Jak vzpomínáte na své dětství, jaké jste byl dítě?
Tenkrát ještě neexistovala definice ADHD, takže jsme byli akorát nezvladatelní spratci. Jinak mé dětství bylo rozdělené mezi sídliště v Ďáblicích, kde jsem vyrůstal, a chalupu kousek od Jičína, kterou naši koupili ještě před mým narozením jako ruinu. V pátek se sbalily věci, prázdné zavařovačky a jelo se k babičkám a na chalupu, kde se natíral plot, stavělo podkroví, opravovalo, bílilo, co kdo uměl. V neděli se zase všechno narvalo do staré škodovky stodvacítky a jelo se do Prahy. Po škole jsem chodil na sídlišti hrát s kámoši fotbal, Ďáblice byly plné zeleně, v háji na Ládví jsme si hráli na indiány a podobně. Měl jsem hezké dětství.

Čím tenkrát byli vaši rodiče?
Máma byla inženýrka geodézie a táta pracoval na ministerstvu jako technik. Byli jsme klasická rodina, která měla chalupu, škodovku… Když naši pořídili barevnou televizi, propadli jsme seriálům. A pak byla céčka, za která se daly směnit úkoly nebo svačina, vzpomínám na Rubikovu kostku, kterou mí rodiče nesehnali, čímž jsem dost trpěl. A někdy ve třinácti letech jsem pochopil, jak je socialismus pitomý – celé prázdniny jsem pracoval na brigádách u příbuzných, abych si vydělal na kolo BMX 20. A když jsem měl potřebnou sumu, tak nebylo k sehnání.

Na jaké hudbě jste vyrůstal?
Nejdřív člověka ovlivní to, co poslouchají rodiče. Měli jsme doma desky Karla Gotta, táta měl rád country, takže tam byli Plavci, Zelenáči, Michal Tučný, fantastický Ivan Mládek, z jeho textů jsem byl jako dítě nadšený. A pak taky někdy v osmi letech Michal David, zasáhly mě i Holky z naší školky… Potom to byl klasický pop, až později, když jsem narazil na starší spolužáky a na spolužáky, kteří měli starší sourozence (já mám o tři roky mladší sestru), začalo to směřovat nejprve k folku – Wabi Daněk, Hop trop, samozřejmě Dobeš, Nohavica, a pak jsem objevil bigbít. Hudba Praha, Pražský výběr, to mě hodně ovlivnilo.

Překvapilo mě, že máte stavební průmyslovku. O jaké profesi jste uvažoval v době studií?
Na základce, ve čtrnácti letech, kdy má člověk rozhodnout o svém osudu, což je podle mne v tomhle věku absurdní, měla moje matka, stavební inženýrka, pocit, že by to mohlo být něco pro mne. Ne, byl to omyl. Tu školu jsem studoval šest let, to znamená, že třetí ročník jsem pro velký úspěch dělal třikrát… Ale odmalička jsem chtěl psát, to mě bavilo. Lákaly mě předscény Horníčka s Werichem, divadlo Suchého se Šlitrem. Ale nevěděl jsem, jak se to studuje. Na jakou školu máte jít, abyste byl jako Werich? Tak jsem se nechal přesvědčit ke stavební průmyslovce… A ta měla jednu výhodu. Tam se pořád jenom rýsuje. To se ale v prváku naučíte, a pak už jenom taháte čáry. A co máte při tom rýsování dělat? Tak si pouštíte muziku. A na průmyslovce už bylo dost vlivných kamarádů, kteří milovali Pink Floyd, Led Zeppelin, Rolling Stones a podobně. Ve věku šestnácti sedmnácti let to nasáváte jako houba. Denně jsem poslouchal tehdy ještě kazety. Když jsem na konci průmyslovky napsal první článek o muzice, měl jsem díky té škole dost naposloucháno. Znal jsem kompletního Dylana, Doors a většinu klasiky 60. let.

