William Shakespeare zemřel před více než čtyřmi sty lety, ale ve školách se stále povinně studují jeho hry. Byl jste jedním z těch, kteří se jeho dílu věnovali?
Na střední škole si úplně nepamatuju, že bychom Shakespeara nějak dramaticky probírali. Ale jako student divadelní fakulty jsem se mu samozřejmě věnoval povinně.

V osmnácti letech se vám analýza Shakespearova díla může zdát komplikovaná, ovšem ve čtyřiceti či padesáti už to člověk vidí jinýma očima. Jak jste vnímal Hamleta v proměnách času?
Na divadelní fakultě jsem se ho bál. Já ho studoval z toho důvodu, abych ho mohl interpretovat, což je samozřejmě ještě náročnější. A dnes jako téměř padesátiletý herec už vím, jak je skvělé, když s tím umím pracovat, protože pak už nemusím dělat nic jiného. Když se naučíte správně vyložit daný verš, máte polovinu práce v kapse. Shakespeare to totiž napsal za vás a samotné hraní už pak tak složité není. Takže dneska už vím, že Shakespeare je jednodušší tvorba než třeba Tennessee Williams nebo Dostojevskij.

Role z Shakespearových her tedy nepatří k těm nejnáročnějším?
Já bych spíš řekl, že Shakespeare je pro herce momentálně nejjednodušší práce. Je to výsostné divadlo, které je psáno přímo pro jeviště, a pokud se Shakespearem máte zkušenost, pracuje se s tím velice lehce, vše je tam přednastaveno. Já Shakespearů odehrál asi deset a mám je rád, protože se nemůže stát, že se v polovině práce zjistí, že je to špatně napsané nebo něco chybí. Ty hry jsou prověřeny léty.

Když jste Shakespeara hrál tolikrát, stále vás baví?
Určitě. Jeho hry jsou nadčasové a aktuální i v téhle době.

Je těžké uhrát konkrétně Hamleta?
Uhrát Hamleta je mimořádně náročné. Jarda Plesl, který ho hraje, říká, že ve chvíli, kdy hraje Hamleta, není čas na nic jiného. Jen na skvělou životosprávu a správné vyladění, aby každý večer mohl tu hru odehrát. Jsou to tuny textu, který by vám neměl vypadnout, a musíte být fyzicky fit, aby se to dalo energeticky utáhnout. Je to v podstatě sportovní výkon spojený s výkonem uměleckým. Těžké to samozřejmě je.

Postava, kterou v Hamletovi ztvárňujete, je král Claudius. Platí to i pro vaši postavu?
Můj part tak náročný není. Je ale velká zodpovědnost vylézt na jeviště vedle Jardy, který jede na plný pecky, protože mu to nesmím pokazit. Já musím zapadnout do té jeho skládačky přesně tak, jak potřebuje on.

S čím jste měli s panem režisérem Vajdičkou nejvíc práce při přípravě inscenace?
Hodně jsme pracovali na zkrácení textu. Na shakespearovských slavnostech hrajeme venku, což je specifická záležitost. Venku není tak intimní prostředí, aby divák pochytal všechno. Takže jsme šli po hlavní linii příběhu a škrty jsme se snažili dělat tak citlivě, aby Hamlet neztratil logiku, ale vyšel z toho hlavní příběh. Naše dramatizace je dobrá právě pro studenty, kteří nemají chuť Shakespeara si přečíst. Toto představení je výtah z Hamleta a možná je nakonec zaujme natolik, že si pak přečtou i originál.

