Neumím si představit, co obnáší jet na motorce stovky kilometrů. Z toho musí bolet celé tělo!
Moc nechápu, že jsem to fyzicky vydržel. Asi to bylo i cestovní horečkou, tělo se pak nastaví do jiného módu. Jak ve mně byl adrenalin, nedocházelo mi, že pojedem tak strašně daleko – přes 900 km na jeden zátah je i v autě hodně, neměl jsem ani tempomat. Našel jsem si ale za jízdy různé pozice, dával jsem si nohy na řídítka i za řídítka, abych alespoň na chvilku změnil polohu a nezdřevěněl. A v helmě jsem měl intercom, takže jsme si s parťákem Igorem (Igor Brezovar je známý slovinský motocestovatel – pozn. red.) mohli občas povídat nebo poslouchat hudbu.

Co jsi poslouchal?
Nejčastěji blues, abych se uklidnil, anebo něco rychlejšího, třeba Ivana Mládka, abych se naopak probudil.

Jak vlastně taková jízda ve dvojici vypadá?
Igor na mě vůbec nehleděl (smích), ten staví na odpočinek až každých 200 km, což je přes dvě hodiny jízdy v kuse. Až jsem si říkal, že není člověk, ale stroj! On se na motorce uvelebí a splyne s ní, je neuvěřitelný.

A lidsky jste si sedli hned, nebo jste se nějakou dobu sžívali?
Vzájemně jsme se hledali. Nejsme stejní, máme na cestování jiný pohled, což ale není špatně, vzájemně se tím obohacujeme. Igor je solitér, projel na motorce celý svět sám. Nikoho vedle sebe nepotřebuje, vystačí si. Zatímco já potřebuju vědět, že mám vedle sebe parťáka. Byly i chvíle, kdy jsme si během cesty vjeli do vlasů, ale vždy kvůli banalitám. Igor je vznětlivý, ale když se problém vyřeší, jede se od nuly. A já zas věci držím v sobě, odsekávám, jsem protivný třeba půl dne.

Měl jsi po cestě krizi, chtěl ses třeba vrátit domů?
Krizi jsem měl, ale že bych se toužil vrátit domů, to ne. Přece jen se podílím na výrobě toho pořadu, takže bych byl sám proti sobě.

Neměls někdy třeba svalovou horečku?
Takové věci se většinou vyřeší pivem a spánkem (smích). Na cestě byly jiné neduhy, třeba jsem se bál, že se mi zapaří zadek. Ale měl jsem na sobě speciální trenky s vlákny ze stříbra. Jde o funkční záležitost, stříbro je antibakteriální a umí odvádět od těla pot, jsou lehounké a vzdušné, takže jsem dojel do cíle bez úhony.

Dokázal sis i přes tvůrčí nasazení užít místa, na kterých jste točili?
Už při první cestě do Iráku jsem si říkal, že bych tu stejnou trasu rád jel znova, ale bez kamer. Je to jiné než normální cestování, musí se dodržovat časový rozpis, vše je naplánováno tak, aby se vše stíhalo. Jeli jsme bez pauzy. Kdybych jel sám za sebe, víc bych si ta místa vychutnal.

Byl jsi na cestě několik měsíců. Jak to ovlivnilo tvou hereckou kariéru?
Já už asi herec moc nejsem. A cestovatel taky nejsem, protože se teď kvůli covidu nikam moc nesmělo. Ještě že mám alespoň dabing. (smích) Ale teď vážně! Je skvělé, že v době, kdy jsem byl na cestě, mi vyšla divadla vstříc a měl jsem alternaci, počkali na mě, což je hodně velkorysé. A jako na potvoru se stávalo, že třeba po čtrnácti dnech na cestách mi zazvonil telefon a přišla nabídka na seriál, divadlo nebo dabing do kin. A já řekl jen: „Pardon, jsem v Africe.“ Ale beru to tak, že jsem chtěl něco zkusit, něco lidem ukázat a předat, takže o nic nepřicházím. Chci vyprávět příběhy a může to být prostřednictvím jeviště, televize, hlasu v rozhlase, písniček, cestopisem…