Doplňoval jste si později během života nějak vzdělání?
Šel jsem na historii, ale to nebylo kvůli doplnění vzdělání; bylo mi asi pětatřicet. S nadsázkou tvrdím, že když začínáte dělat v devatenácti letech rozhovory, tak je děláte skoro jen se staršími lidmi, kteří jsou pro vás v tomhle věku všichni víceméně inspirativní. Pak je vám čtyřicet a víc a často zpovídáte dvacetileté lidi, kteří – jak tomuhle věku přísluší, a já nebyl jiný – vědí o životě úplně všechno. Akorát jim občas chybí zkušenosti… A tak jsem se přihlásil na historii, abych zase po čase mohl poslouchat lidi, kteří vědí o mnoho víc než já; nebylo to kvůli diplomu. Ostatně když děláte žurnalistiku, stejně se zabýváte historií, minimálně dvacátého století. Mě vždycky bavily rozhovory nebo nějaké kauzy, a proto je dobré historii znát. Bavilo mě to, i když někdy to bylo divné, když jsem chodil na přednášky docentů, kteří byli mladší než já. Kolikrát to byly spíš konzultace, popovídali jsme si… Všichni to byli nesmírně vzdělaní lidé.

Talk show 7 pádů Honzy Dědka v Malostranské besedě fungovala 10 let, než jste se s ní dostal do televize Prima?
Začínali jsme v roce 2011 ve Viole, velkou zásluhu na tom měla její paní ředitelka Miluše Viklická, která nám umožnila zkusit si v tomhle slavném divadle talk show. Důvod byl jednoduchý – byl jsem v té době okouzlený Janem Krausem, který podle mne prožíval své vrcholné období. Strašně se mi to líbilo a říkal jsem si, že když dělám rozhovory pro tištěná média, proč to nezkusit naživo? Ve Viole jsme působili asi půl roku, pak to bylo v Besedě a potom ještě v Paláci Akropolis, abychom se nakonec vrátili do Besedy, která je podle mne úplně ideální.

A jak jste se dostal do televize?
Vloni na jaře se na pořad přislo podívat vedení marketingu Prima TV – Aleš Pýcha s Martinou Jelenovou. Ti následně přesvědčili generálního ředitele Marka Singera, aby se na představení také zašel podívat, že to snad není úplně blbé. Ten přišel a řekl mi, ať uděláme padesátiminutový pilot, a uvidíme. Na přelomu srpna a září proběhl test s diváky, který dopadl dobře, a od letošního července se mělo začít točit ve velkém studiu na Primě, už ne v Besedě. Ale přišla korona a všechno bylo najednou jinak. Najednou se netočilo a nebylo co vysílat, tak jsme pro televizi udělali pár střihových pořadů ze starších dílů. Pak jsme udělali i nějaké nové díly a zjistilo se, že divákům komorní prostředí Malostranské besedy vůbec nevadí… Pravda, je tam málo místa, takže když přijdou partneři, sedí jeden druhému na klíně, ale má to specifickou atmosféru. To domácké prostředí se odráží i na tom, co hosté říkají – jsou uvolněnější. Několik z nich už mi říkalo: „Já jsem úplně zapomněl, že se to točí! Já jsem tady říkal věci, co jsem ani říct nechtěl.“

Jaký je ideální host talk show?
Především si nemyslím, že je úkolem moderátora, aby talk show byla výhradně o něm. Jednou jsem tam měl Jaroslava Duška, který mě téměř nepustil ke slovu, a byl to nejlepší díl, rozhodně nejsledovanější. A podobné to bylo třeba s Jaromírem Nohavicou… Když mi někdo pak řekne: „Ten tě převálcoval,“ tak mu odpovím: „Vždyť je to přece super! Ať mluví! Lidi se bavili…“ Nebo nedávno přišel Štěpán Kozub, mladý ostravský herec. Kromě něj tam byla Adéla Gondíková, Mirek Etzler a Ewa Farna. Oproti nim je on prakticky neznámý, a přesto byl nakonec na YouTube nejsledovanější – stačilo nechat ho mluvit. Vyprávěl, jak šel žádat o ruku. Sedmiminutová historka. V ten okamžik se stávám divákem a jsem šťastný. Nejhorší jsou asi hosté, kteří nemluví, anebo to berou stylem: „Kdo z nás dvou bude zábavnější?“ Nemyslím si, že je to cesta. Mám pocit, že je mnohem lepší, když se hostitel s hostem spojí, aby pobavili diváka. To je smysl mojí talk show.

