I když jste své rodné hroudě byl možná trochu nevěrný, v Praze jste kořeny nezapustil.
Můj odjezd na studia do Prahy byl neuvěřitelný. Sedl jsem do vlaku, cítil se šťastný a chtěl něco dokázat. Postupem času se ale ukázalo, že Prahu umím mít rád den nebo dva v týdnu. Tak jsem zůstal tam, kde jsem vyrostl, protože jsem kluk z malého horského městečka a na Pražáka si hrát neumím.

Není to i věkem?
Ze Železné Rudy jsem se do Prahy nikdy nastálo nepřestěhoval. Vždycky jsem měl dva byty a tak nějak jsem to střídal. Ale to, že jsem tam zůstal, je vlastně trochu nelogické, protože na dojíždění to náročné je. Těch plusů k bydlení v horách na Šumavě je ale jak pro rodičovství, tak partnerství tolik, že to za to stojí.

Jaké plusy to přináší partnerství?
Myslím si, že se tam žije pomaleji a lidé se až tolik nekoukají kolem sebe. V Praze se každý chce líbit, být úspěšný, žít moderně. Těžko se to vysvětluje, ale žije se tam jinak.

Pro začínajícího zpěváka ale Praha byla hotový ráj, ne?
Praha je skvělá! Já se tady toho hodně naučil, poznal skvělé lidi a pobavil se jako nikdo. Nebo spíš jako čtyři rockoví zpěváci za celý život. (smích) Já to zvládl za pár let a teď jsem spokojený na Šumavě.

Jak jste přesvědčil partnerku, aby s vámi šla do hor?
Před pár lety jsem jí říkal, že kdyby se na Šumavě necítila dobře nebo jsem cestování a vše kolem nezvládal já, můžeme to zkusit v Praze. Ale ona tam byla spokojená a neuměla si představit, že bychom žili jinde. Mám pocit, že to tam začala mít ráda. Koneckonců ona sama o sobě říká, že je „Šumavanka“, což se neříká. Správný výraz je Šumavačka. Ale ona to říká roztomile, tak jí to odpouštím. (smích)

V zimě k vám tedy patří hrablo v ruce?Máte v Železné Rudě ještě dávné kamarády, bývalé spolužáky? Nebo se odstěhovali do měst?
Mám tam rodinu a spoustu přátel. Je ale pravda, že většina odtamtud odešla a vrací se jen na víkendy. Já jsem tak trochu hrdý na to, že Šumavu a život na horách přijímám se vším. Jak s tím hezkým, tak s tím negativním. Dost si na tom zakládám, že jsem místní domorodec, a vedu k tomu i syna.

Ano, hrabu sníh. Ráno jezdím na lyžích, a když nejezdí vleky, jako tomu bylo letos, tak vytahuju skialpy. Moji fanoušci nebo ti, co jdou jen náhodou okolo, mohou být trochu zklamaní, protože na pódiu působím zcela jinak, než když házím sníh před domem. To jsem normální kluk ze Šumavy. Ale možná i v tom je ten úspěch, protože na nás chodí normální lidé, kteří si chtějí poslechnout normálního zpěváka.

V zimě, jak jste zmínil, jste lyžařský typ. Jak se vybíjíte v létě?
Celkově hodně sportuju a díky koronavirové době jsem začal i podstatně víc jezdit na kole. Tím, že jsme na horách, přiznám se, že jezdím na elektrokole, což mi má hodně lidí za zlé. Ale i tak si dám do těla a navíc dojedu dál. Mám také aktivního desetiletého syna, který je doslova chodící atomová elektrárna. Ten mě nenechá vydechnout a sedět na gauči, za což jsem rád. Hodně věcí se díky němu učím, což je zajímavé. Lidé si totiž často myslí, že své děti učí oni, že jim ukazují svět a život. Ale já po pár letech zjistil, že mě naopak učí on. Takže se navzájem doučujeme.

Váš syn Marek nepatří k dětem, které tráví čas u počítače?
On vyčnívá z davu, my jsme mu dokonce koupili telefon až v jeho devíti letech. Já se bál, že ho nepustí z ruky, ale on ho prakticky nepoužívá. Jen když nám potřebuje zavolat. Je asi trochu retro, protože to tak má i s muzikou. Menší děti poslouchají různé populární zpěváky a skupiny, které nemám moc rád, a on poslouchá Kiss, maluje se jako oni a hraje si na to, že má koncerty.

Velmi dobře bubnuje. To dostal bubny dřív než telefon?
No to teda jo! Bubny, piano i kytaru!

Už má první fanynky?
No spoustu!