Jsi spolutvůrce pořadu…
Jsem nejen jeho spolumoderátor, ale taky jsem podepsán pod námětem a scénářem. Oslovil jsem s nápadem ČT a měl velké štěstí, že jsem potkal Janu Škopkovou, která vede tvůrčí skupinu a neposlala mě hned do háje. Dala nám důvěru na základě pilotního materiálu, který jsme před tím natočili na svoje triko. Ujala se i režie, což bylo dobře, protože ví, jak divákovi České televize téma podat, Já bych to dělal třeba jinak a zajímalo by to jen úzké procento lidí. Za její vklad jsem rád.

Kdo vymyslel název Po jedné stopě?
Měli jsme spoustu názvů a vybrat jeden bylo pro mě trauma! Jsem totiž dost nerozhodný. Nakonec vyhrálo Po jedné stopě, což má hodně významových rovin. Může to znamenat jeden cíl, jednu myšlenku… Nejen jedno kolo.

Bourali jste?
Já ano. Byla to blbá bouračka, kde hrála roli moje nezkušenost. Bylo to v Mauretánii, na Sahaře, takže lékařská péče žádná. Naštěstí s naším štábem jel kamarád Radek Strnad, který je zdravotník – záchranář, ten mi v rámci možností pomohl. Motorku jsme sami opravili, slepili ji tejpou. A já musel ještě zraněný s krunýřem znova sednout na motorku. No, dojel jsem.

Stačilo na ošetření vaše zdravotnické vybavení?
Během první africké etapy nám na hranicích zabavili skoro všechno, co jsme s sebou měli, protože tam se se zdravotnickým materiálem hodně kšeftuje. Nedokázali jsme jim vysvětlit, že jedeme až do Kapského města a máme před sebou několik měsíců cesty a ty věci na nebezpečné a náročné cestě budeme potřebovat. Nezajímalo je to. Nechali nám vlastně jen ten krunýř, který jsem využil při té své bouračce. Dokoupili jsme pak ještě pár obvazů a dezinfekci.

Co byl pro tebe na cestách nejsilnější zážitek?
Je jich hodně, ale silně na mě zapůsobily země jako třeba irácký Kurdistán, kde jsem potkal lidi, kteří tam mají kořeny, svou půdu, žije se jim tam relativně dobře, ale chtějí pryč, protože jsou obklopeni válkou, které nerozumějí. Nesmějí přes hranice, jsou tam v pasti. Ten pocit nesvobody mě hodně zasáhnul, něco takového si tady neumíme představit. A pak v Africe, tam jsem se setkal s úplně jinými kulturami. Měl jsem například zkreslenou představu o tom, co je vúdú. Myslel jsem si, že je to černá magie, ale je to přesně naopak – jde o bílou magii, která má v první řadě léčit, bránit lidi. Líbila se mi komunikace tamních lidí s duchy jejich předků, což je dobrá víra pro pozůstalé. V Africe věří, že duše zesnulého může přebývat v jakémkoli předmětu, můžu si ji tedy kdykoli zhmotnit a mluvit s ní. Což je ve výsledku terapie pro truchlícího. To mi udělalo v životě líp…

Kromě motorek máš taky hluboký vztah k vodě a lodím…
Ano, koupil jsem si ocelovou říční loď. Je krásná, mám na ní kajuty, dokonce ji používám jako takovou kancelář – chodím na ni psát scénáře, je tam úplný klid. Pravda ale je, že je to velká starost, stojí hodně peněz. Jak je z oceli, rezne… Když jsem do ní šel, moc jsem netušil, co mě čeká. A loni jsem na ní byl jednou, asi na tři hodiny. K tomu mám ještě trampskou chatičku v lese.