Dáváte jenom takové otázky, na které byste chtěl sám odpovídat?
Ptám se na to, co mě zajímá.

Stalo se vám někdy, že jste to přepískl a položil otázku, kterou jste prostě pokládat neměl?
Určitě. Ale u pořadu před publikem hrozí jiný problém, a to, když se publikum začne smát. Nutí vás to trochu přiložit pod kotel. Strašně vhodný objekt jsou třeba různí ezoterici. Jsou to často herečky, které se zabývají ezoterikou, numerologií, biostravou… V zásadě si chodí do parku nastříhat k jídlu sedmikrásky a tak dále. Navíc o tom vždycky mluví docela se zápalem. Je to směšné, když vám někdo řekne: „Já jsem si dneska vyložila karty, jak to tady dopadne.“ Tak to začnete komentovat a publikum je samozřejmě na vaší straně. „Posnídala jsem sedmikrásky, pak jsem si zacvičila pět Tibeťanů, pak jsem meditovala a dala jsem si biomed…“ Občas se může stát, že se jich mé narážky dotknou. Je snadné nechat se vyprovokovat diváky a říkat si: „Jsi fakt vtipný, jdeme do toho, ještě přiložíme…“ Proto si vždycky opakuju, že jsem si je pozval. Když si někoho pozvete domů na večírek, také ho nechcete shazovat. Nepamatuju si žádnou konkrétní nevhodnou otázku, kterou jsem položil, ale nebezpečí, že začnete komentovat odpovědi hostů, abyste se zavděčil publiku, je tady stále.

Je vaší ctižádostí dostat vždycky odpověď?
Nevím, asi nemusím vždycky dostat odpověď. Ale já taky nedělám rozhovory s politiky. Od politika, který před volbami něco slíbil a nedodržel to, bych odpověď chtěl. Mám na ni jako volič, občan této země a daňový poplatník právo. Já mluvím většinou s umělci. A mně nikdo neslíbil, že vydá nejlepší desku na světě, takže si o tom s ním povídám. Mě nebaví tlačit někoho do kouta a konfrontovat ho s tím, co kdysi řekl.

Je ve výsledku nějaký rozdíl dělat rozhovor s Mickem Jaggerem, nebo nějakou českou celebritou? Není to jen další rozhovor v řadě?
Z velkých zahraničních hvězd jsem vždycky rozechvělý. Většinou to byli lidi, které jsem poslouchal v mládí. Když sedíte naproti Rogeru Watersovi z Pink Floyd a slyšel jste asi tisíckrát The Wall, proti Iggymu Popovi, Davidu Bowiemu, tak jste roztřesený. Ale oni byli většinou strašně skromní. Pamatuju si, že jsem v Amsterdamu seděl na hausbótu s Rolling Stones a byla tam se mnou ještě ruská novinářka z Elle. To bylo výročí písničky Sympathy For The Devil. Tak jsme se o ní s Mickem Jaggerem bavili, a ta Ruska nás přerušila: „Moment! Vy jste satanista?“ On říká: „Ne. Jak jste na to přišla, zlato?“ – „Tady říkáte, že sympatizujete s ďáblem.“ – „Ne, ne, na to zapomeňte, drahá. To je taková strašně stará zapomenutá písnička, ani nevím, proč se mě na to ptal.“ V ten okamžik ji mohl úplně setřít. Říct jí: „To je jeden z našich největších hitů, ty to nevíš?“ Pak se ho ještě ptala, co používá za parfém. Na to jí řekl: „Já mám nový a nepamatuju si, jak se jmenuje. Vydržte, já se skočím podívat na pokoj.“

