, tak jsem se musel rozhodnout. Nakonec jsem šel na konzervu. To mi bylo tak patnáct. Předtím mě totiž vylili z gymplu.

Známá milostná eskapáda z chmelu…
No, já se tehdy zapletl se starší holkou ze školy. Nevěděl jsem, jak do toho, tak jsem dal na hubu klukovi, který jí taky nadbíhal. Jeho táta byl vlivný komunista a naopak můj otec byl důstojník v cizí armádě, létal v Anglii, takže se mi to všechno sečetlo. S otcem jsem si ale toho moc říct nestihl, brzo zemřel, a rok po něm moje máma. Bylo mi osmnáct, takže šup do života. Když jsem chtěl kolo, chodil jsem zedníkům míchat maltu. Pak jsem byl tak utahanej, že jsem v tramvaji usínal a kolikrát přejel pár stanic. Ale byl jsem mladej, bylo to fajn.

Muzika vás chytla kdy?
Už na devítiletce jsme s kamarádem měli kytary. Dělali jsme Kučerovce (populární kapela 50. a 60. let – pozn. red.) a bavili tím spolužáky. Muziku jsem poslouchal vždycky, a ta dívenka, se kterou jsem měl ten průšvih, mě nacpala na zkoušky na konzervatoř. Neznal jsem noty, tanec, nic, ale dal jsem to. Možná proto, že jsem to měl docela na háku a byl bez trémy.

Určitě jste musel něčím zaujmout – hlasem, charismatem. Zadarmo by to nebylo.
Předsedou poroty byl Oldřich Nový, to on si mě v podstatě vybral. Byl bezvadnej, ačkoli z pedagogického hlediska nám toho moc nedal.

V té době jste se taky poznal s Karlem Gottem, se kterým vás pojilo celoživotní přátelství.
Ano, Karel mi byl z branže nejbližší. V muzice zase tolik skálopevných kamarádů nemám, i když třeba s některými hraju tenis. Jinak mám přátele spíš mimo.

Hraní, zpívání, kolo, tenis – neděláte dojem, že byste se chystal do důchodu.
Já bych nemohl sedět na zadku a nic nedělat. Zrovna dneska třeba připravuju už třicátý díl pořadu Retro s Milanem Drobným, který jde každou neděli na Českém rozhlase Sever. Původně vysílali Nostalgii s Jirkou Sedláčkem. Ten už ale bohužel nežije, takže v rádiu pouštěli jen reprízy. No a pak se mě zeptali, jestli to nechci dělat. Retro připravuju tématicky, třeba o sportovcích, jestli si lidi pamatují ta a ta jména z hokeje, veslování… Kecám do toho různé příhody a pouštím písničky. Musím napsat scénář, o čem budu povídat, k tomu vybrat retro muziku, kterou musím poslat ke schválení dramaturgovi rozhlasu. Mám radost, že jsou na pořad dobrý ohlasy, lidem se líbí.

A pořád ještě hrajete a zpíváte.
Mám kapelu, říkáme si Milan Drobný a Nadrobno. Hrajeme country, swing a blues. Do toho i píšu, odevzdal jsem už jedenáctou knížku. Jmenuje se to Všude, kde jsem byl, jsem byl rád. Pořád se musí něco dít.

Zpátky ke kolu – tady doma jezdíte v okolí Kralup? Upřímně řečeno, zdejší terén není dvakrát atraktivní.
S kolama vymýšlíme leccos. Třeba naposledy jsme dojeli do Kralup, dali je do vlaku, přejeli do Olomouce, kde jsme se vydali podél Baťova vodního kanálu. První den jsme dorazili do Napajedel, asi 70 kiláků. Přespali jsme a druhý den pokračovali do Veselí na Moravě a pak hurá na vinné stezky, Bojanovice, Mutěnice, kde mám známý.

