Vzpomenete si na své první setkání s Borisem Rösnerem?
Na jevišti jsem ho viděla jako divačka v Městských divadlech pražských v představení, kde hrál například s Aloisem Švehlíkem a Věrou Galatíkovou. Připravovala jsem se tehdy na DAMU, a tak jsem chodila často do divadla. Poprvé jsem se s ním ale setkala až později, když jsme za ním šli těsně po revoluci coby studenti DAMU do divadla s návrhem, jestli by nás nechtěl učit. Hodně jsme o to stáli. A poprvé, kdy vnímal i on mě, to bylo na hodině herectví.

Takže prvotní stimul, aby začal učit, přišel od vás studentů?
Ano. Boris se tomu ale zpočátku bránil. Také nikdy nechtěl, abychom ho oslovovali pane profesore, ale jen pane učiteli. V té době přišla na DAMU celá řada nových učitelů, včetně Ivana Řezáče a dalších. Tuto porevoluční dobu mám zahlcenou velkou radostí a euforií.

Jaký byl pedagog začátečník?
Učení bral velice vážně, ale zůstal normálním člověkem. Hodně také spojoval teoretickou výuku s praxí. Chtěl, abychom všechno, o čem jsme si vyprávěli a zkoušeli na hodinách, viděli přímo na divadelních prknech. Bral nás proto na zkoušky, do dabingu, na natáčení. Vždycky jsme se na něj mohli obrátit nejen s profesními, ale i se soukromými problémy. Dával nám skoro sto procent svého času, a to byl čerstvě v angažmá v Národním divadle a měl rodinu. Jako člověk byl velmi obětavý, inspirativní, společenský a rovný. Co si myslel, řekl. Nikdy si na nic nehrál, nedělal ze sebe někoho, kým nebyl. Měl u nás studentů velkou autoritu, kterou kolem sebe ovšem nikdy nevytvářel. Navíc byl i jako muž velmi přitažlivý, charismatický a nechyběl mu smysl pro humor. Podobně na něj vzpomínají i studenti, které vedl v dalších letech. Náš ročník, do kterého patřili například Vanda Hybnerová, Karel Dobrý, Ondra Kepka, Otto Rošetzký, Majda Sidonová nebo Tomáš Petřík, měl velké štěstí. Pořekadlo, že je každý nahraditelný, v jeho případě absolutně neplatí.

S Borisem Rösnerem jste se potkala i v Národním divadle jako jeho kolegyně…
V Národním jsem začala hostovat ještě na DAMU. Postupně jsem se hodila několika režisérům i do dalších věcí, takže když jsem končila školu, hrála jsem už ve čtyřech inscenacích. Bylo pro ně tedy lukrativnější mi nabídnout smlouvu. V Národním jsem nakonec zůstala pětadvacet let. Zpočátku jsem hrála i osmadvacet představení do měsíce. S Borisem jsme se tedy v některých představeních setkávali. Choval se ke mně jako ke kolegyni moc hezky. A občas, když jsme například jeli na zájezd na Slovensko, se po představení pochlubil, že jsem jeho žačka. Dával o tom rád vědět, byl na nás myslím pyšný. I po skončení školy jsme u něj měli dveře otevřené.

K jeho narozeninám odvysílala Česká televize slavnou inscenaci Rok na vsi, v níž jste spolu hráli. Jak na ni vzpomínáte?
V roli Rybáře byl úžasný. Inscenace Mirka Krobota, který zdramatizoval román bratří Mrštíků, byla ale celkově povedená. Režisérovi Krobotovi se povedlo udělat výbornou inscenaci, ač jsme vůči ní byli zpočátku trochu skeptičtí. Když jsme však začali zkoušet, postupně jsme se do inscenace vnořovali a stále více si ji zamilovávali. Nakonec jsme ji měli rádi – stejně jako diváci. Byla uznávaná i odbornou veřejností. Šlo prostě o zdařilou dramatizaci, kterou Mirek Krobot upravoval ještě během zkoušení. Pamatuji si, jak v samotném závěru táhl na jeviště na plachtě mrtvého Rybáře pan Josef Kemr. Boris byl ve své roli tak dokonalý a precizní, že si hlavu na plachtu nepoložil, ale vydržel ji mít celou dobu až do děkovačky rovně nad zemí. Říkal totiž, že je mrtvola vždycky ztuhlá, takže by to jinak vypadalo nevěrohodně. V té době už měl problémy s okem, na které neviděl, hodně ho bolelo a měl z toho silné migrény. Když jsem se ho ptala, jak to vydrží, odpovídal, že díky józe, které se věnoval. Byl i pohybově nadaný, skvělý tanečník, uměl šermovat a jezdit na koni. Na to, co mohl nabídnout, měl mít natočeno třikrát víc filmů, než měl.

