Stále větší množství mladých rodičů začíná vychovávat děti jinak, než bylo po mnoho pokolení zvykem. Potvrzuje to nedávná srovnávací sociologická studie, na kterou upozornil britský list The Guardian. Takzvaný intenzivní styl rodičovství praktikují rodiny středních a vyšších vrstev ve Spojených státech amerických zhruba od poloviny 70. let. Sázejí na pragmatismus a do budoucí kariéry vlastních dětí investují značné množství energie, času i peněz.

Problém však je, že ne všechny aspekty tohoto výchovného proudu jsou efektivní a některé z nich dokonce mohou působit ve výchově kontraproduktivně. Experti upozorňují hlavně na přehnané zahlcování malých dětí akademickými vědomostmi, jejich přetěžování a jednostranné zaměření na individuální úspěch.

„Zjistilo se, že intenzivní rodičovství skutečně přináší plody v podobě zvýšení úspěšnosti při přijímání dětí na prestižní školy, které jsou zárukou kariéry a blahobytu. Na druhou stranu okrádá rodiče a jejich potomky o silné emotivní zážitky a rodinné vazby, které mohou vzniknout v nejvyšší intenzitě právě jenom při neřízené a přirozené hře v raném dětství,“ napsal deník.

Výchova plná extrémů


„Česká výchova je volnější a pomalejší, ale na rozdíl od té americké, která vyžaduje od dětí učení náročných, téměř akademických informací a znalostí už odmalička, dokáže dětem dát jasné mantinely,“ svěřuje se v rozhovoru s videoblogerem Michalem Šoporem ředitelka České školy v Los Angeles Vladka Anderson, která v USA vychovává pětiletou dcerku.

Protože se narodila a vystudovala ekonomii v Čechách, může srovnávat. Velké překvapení ji čekalo ještě před porodem, když zjistila, že američtí rodiče až na výjimky nevozí malé potomky na procházky v kočárku. Odmala je převážejí v autosedačkách, takže klasický hluboký kočárek si musela nechat dovézt z Evropy.

Intenzivní rodičovství, které většina Američanů považuje za to nejlepší možné, je podle ní plné extrémů. Například mateřská dovolená trvá pouhých šest týdnů a většinou hned poté se o děti starají chůvy. „Zatímco v Česku výchova a vzdělání začíná hrou, tady jim cpou do hlavy ohromné množství informací, takže je vlastně připravují o dětství, ale nedají jim základní rozhled. Od čtyřletých dětí už se vyžaduje, aby se učily číst, psát a počítat, ale nikdo je nenaučí, jak držet tužku… V důsledku to často vede k chaosu, protože vstřebávají příliš mnoho informací najednou, a přitom jim chybí sociální návyky a vědomí souvislostí. Ačkoli jsou tedy navenek pod permanentní kontrolou rodičů, ve skutečnosti si stejně dělají, co chtějí, a do velké míry určují i to, co budou dělat jejich rodiče,“ dodává Vladka Anderson.

S klíčem na krku


Přístup k dětem za oceánem se v průběhu času poměrně výrazně proměňoval. Éru striktní a přísné výchovy, která panovala až do přelomu 50. a 60. let minulého století, nejdříve vystřídalo období takzvaného volného rodičovství.

„Uvolnění ve výchově a standardech souviselo mimo jiné s tím, že v 70. letech nebyl nijak propastný rozdíl mezi výdělky vysokoškolsky vzdělaných lidí a těch ostatních. Byla to doba hippies, kdy vyrůstala generace takzvaných dětí s klíčem na krku, které měly moře volného času a svobody, ale minimum dozoru. Rodiče byli každý den dlouho v práci a jejich děti vyrůstaly na ulici,“ píše se v předmluvě knihy amerických ekonomů Matthiase Doepkeho a Fabrizia Zilibottiho s názvem Láska, peníze a rodičovství a podtitulem Jak ekonomie vysvětluje způsob, jakým vychováváme naše děti.

Americký fenomén intenzivního rodičovství vznikl podle dvojice autorů v 80. letech právě v reakci na předchozí rozvolnění jako prostředek k dosažení životního úspěchu, jak je definován v USA i dalších ekonomicky rozvinutých zemích. V té době se totiž rozdíly mezi nižší a střední třídou rapidně zvětšily a vzdělání dětí se stalo pro rodiče jedinou zárukou, že v dospělosti nebudou živořit. Ti samí lidé, kteří v dětství trávili každé odpoledne poflakováním se s kamarády, začali svoje potomky za každou cenu tlačit do nejlepších školek a škol, monitorovat jejich prospěch a každý den je do večera rozvážet po sportovních a kulturních kroužcích. Tak se zrodilo pokolení helikoptérových rodičů.