A kde je bere, když hraje na bubny jen doma?
On se rád předvádí. Když je třeba na kole a jdou kolem nějaké holčičky, tak na něm hned začne skákat. Většinou se ale praští do rozkroku o štangli nebo se stanou jiné vtipné situace. On je ale ten typ, který na ty holky je a bude. (smích) K tomu má dlouhé vlasy, na které si nenechá sáhnout. Teď jsem mu říkal: „Pojď, já ti to přistřihnu,“ protože ho stříhám já, a když už svolí, tak můžu zastřihnout jen konečky. Má zkrátka svou image, je to stylař.

Plníte si se synem nějaké nesplněné klukovské sny?
To zatím ne. Ale začal jsem kvůli němu hrát hokej, protože on je malá „hokejka“. A vzhledem k tomu, že na tréninku je to o dřině, chtěl jsem, aby si na ledě mohl jenom tak zablbnout, a to mu dávám já. Takže s tím jsem začal kvůli němu. Jinak mu předávám to, co umím a znám.

Na hudební scéně nejste žádný novic, fanoušky jste sbíral postupně. Tak co se stalo, že najednou vyprodáváte arény?
Nevím. Dělal jsem jen to, co mám rád. Opravdu tvrdě na sobě pracoval a šel za svým. A najednou přišel boom. Během uplynulých tří let se to změnilo a fanoušků bylo najednou tolik, že jsme nevěděli, v jakém prostoru hrát, aby se tam všichni vešli. Ale já od té doby, co jsem s hraním začal, vlastně koncertoval v O2 areně pokaždé, když jsem s kytarou vystoupil. I když jsem hrál na návěsu od traktoru pro pár lidí. Všechny koncerty jedu naplno.

Máte pocit, že vše přichází v pravou chvíli? Že z vyprodané arény před deseti lety by vám narostl hřebínek, nemusel jste to unést a teď už to berete s pokorou?
Je to přesně, jak říkáte. Teď už vím, co je pokora a začal jsem víc vnímat i lidi kolem sebe. Spoustu interpretů, zpěváků a herců jsem zvláštním způsobem hejtoval a shazoval a vůbec nevím, z jaké pozice jsem si to mohl dovolit. Byl jsem krátkozraký a teď koukám už trochu dál. To je ale asi přirozený vývoj a pomohl mi v tom i můj syn, protože když se narodil, tak já přestal pít. A ona se pak hlava tak hezky pročistí, ten pohled na svět, když nemáte kocovinu. Máte ho radši.

Zkrátka jste se potřeboval najít, aby mohly přijít větší úspěchy.
Klíč k úspěchu je být normální a mně to chvilku trvalo. Ze začátku jsem si na něco pořád hrál a nechal si našeptávat od našeptávačů, co mám říkat a dělat. Až mi jednoho dne došlo, že aby mi lidi věřili a já se cítil dobře, já musím být opravdu já.

Je pravda, že pověst náladovějšího zpěváka jste měl.
Dejte klukovi ze Šumavy ve dvaadvaceti letech popularitu a spoustu peněz… Byl jsem trochu problematické dítě i ve škole a nejspíš jsem se tak trochu hledal. Zpětně jsem si ale nastavil zrcadlo a samozřejmě že mě to, jak jsem se choval nebo co jsem říkal, mrzí. Ale to mi v tu chvíli nedocházelo. Asi je to normální vývoj a je dobře, že jsem si zkusil všechno nebo prošel vším. O to víc si teď všeho vážím.

Každé období má zkrátka něco a ono to k té branži asi i patří.
Zpětně to, že jsem hodně pil, hodnotím tak, že to má i svá pozitiva. Na večírcích jsem poznal spoustu lidí a teď, když někam jdu, něco potřebuju, tak díky tomu bujarému životu dost lidí znám a často mi taková společná vzpomínka na nějakou veselou akci usnadní komunikaci. Takže všechno má svoje. Navíc to byla chvílemi fakt zábava.

Víte o českém zpěvákovi, který kromě vás nevyprodá jen jednu, ale hned dvě O2 areny za sebou?
Asi ne. Byl to případ Lucie, Kabátů, ale zpěvák asi ne. Já ale nechci dělat jen koncerty pro tisíce lidí. I když mít koncert pro nejvíc lidí v historii by se mi líbilo. (smích) Spíš si přeju, aby to bylo pro lidi zajímavé. O2 arena měla zajímavý příběh, ale teď chystáme letní festivaly, kdy koncert bude jen třešničkou na dortu. Chci, aby publikum dostalo vždy něco navíc.