Tam jsme zůstali na noc, protože jsme se trochu upravili, a další den zase popojeli do Břeclavi k Jožkovi Černýmu. Odtud na vlak, který nás vyklopil opět v Kralupech, a na kolech zpátky domů… Podobně jsme jeli i do Ústí nad Labem, kde jsme se zase nechali vyvézt lanovkou na kopec. Cesta dolů je pak trochu o hubu, protože to musíte ubrzdit. V Itálii jsem třeba při sjezdech oddělal zadní brzdu. To víte, když na kole z kopce sviští takovej bojler jako já.

A co tenis?
Teď jsem rok nehrál, měl jsem v háji rameno a loket, ale na jaře to zase zkusím. Hrajeme v Kralupech, dokonce i přímo tady ve vsi. Je dobré mít kamaráda a parťáka v místě. Předtím jsem bydlel v Jirnech, kde jsem měl dva bezvadný kámoše. Tady zase jednou přišel zdejší Ota Pátek a přinesl mi fotku, kterou mi připomněl, že jsme v osmnácti hráli proti sobě!

Prý se věnujete i focení.
Focení není samo o sobě mým koníčkem, spíš jen rád dělám obrázky zážitků a míst z našich cest. Ale třeba sbírám různý kuriozity, když někde něco vidím.

Co třeba?
Například jsem si přivezl půlmetrovýho lyžaře. Zmáčknete knoflík, ozve se zvuk vichřice, lyžař začne zpívat rokenrol a do rytmu jede na lyžích. Z toho jsem byl úplně vedle. Akorát se v něm teď něco pokazilo, takže se točí pořád dokola. Z lázní v Hévízu jsem zase dovezl sněžného muže, kterej zpívá a přitom smeká čepici z jehličí a zdraví lidi. Taky mám hrajícího saxofonistu a u okna dvojici papoušků, co po vás opakujou, cokoli řeknete. A od stropu mi visí duch, který straší návštěvy. Máte štěstí, protože mu zrovna došly baterky. Láska na první pohled byla ale gorila, co vidíte venku. Říkám jí Maradona.

Vaše žena je z toho nadšená, předpokládám…
No, speciálně ty papoušky si zrovna moc nezamilovala. Ale už si zvykla. Ona je v pohotovosti spíš, když vařím, aby něco nechytlo.

Vaříte rád?
Vymýšlím různá jídla. Dal jsem dohromady i kuchařku, jmenuje se Málo z kapsy, hodně do žaludku. Vzadu na zahradě je gril na dřevo, kde v létě jedou buřty, kabanos, uzený, hraje se na kytary. A tady vpředu máme elektrický gril, kde děláme maso, zeleninu a ryby.

Rybář ale, pokud vím, nejste.
To ne, ale rybáře mám hned vedle. A vzhledem k tomu, že jsou na mým pozemku, mám od nich ryby grátis.

Milan Drobný (1944)

Studoval konzervatoř a zpíval stejně jako Karel Gott v kavárně Vltava, odtud se s Gottem dostal do divadla Semafor. Pásmo Zuzana je všude jako doma mu přineslo první velký hit Písnička pro kočku. Nazpíval v té době také několik duetů s Naďou Urbánkovou, z nichž zejména Ukrejvám rozpaky měla velký ohlas (dále Modrý tričko, Sníh ve vlasech nebo Stříbrná tramvaj). Koncem 60. let z divadla odešel, aby se více věnoval sólové dráze zpěváka. Zúčastnil se mnoha koncertů jako zpěvák Pragokoncertu, úspěšný byl i jako skladatel – Zlatá bratislavská lyra, bronz v německém Rostocku, vítězství v Jugoslávii, cena diváků v egyptské Alexandrii. Pro německý Polydor nazpíval píseň Sonntag in Kopehagen, která byla v top 50. V roce 1994 obdržel od firmy Supraphon platinovou desku za 2 miliony prodaných nosičů, spolupracuje s televizními společnostmi a s Českým rozhlasem.