Toto označení se vžilo pro ty Američany, kteří koučují své děti jako profesionální manažeři, ani na okamžik z nich nespouštějí oči, motivují je ke špičkovým výkonům ve škole i ve sportu a na několik týdnů dopředu jim domlouvají přesně naplánované a přísně strukturované „hrací schůzky“ s vybranými kamarády jako pozitivními vzory. Zkrátka neustále krouží kolem svých potomků jako helikoptéry…

Jak je to správně?


Psychologové varují, že podobně úzkostlivý styl výchovy a posedlost akademickým, sportovním a ekonomickým úspěchem dětem dlouhodobě škodí. Hovoří o generaci vystresovaných chlapců a děvčat, co často trpí nedostatkem pohybu i samostatnosti, většinu času tráví v uzavřených vytápěných či klimatizovaných prostorách anebo v autech, po několika minutách chůze je bolí nohy a sami si mnohdy nedokážou poradit. Otcové a matky zase často trpí pocity viny, trapnosti a únavy. Odborníci poukazují na to, že stále jen kroužit kolem dětí a nutit je do přehršle mimoškolních aktivit není vhodné.

Ale jaký je ten správný rodičovský styl výchovy? Pokud je založen pouze na vydávání rozkazů, vyžadování disciplíny a očekávání poslušnosti, výsledky budou kontraproduktivní. Lépe je chovat se k dětem autoritativně, ale ne autoritářsky – to znamená argumentovat a přesvědčovat je, aby dělaly věci, které jsou pro ně správné. Jen tak se mohou naučit nezávislosti, získat sociální návyky, schopnost samostatně řešit problémy a přizpůsobit se neznámým situacím, což jsou vlastnosti, bez nichž se v životě neobejdou.

Šest hodin s rodiči za týden


Intenzivní rodičovství je v USA i v dalších zemích západního světa populárním tématem v médiích i na sociálních sítích. Mnohé matky v důsledku toho trpí výčitkami, že přes veškerou snahu netráví s dětmi tolik času, kolik by podle výchovných schémat měly. Jádrem těchto názorových proudů je představa, že chvíle strávené s matkou jsou pro dítě nenahraditelné, až posvátné. Děti to tak ovšem podle odborníků vnímají jen asi do svých třetích narozenin.

„To ovšem není tak docela pravda, spíše dogma, potřeba přítomnosti rodičů se navíc mění s věkem. Dospívajícím dětem mezi 14 a 17 lety úplně stačí šest hodin smysluplného kontaktu s rodiči za týden,“ vysvětluje socioložka Kei Nomaguchi, která nedávno společně s kolegy publikovala studii, analyzující klady a zápory tohoto výchovného stylu v USA a Kanadě. „Není ani tak důležité, jak dlouho s potomky jsme, ale nakolik kvalitně a vnímavě tu dobu využijeme,“ zdůrazňuje. Statistická data podle ní navíc hovoří o tom, že americké matky tráví nyní s dětmi dvojnásobně a otcové dokonce trojnásobně více času než jejich předkové před padesáti lety.

„Matčin stres, zejména napětí z toho, jak se snaží úpěnlivě skloubit práci s rodičovstvím, může děti znechutit. Uštvané matky by se měly více soustředit na svou psychickou pohodu, která má na děti nezpochybnitelný vliv. Příliš pozornosti dětem prokazatelně škodí podobně jako její nedostatek,“ varuje Kei Nomaguchi v rozhovoru pro britský list The Independent.

Rodiče by podle ní měli dětem něco přečíst z knížky, popovídat si s nimi, projet se společně na kole a uvařit večeři. Důležitou roli přitom hraje vřelost, láskyplnost a citlivost k potřebám dítěte.

Mít krásné dětství

Názorové proudy intenzivního rodičovství se už pěknou řádku let šíří i u nás, byť jsou zatím zakořeněné většinou jen ve velkých městech. Snaha o zajištění kvalitního a perspektivního živobytí pro vlastní potomky je ostatně stará jako lidstvo samo a v nelehké době je pochopitelná dvojnásob. Ale kvůli jejich budoucí prosperitě bychom je neměli připravit o to nejkrásnější a nejdůležitější období jejich života. Do dospělosti by si měli odnést především společné zážitky a milé vzpomínky na to, že v dětství je obklopovala milující rodina a přátelé. Takové listování v paměti je nenahraditelné.

Italové chtějí mít děti veselé

Nizozemští rodiče mají tři jasné priority: děti musí být čistotné, mít dostatek spánku a schopnost samostatného úsudku? Italové zase tradičně dbají hlavně na to, aby jejich potomci byli patřičně energičtí, veselí a na ostatní působili sympaticky? O Švédech se tvrdí, že dovolí dětem všechno, včetně tamní oblíbené zábavy – rochnění se v bahně, protože věří, že se tak otuží a posílí si imunitu?