Musel jste na něčem konkrétním během zkoušek hodně zapracovat?
V případě Claudia ani ne, protože nehraju jiný charakter, hraju ho podle sebe. Ale snažil jsem se, aby tam dostatečně vyniklo mé oblíbené téma dnešní doby. Tedy, že zlo často vypadá jako dobro. Postavu Claudia jsem se snažil obhájit a hrát ho jako nejmilejšího člověka na světě, se kterým si můžeme povídat o politice, kultuře a dalších tématech, a až poté zjistíme, že to je největší hajzl, který přišel všechny zabít, ale nikdo by to od něj nečekal. Takže pro mě bylo zásadní, aby si divák do poslední chvíle myslel, že já jsem ten nejhodnější a nejlepší chlap na jevišti.

Máte zkušenosti se Shakespearem i jinde než na letních scénách, hrál jste například v Romeovi a Julii ve Stavovském divadle. Je rozdílné hrát uvnitř a venku, navíc i každá scéna má jinou atmosféru. Vnímáte to?
To musím, je to součástí naší profese. Každé jeviště má jinou akustiku, nástupy jsou jinak a každé hlediště má také jinou kapacitu a podle toho musíte přizpůsobit svůj styl herectví. Když hrajeme v Dejvickém divadle pro sto padesát lidí, je to jiné než pro tisíc lidí venku. Tam musí být projev úplně jiný než v tom Dejvickém. Musím mluvit s velkým nasazením na bránici, aby text doletěl až do poslední řady, i když tam sedí tisíc lidí, což je samozřejmě náročné. Je to takový druh křičení, který se dlouho studuje na divadelní fakultě. Každé jeviště má své, a i vy svůj herecký projev musíte umět řemeslně přizpůsobit velikosti a intimitě prostoru.

Herec Karel Höger kdysi řekl, že hrát Hamleta je vrchol kariéry, a roli nevzal proto, že pak už to jde jen dolů. Vy postavu Hamleta neztvárňujete, ale je podle vás skutečně snem všech herců vést slavný monolog Být, či nebýt?
Já si dovedu představit spoustu jiných a zajímavějších rolí, než je Hamlet. Ale především, Hamlet je role pro muže kolem třiceti let, takže si myslím, že v tom se pan Höger do jisté míry i pletl, protože hrát Hamleta v padesáti šedesáti letech, je nesmysl. Hamlet je mladý a na tom je celá hra založená. A navíc vnímání světa ve třiceti letech je pro studium Hamleta důležité. On není až takový filozof, jak si ho představujeme. Já bych skoro řekl, že je stejný puberťák jako Romeo, který má svoje sny a chce si je za každou cenu splnit. Hamlet nedělá kompromisy nejen proto, že je takový, ale i proto, že je mladý a nemá strach. Takže tohle je role, která by se měla hrát do pětatřiceti let, protože pak už na ni může být herec příliš chytrý a zbytečně by hrál něco, co role neobsahuje.

V uplynulých měsících jste měl víc volna, bylo tím pádem i víc času na váš koníček – focení?
Během covidu jsem toho hodně nafotil a na konci května instaloval první výstavu, která proběhla v Kravařích u České Lípy. Jmenuje se U přerodu a je to nový pohled focení, protože jsem to zkusil pojmout zase trochu jinak. Ale samozřejmě se opět jedná o černobílé akty. Výstava měla úspěch a já z ní mám velkou radost. Lidem se to líbilo. Jsou lační po kráse a nahaté holky, to je ideál, protože krásné jsou. (smích)

Budou mít vaši fanoušci šanci zhlédnout velké fotoobrazy i jinde?
Vyrobit výstavu je velmi náročné jak časově, tak finančně. Když vytisknete a zarámujete šedesát obrazů, je v tom hodně peněz a já si nemůžu dovolit pro každou galerii novou sérii obrazů. Nabídky na výstavy jsou, takže by se tato výstava mohla stát výstavou putovní.

Výtěžek z prodeje jde na podporu mladých žen, které bojují s rakovinou prsu. Je to vaše pravidlo? Vždy jdou peníze na tento projekt?
Ano. Já to takhle mám už asi šest let. To, co výstava vydělá nad náklady, tak dávám právě na projekt Bellis.