Jak vnímáte svou postavu Markéty z Božích mlýnů?
Markéta je kvůli věku poměrně nezkušená novinářka, ale s obrovskou kuráží a neodbytností. Mám na ní ráda, že se dokáže ponaučit z chyb a během epizod, myslím, získá mnohem větší pokoru a zmoudří. Taky má hodně tuhý kořínek. Až tak tuhý, že mi nad tím zůstával rozum stát, protože to, co ji potká, by jiné lidi úplně zlomilo, nebo přinejmenším na nějakou dobu vyřadilo z provozu nebo odradilo od novinářské práce. Jenže ona se nedá. Vlastně je celkem obdivuhodná, když nad tím tak přemýšlím.

V čem se podle vás Boží mlýny liší od jiných detektivních seriálů?
Boží mlýny jsou detektivka s nadhledem. V klidu by se asi dalo říct komediální detektivka. Takže, co se týče tvaru, je to u nás celkem novinka. Obzvlášť v této době by se to, myslím, opravdu mohlo trefit do vkusu a nálady širokého obecenstva.

Dokázala byste si představit, že byste dělala podobnou práci jako Markéta?
Je to pro mě vrcholně zajímavé povolání, ale asi bych na něj neměla žaludek. Každý den se zaobírat tím nejhorším, co člověk může udělat, by asi nebylo pro mě. Podle mého názoru musí být hodně těžké ubránit se tomu, aby si všechna témata člověk tahal domů. Obdivuji každého, kdo takové profesi zasvětí svůj život.

Autorem seriálu je Janek Kroupa. Zajímalo by mě, jak vnímáte práci investigativních novinářů?
Ta je ze všech druhů novinařiny podle mě nejtěžší. Nesmírně zajímavá a nesmírně vyčerpávající. Obdivuji kuráž a nebojácnost, se kterými se investigativní novináři pouštějí do kauz. Jde o velký přínos pro společnost, kde bychom bez nich byli… Takže jejich dobře odvedené práci rozhodně fandím!

Při jakém natáčení jste se seznámila s Janem Hřebejkem?
S Honzou jsme poprvé dělali film Nonstop lahůdky z cyklu Jak si nepodělat život. Předtím jsme se potkávali na různých akcích, vždycky mi byl sympatický a doufala jsem, že budu mít někdy možnost s ním točit. Jsem ráda, že jsem dostala příležitost a že Boží mlýny nejsou poslední příležitostí… Je hezké vidět, s jakou lehkostí pracuje, a když „chytne slinu“, s jakou jistotou a elánem režíruje. Miluje humor a umí ho točit naprosto bravurně. V tom u nás nemá konkurenci. Přirozeně aranžuje scény a často se s ním člověk na place zasměje, což miluju.

Nedávno jsem při setkání s Jenovéfou Bokovou mluvil o snímku Jiří pes uprchlík, kde jste také hrála. Jak na něj vzpomínáte?
Bylo šílené horko a celý štáb se vařil v zatemněném bytě… (směje se) To je první vjem, který se mi vybaví. Ale bylo to zároveň krásné, i když náročné letní natáčení ve velmi přátelském prostředí. S Jenovéfou a Petrem Vančurou se hraje samo. Zároveň to pro mě bylo jedna z nejtěžších prací, co jsem natočila, protože postava Elišky byla hodně negativní a krutosti, které jsem musela Petrovi provádět, mi vůbec nedělaly dobře. Už jenom vědomí, že byl Petr celé natáčení stále jenom pod stolem, bylo šílené. Je skvělé, že to zvládl! Na výsledek jsem hodně pyšná. Myslím, že se nám podařilo natočit skvělý krátký film.

A kdybychom se zastavili u vaší prvotiny Rafťáci…?
Nejlepší prázdniny a přelomové období pro můj život. Bez tohoto období bych dneska nebyla tím, kým jsem v jakémkoli směru.

S kamarádkou Terezou Rambou hrajete v oceňované inscenaci Amerikánka, která má různé podoby. Co všechno jste s představením prožily?
S Amerikánkou jsme si toho prožily opravdu hodně. Další z mých přelomových projektů. Hodně věcí se nám během Amerikánky změnilo, a to jak v osobních, tak pracovních životech. Až si občas v naší „crew“ říkáme, že snad ani není možné, co všechno jsme si s Amerikánkou zažili a co všechno způsobila nebo čeho byla svědkem. Poslední věcí jsou živé přenosy, které spustily novou formu umění nebo novou formu přenosu umění k divákovi. Na to jsem hrdá. Nyní je v dílně film, který vzniká na základě těchto live streamů. A buďte si jistí, že tím Amerikánka rozhodně nekončí. (směje se)

Budete se divadlu věnovat i dál?
Jasně že budu! Pandemie mě neodradí! Letos konečně začínáme zkoušet Bouři pro Letní shakespearovské slavnosti s duem Skutr (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), což byli moji ročníkoví vedoucí. Bude to hezké setkání. Tak nám držím pěsti, seč můžu, aby letos vše dopadlo, když nám to vloni pandemie neumožnila. Amerikánka přežije všechno, takže divadlo bude v mém životě i v nadcházejících letech.

Už jste se s Shakespearovou Bouří někdy setkala?
Přiznávám, že Bouře mi vždycky v divadle nějak unikla. Trochu se za to stydím, ale teď jsem ráda, že alespoň nebudu mít tendenci nikoho napodobovat. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych si mohla Mirandu zahrát.

Které z jeho her máte nejraději?
Julii jsem hrála ještě na škole, i když nešlo o úplně klasické zpracování, o to bylo zábavnější. Spíš jsem přemýšlela nad Kateřinou ze Zkrocení zlé ženy nebo nad Lady Macbeth, asi jako každá herečka. U Mirandy bude výzvou i fakt, že budu v souboru jediná žena a budu muset obstát ve výhradně mužské společnosti. To mě baví.

Hrála jste už někdy pod širým nebem?
Když nepočítám live stream Amerikánky, jedno léto v Plzni jsem pod širákem hrála v představení Nos. Takže nějaké zkušenosti mám, ale Shakespearky budou určitě výzva.

Co dalšího vás čeká ve filmu a v televizi?
Letos by měly být uvedeny dva filmy, v nichž hraju. Novinka Olmy Omerzua Atlas ptáků, kde mám vedlejší roli. Film je podle mě hereckým koncertem Aleny Mihulové a Miroslava Donutila, máte se na co těšit! Olmovy filmy jsou vždy hodně herecké a není tomu jinak ani v případě tohoto dramatu v podobě osobní tragédie inspirované skutečnou událostí. Druhým filmem jsou Marťanské lodě Jana Foukala. Je to hraný debut tohoto dokumentaristy. Hraju v něm hlavní ženskou roli a jedná se o romanci, která je protknutá nezaměnitelnou Honzovou poetikou a skvělou českou alternativní hudbou Martina Kyšperského. Právě Martin zároveň hraje hlavní mužskou postavu. Celý film se odehrává v Brně a část v Norsku a na Vysočině. Diváci nezávislých filmů si budou určitě mlaskat.

Co vás v těchto pandemických dnech zaměstnává nejvíc?
Udržení si mentálního i fyzického zdraví, tak asi jako každého.