Myslíte, že české hvězdy nejsou tak pokorné?
Jestli byl někdo v českém šoubyznysu naprosto pokorný, pak to byl Karel Gott. Ale vlastně to platí o většině starších umělců, mnoho předlistopadových hvězd jsou velcí profesionálové! Myslím, že teď už se to lidi také naučili, ale dřív tomu tak nebylo. Když jsem děkoval za rozhovor Davidu Bowiemu, tak on mi říká: „To já vám děkuji za váš čas.“ Jasně, že je to fráze, ale tím si vás získá… Nebo Bryan Adams přišel na rozhovor a povídá mi: „My už jsme spolu rozhovor dělali, já si to pamatuju. Mluvili jsme spolu o tom, že jsem byl jako chlapec ve Vídni, díval jsem se na hokejové utkání Československo–Švédsko a že jsem vám fandil, protože jste měli hezčí dresy.“ V ten okamžik jste jeho. On má totiž chlapíka, který mu zapisuje, o čem byly rozhovory a s kým je vedl, takže když s vámi dělá rozhovor podruhé, chlapík ho nabrífuje a vy ho pak prostě milujete. To, že je to marketingový tah, je v tu chvíli úplně jedno.

Rozhovorů jste udělal mraky, neustále se na ně musíte připravovat, pořád dokola vymýšlet otázky… Ještě vás to baví?
Baví. Jasně, že když máte čtyři hosty týdně, musíte toho hodně nastudovat, ale mě asi baví skládat si dopředu tu stavebnici rozhovoru. „Začnu tady, pak bychom mohli přes jeho dětství zamířit k tomu, že si pořídil manželku, ale s tou se rozvedl… A kdybychom to dostali sem, tak by to bylo pěkné.“ Možná je to pozůstatek ze stavárny. To je ten výkres. Blbé je, že občas stavíte vilu a ona vám z toho vyjde psí bouda, protože vám tu konstrukci někdo úplně rozmetá.

Jste potom zklamaný?
Když se lidi baví, tak vůbec ne. Rozhovor musí mít jedno ze dvou Z. Má to být buď zajímavé, nebo zábavné. Průšvih je, když je to nuda. Ani se nemusíte podívat do diváků, abyste vycítil, že se dívají na hodinky nebo si začnou mezi sebou špitat. A to je strašné.

Máte sbírku podepsaných bookletů desek, knih a obalů DVD. V jednom rozhovoru jste zmínil, že se těšíte, až je budete ukazovat vnoučatům.
Jelikož jsem si ještě nepořídil ani děti, tak ta vnoučata beru zpět.

A děláte něco pro to, abyste nějaká vnoučata měl?
Pořídil jsem si psa. A jedna kamarádka mi říkala, že je tak hezký, že se na něj budou dobře balit holky. Tak uvidíme.

Honza Dědek (48)

Vystudoval stavební průmyslovku a v roce 1992 se stal redaktorem v časopise Rock Pop, kde působil až do roku 1997. Přispíval i do dalších periodik, jako hudební časopis UNI, Audio-video Revue, Stereo & Video nebo Večerník Praha či Mladý svět. V letech 2000 až 2010 byl redaktorem časopisu Reflex. Je autorem knihy o skupině Lucie nazvané Šrouby do hlavy (2000) a knižně vydal třeba i své rozhovory Live (2004), Vzpomínky na 20. století (2006). Napsal i námět a scénáře k některým dílům pořadu 13. komnata vysílaného Českou televizí, například o Janu Nedvědovi, Borisi Hybnerovi, Michalu Davidovi nebo Bořivoji Navrátilovi. Byl ženatý s baletkou Adélou Pollertovou, nyní žije s přítelkyní. V současnosti ho nejvíce zaměstnává talk show 7 pádů Honzy Dědka, kterou vysílá TV Prima.