K letnímu turné se ještě dostaneme. Zajímá mě, zda si uvědomujete, že jste nyní zpěvákem, který vyprodává arény. A pak, že po Karlu Gottovi je mnoho fanynek, které nyní milují vás.
Jakožto stratég a trochu manažer to, že je tu velký prostor, samozřejmě vnímám. On tu ani nikdo „áčkový“, a teď se nechci nikoho dotknout, kdo by měl takové ambice, ani není, což je vlastně škoda. Na druhou stranu ale stojím nohama pevně na zemi. Je pravda, že mi chodí hodně zpráv, že jsem nový Karel Gott a není to tím, co zpívám a jak, ale tím, jak se chovám. Vážím si toho, ale já nechci být druhý Karel Gott. Takový už ani nikdy nikdo být nemůže. Je mi to ale příjemné a je to motivace, protože to znamená, že jdu správným směrem. Chtěl bych, aby díky mně lidé přišli na jiné myšlenky a chvíli se pobavili.

Když se v roce 2004 otevřela pražská O2 arena, co jste v té době dělal?
Studoval konzervatoř. A tehdy jsem měl takovou malou šumící televizi, kterou můj táta našel v Německu někde ve tříděném odpadu. Opravil ji a dal mi ji do Prahy. Na ní jsem tenkrát viděl reportáž o právě otevřené tehdy ještě Sazka areně. V té době jsem byl muzikant, ale nikoho nenapadlo, že bych jednou mohl zpívat. A když jsem koukal na tu reportáž, říkal jsem si, že bych tam někdy mohl zpívat a hrát. S tím snem jsem dokonce usínal.

Takže se sny plní.
Já tehdy zároveň dělal i svůj první rozhovor a někdo se mě zeptal, co bych jednou chtěl dokázat. Na to jsem odpověděl, že bych chtěl vyprodat Sazka arenu a v tu chvíli do toho vstoupil manažer, odvedl mě vedle a řekl mi, abych tohle už nikdy neříkal nahlas. Že se nesmím projevovat arogantně, protože by si všichni mysleli, že jsem namyšlený. Teď jsme se po dlouhé době potkali a zasmáli jsme se tomu.

Zpětně vzato, to on spíš neměl nic říkat.
Asi ano, protože to byl jen sen. To nebylo, že bych cítil, že jsem tak skvělej. Jen jsem chtěl někam mířit.

Máte před sebou Tour de léto. Co si pod tím představit?
Když jsem začínal, měl jsem fanoušky ve věku kolem patnácti let. A ti se mnou stárnou, mají partnery, partnerky a děti, takže se hodí, aby mé akce byly rodinného charakteru a užili si je úplně všichni. Tour de léto je festival, taková malá zahradní party pro dva tisíce lidí, kde strávím celé odpoledne s fanoušky. Zahraju si s nimi fotbálek nebo šipky, prostě jim budu k dispozici. Zkrátka je tam něco navíc a já chci tímhle směrem jít, protože lidi se chtějí bavit a klasické koncerty jsou dneska na každém rohu. Jenom doufám, že to nebude pouze o focení. Z toho mám obavu, protože já si s lidmi chci povídat. O čemkoli. To mě totiž baví. To focení je pro mě nutný zlo, které ale rád vydržím, když to někomu udělá radost.

Místa jste vybíral sám, nebo se na výběru lokací podílela i vaše partnerka?
S Marcelou jsme si velmi blízcí, což je fajn v tom běžném životě. V pracovním životě jsme si trochu odcizení, ale v tom dobrém slova smyslu. Tohle řeším já, protože by to mělo vycházet ze mě.

Ale na nějaký koncert ji snad vyvezete, ne?
No jasně!

Nemáte obavy z toho, že by vám svou přítomností mohla odhánět fanynky?
Ne, vůbec. To už mám za sebou. Ale je pravda, že jsme doma měli menší výměnu názorů, protože Marcela se chtěla vypravit na hodně mých letních koncertů. Ale já jí řekl: „Samozřejmě chci, abys to viděla, ale přijeď jen na dva nebo tři koncerty. Já byl rok a dva měsíce doma a teď chci s kapelou zažít zase něco jiného a těšit se domů.“ Chvilku to trvalo a pak mi řekla, že to chápe a přijede na dva koncerty. Když ale řekla, že přijede jen na ty dva koncerty, tak mně to zase začalo být líto a řekl jsem jí, ať klidně přijede na víc.

A po létě přijde turné Restart ve velkých halách.
Až někdo mávne, že je to bezpečné, tak budu hrát. A já jsem přesvědčený o tom, že se tyhle koncerty konat budou. Ale i kdyby ne, přeložit pár koncertů je mnohem menší zlo, než když někdo ztratí někoho blízkého. A kdyby šlo naplnit jen osmdesát procent kapacity, zruším pódium a stoupnu si mezi lidi, kde budu hrát na kytaru. Prostě to bude! Na tohle turné jsme rozdali dvacet tisíc vstupenek zdravotníkům, hasičům a policistům, což se setkalo s moc hezkými reakcemi. Budu moc rád, když se se všemi konečně uvidím.