Neříkej, že jsi ji sám postavil…
Mám ji dlouho, ale během korony jsem ji celou rozkopal a teď na ni jezdím makat. Jsem momentálně kutil, kdykoli mám volno, jsem tam. Hlavní bylo zlikvidovat myši, strhnul jsem strop, zatepluju ji. Musím říct, že se díky tomu cítím dospěle. (smích) Dokonce jsem k narozeninám dostal cirkulárku a mám skládací ponk! Moji synové mi trochu pomáhají, je to docela zábava.

Co tvoje kluky baví?
Jsou rádi součástí mého světa, baví je se mnou jít kamkoli a dělat to, co dělám já. Třeba na té chatě – vidí mě, jak tam pracuji, tak chtějí taky vrtat, řezat. Na cirkulárce jsem jim například vyřezal hračky, staršímu synovi nůž, mladšímu vidličku! Taky spolu občas zajdeme do hospody. (smích)

Láká je divadlo?
Na to jsou ještě malí. Ale Páťu, kterému je šest, jsem teď přihlásil do domu dětí a mládeže, kam jsem chodil kdysi taky. Jsem zvědavý, co ho bude jednou naplňovat… Nelpím na tom, aby kluci dělali to, co já. Ať si najdou svou cestu. Jediné, co bych si fakt přál, aby měli hezký vztah k hudbě. Je skvělé, když si můžeš vzít nástroj a kdykoli si jít s někým zahrát. Hudba spojuje lidi.

Pokud si dobře pamatuju, míval jsi kapelu…
Míval, jmenovala se Bojkot Production. Teď máme pauzu. Chyběl nám někdo, kdo by se o nás smysluplně staral. Pět let jsme hráli, vydali album, ale nebyly peníze a kapacita na propagaci. Teď v karanténě jsem se ale vrátil zas ke kytaře, řekl jsem si, že budu hrát sám, bez kapely, a párkrát jsem vyrazil hrát před domovy seniorů – to mě hodně bavilo. Třeba se to časem někam posune.

Patříš k chlapům, kteří řeší věk?
Je to strašný. Občas si ve výtahu všimnu na hlavě pár šedin… Pro mě byla hrozná už třicítka, s ní jsem se smiřoval dost blbě. A čtyřicítku, tu už jsem nechápal vůbec! (smích) Tím, že jsem se nesrovnal s třicítkou, čtyřicítku neřeším!

Jak moc ses během těch deseti let změnil?
V zásadě nijak, myslím tím mentálně. Ale mění se pocit větší zodpovědnosti a pozoruji také, že mi ubývá energie. Dřív jsem byl například druhý den po večírku úplně v pohodě, kocovina mě vlastně poháněla kupředu. Teď mě spíš táhne ke dnu. Víc si uvědomuji některé hodnoty, chci si věci víc užít. Také přibývají limity – časové, sociální… Už nejde jen o mě, ale i o rodinu.

To skoro vypadá jako krize středního věku…
Možná v tom smyslu, že si uvědomuju, jak už jsem v něčem za zenitem. Vidím kolem sebe dvacetileté lidi, kteří jsou úplně jinde než já, a cítím, že mě to trochu štve. (smích) Proto radši chodím do hospod na pivo, kde sedí kmeti, než do barů plných rozjetých studentů, co nic neřeší.

Herec Martin Písařík
Narodil se 1. července 1979 v Praze. V deseti letech začal hrát v amatérském divadle Radar. První roli ve filmu získal jako chlapec ve filmu Městem chodí Mikuláš. Po studiu na hudebně-dramatickém oboru Pražské konzervatoře dostal pozvání Petra Lébla do Divadla Na zábradlí, kde nastudoval hlavní roli ve hře Plukovník Pták. Od roku 1999 je v divadle ABC, hostuje ale i na jiných scénách: Divadlo Radar, Ta Fantastika, Divadlo Broadway, Rubín, Městské divadlo Most. Popularitu mu přinesly role v seriálu Ordinace v růžové zahradě a ve filmech Snowboarďáci a Ro(c)k podvraťáků. Je ženatý, s manželkou Martinou má dva syny.