Setkali jste se při práci v televizi?
Několikrát, například při natáčení Zweigovy Netrpělivosti srdce, což režíroval Dušan Klein, stejně jako pohádku Tom v kozí kůži. Šlo o dobu po Arabele, kdy jsem v televizi točila jednu pohádku za druhou, v nichž jsme se potkávali. Dělali jsme spolu i v dabingu, ke kterému mi dal základy.

Pamatujete si na okamžik, kdy jste se dozvěděla o jeho úmrtí?
Naprosto přesně, tu chvíli nikdy nevytěsním. Bylo to na představení Cyrana z Bergeraku v Národním divadle. Akorát jsem se po přestávce chystala na jeviště a najednou jeden z mladších kolegů běžel chodbami divadla a volal: „Boris zemřel.“ Bylo mu nedožitých pětapadesát let. Když si vezmu, že mně je dneska padesát, je to neuvěřitelné, protože když přišel na DAMU jako náš pedagog, bylo mu šestatřicet let. A už tehdy byl pro nás neskutečnou autoritou. Rytíř každým coulem, který se dokázal postavit za slabší.

Na závěr mi dovolte i jednu otázku na jeho žačku – kde vás dnes diváci mohou vidět?
(usmívá se) Dneska si moc ráda užívám svobody. Dělám věci, které mě baví, občas si střihnu nějakou roličku ve filmu nebo v seriálu a dabuji. Divadlo jsem po odchodu z Národního divadla upozadila a věnovala se hlavně dceři Marušce, protože manžel začal hodně dojíždět na Slovensko za prací. Moc bych si přála, aby se po covidu vše vrátilo do starých kolejí, ale uvědomuji si, že už nic nebude jako dřív. A zvlášť v našem hereckém povolání. Nikdo neví, jak to s divadly bude dál, zda se do nich diváci vrátí. Kdyby mě však potkala ještě nějaká hezká divadelní příležitost, byla bych ráda. Na druhé straně už ale dnes vím, že pokud se tak nestane, svět se nezboří.

Boris Rösner
Narodil se 25. ledna 1951 v Opavě, zemřel 31. května 2006 v Kladně. Pocházel z umělecké rodiny, vystudoval DAMU, kterou absolvoval v roce 1973. Jeho velkým vzorem a učitelem byl herec Václav Voska. Po škole nastoupil do angažmá Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde strávil pět let. V roce 1978 přesídlil do angažmá Městských divadel pražských, aby ho v roce 1987 vyměnil za pražské Národní divadlo, kde hrál až do své předčasné smrti. Jeho poslední výstavní rolí v Národním divadle, za kterou posbíral všechny divadelní ceny, byl Harpagon z Molièrova Lakomce. V roce 2006 získal in memoriam medaili Za zásluhy. Činný byl i ve filmu a v televizi, kde proslul zejména rolemi záporných, ale charismatických mužů či pohádkových nadpřirozených postav. Hojně se věnoval dabingu, v němž se dokázal převtělit nejen do milovníků nebo padouchů, ale třeba i do lučního koníka Hopa v animovaném seriálu Včelka Mája. Z dětství si nesl zdravotní handicap – ve třech letech mu vletěly do oka střepy z prasklé žárovky a on na ně oslepl. V mládí uvažoval o studiu medicíny. Před každou premiérou dodržoval jeden rituál – musel si umýt auto, i kdyby bylo sebečistší. Byl ženatý, s manželkou Alicí vychoval dceru Gabrielu. Byl vášnivým kuřákem. Jeho předčasnou smrt však měla mít na svědomí i tři sta let stará rodová kletba, podle níž se potomci bavorského rytíře Sixta Rösnera neměli nikdy dožít více než pětapadesáti let.