Se svým neodmyslitelným bílým make-upem a kimonem patří k Japonsku už od poloviny 18. století. Účastní se večírků s muži, kde jim předvádějí své umění. Hrají na šamisen, drnkací nástroj se třemi strunami, či flétnu, provádějí čajový obřad nebo tančí. Jejich hlavním úkolem je však eroticky jiskřivá, intelektuální duchaplná konverzace.

Erotickému jiskření napomáhá také jejich make-up. Bílá barva nikdy nekončí ve vlasech, zákazník musí vidět kousek holé kůže. Za nejerotičtější a velmi dráždivou část těla pak bývá považována šíje, na které jsou bílým make-upem zvýrazněny pouze dva pruhy. Ty zdůrazňují její štíhlost a délku, zbytek pokožky na krku pak zůstává „nahý“.

Obočí i oční linky jsou zdůrazněné černou barvou a rty rudé. Jsou menší než obvykle, což Japonci považují za symbol krásy. Zajímavý je i složitý účes zdobený květinami. Na jeho úpravu se používají nejrůznější vosky a celá procedura je zdlouhavá a velmi bolestivá. Není divu, že gejši raději místo na polštáři spí na malé vyvýšené dřevěné podložce, jen tak si jej neponičí a déle jim vydrží.

Cupitají v dřevěných sandálech

Gejši jsou oblečeny do bohatého nařaseného kimona s dlouhými rukávy, které je stažené páskem obi se složitým uzlem. Na nohou mají těžké dřevěné sandály a vždy cupitají drobnými krůčky. Přitom však musejí chodit velmi ladně tak, aby lem kimona za nimi vyvolal dojem vlny, která se čeří na hladině.

Do poloviny minulého století bylo zvykem nabídnout nejbohatším klientům ke koupi tzv. mizuage, obřadné odpanění. Bylo krokem do dospělosti gejši, která tím mohla splatit dluh vůči paní domu za výuku, drahá kimona i jídlo. I kvůli tomuto zvyku na ně západní svět pohlíží spíše jako na prostitutky. Bylo však pouze na gejše, zda bude zákazníkům poskytovat i erotické služby, nebo bude pouze společnicí.

Dnes je gejš v Japonsku pomálu a jejich umění je velmi drahé. Objednávají si je jen ti nejbohatší, často politici, ale i šéfové podsvětí či obchodníci. Jejich přítomnost na večírku se může vyšplhat i na několik set tisíc korun.