Jedna krabička vám stačí

I když dnes mnoho lidí problémy každodenního života v socialismu bagatelizuje, zabezpečit domácnost v době tehdejšího plánovaného hospodářství nebylo vůbec jednoduché.

Vedle pověstných banánů se totiž těžce shánělo i další – a pro život daleko důležitější - zboží. Fronty se stály na maso, v obchodech chyběl toaletní papír, dámské hygienické potřeby, dětské oblečení, kterého bylo málo zejména v druhé polovině 70. let kvůli tehdejšímu baby-boomu. Chyběl i nábytek, jízdní kola, pračky nebo televizory.

Důsledky socialistického hospodářství:

| Video: Youtube

Ženy, které se chtěly oblékat podle poslední módy, raději usedly za šicí stroj nebo se chopily pletacích jehlic. A kdo si mohl zařízení do domácnosti vyrobit vlastnoručně, ušetřil si čas i nervy.

„Nutně jsme potřebovali nový jídelní servis a snažili jsme se jej sehnat. Pak konečně do prodejny průmyslového zboží v naší obci přišla dodávka talířů, ale protože jich bylo málo, prodávali je pouze po čtyřech na zákazníka,“ vypráví Anna Veselá o polovině 80. let. 

Před Vánoci prý nastal čas hojnosti, protože do jejich obchodu s potravinami přišly rozinky, kakao a burské oříšky.

„Ale nebylo to jen tak. Každý zákazník měl nárok jen na jedny rozinky, jednu krabičku kakaa a jeden balíček buráků. A prodavačky si zapisovaly jméno a adresu zákazníka, aby se nestalo, že z jedné domácnosti si pro nedostatkové zboží přijdou třeba dvakrát,“ líčí Anna Veselá.


Nahrává se anketa ...

Tehdy prý bývala naštvaná a otrávená, ale dnes na to vzpomíná jako na komické příhody, které za socialismu bývaly zcela běžné. Co jí však vadilo naprosto zásadně, bylo nedůstojné shánění toaletního papíru a dalších hygienických potřeb. „To bylo opravdu ponižující,“ konstatuje.

Nepříjemný problém s nedostatkem toaletního papíru se přitom za socialismu objevoval opakovaně a stát jej nedokázal uspokojivě řešit. „Během majálesu roku 1963 studenti skandovali: „Chceš-li býti dobrým Čechem, vytírej si p..el mechem,“ píše web Paměť národa, který shromažďuje příběhy pamětníků.

Zboží, kterého byl citelný nedostatek, se vzletně označovalo jako úzkoprofilové a lidé, kteří stávali ve frontách, zase sami sebe označovali za „frontové bojovníky“. Hospodářská situace byla sice terčem mnoha vtípků a občas i oficiálně povolené satiry, to ovšem na změnu k lepšímu nestačilo.

Plány se plnily, zboží chybělo

„V tehdejším Československu nefungoval cenový mechanismus. Ceny byly určovány centrálně úřadem, který měl název Centrální plánovací komise. Cena zboží byla natištěna už na obalu, byla jednotná pro celou tehdejší republiku a obchody ji nemohly nijak měnit. Nebylo tak možné pružně reagovat na změnu poptávky,“ vysvětluje hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda.

Dnes podle něj mohou obchodníci při zvýšené poptávce cenu nadsadit, což část lidí odradí, ale současně mohou výrobci rychle reagovat a žádané zboží dodat.

Problémem bylo také plánované hospodářství. V Československu se plánovalo na pětileté období, a i když se plány většinou plnily a často i překračovaly, tehdejší národní podniky nebyly schopné v krátkém časovém období zvyšovat nebo měnit výrobu podle aktuálních požadavků trhu.

Proto se na nedostatkové zboží stály fronty a kvůli autům, elektronice nebo zahraničnímu zájezdy lidé byli dokonce ochotni strávit před obchodem klidně i několik nocí.

Ani dovézt potřebné zboží ze zahraničí nebylo úplně jednoduché. Obchodovalo se ponejvíce s ostatními socialistickými zeměmi sdruženými v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), které však řešily podobné a někdy i větší výrobní problémy jako Československo.

Před několika lety provedla agentura STEM/MARK pro průzkum pro jeden obchodní řetězec. Respondenti z řad starších lidí uvedli, že před rokem 1989 bylo někdy nutné vystát několikahodinovou frontu na špatně dostupné zboží. Nejčastěji přitom šlo o potraviny, elektroniku, textil či nábytek. Většina lidí z této generace zároveň uvedla, že měla zkušenosti s podpultovým prodejem a také s nákupy v obchodních domech Tuzex.

Jenom v Tuzexu

„Československá socialistická republika byla z ideologických důvodů odříznuta od podstatné části světového trhu, takže atraktivní zboží, například kosmetika, elektronika a oblečení, hlavně džíny, ze západních států se sem dostávalo většinou jen přes Tuzex,“ podotýká Lukáš Kovanda. To, co bylo na západ od našich hranic zcela běžným artiklem, se u nás prodávalo jako exkluzivní zboží.

V Tuzexu bylo k dostání i atraktivní nedostatkové zboží vyráběné v ČSSR, například jízdní kola značky Favorit. V těchto obchodech se však nakupovalo pouze za zahraniční měnu, nebo za speciální tuzexové poukázky.

Obchody Tuzex, tedy TUZemský EXport, sloužily k odčerpání zahraničních měn od obyvatel tehdejší ČSSR. I zde lidé stáli fronty. Československé koruny v Tuzexu nebyly akceptovány, platilo se tuzexovými poukázkami, takzvanými bony. Jeden bon stál v přepočtu zhruba čtyři koruny a před Tuzexem se často pohybovali překupníci, kteří bony prodávali, samozřejmě nelegálně a za několikanásobně vyšší cenu.

Proč nebyly banány?

I v dovozu exotického ovoce se tehdejší režim chtěl zaměřovat hlavně na socialistické země, takže na trhu tehdy byly například kubánské pomeranče. „Problém byl s dovozem banánů a dalšího jižního ovoce z Afriky a jihoamerických zemí, které své plodiny vyvážely raději do západních zemí, protože ty platily lépe,“ říká ekonom Lukáš Kovanda.

Všechny tyto aspekty podle něj vedly k tomu, že v Československu vznikl takzvaný podpultový systém, kdy prodavačky schovávaly nedostatkové zboží svým známým, nebo lidem, kteří jim za to poskytli jiné služby.

Když se v obchodech před Vánoci objevily banány nebo mandarinky, zpráva se rychle rozšířila, a kdo mohl, spěchal do fronty. Často i za cenu toho, že v pracovní době opustil zaměstnání. Mít známou prodavačku nebo vedoucího obchodu se proto vyplatilo. „Zelináři se tehdy měli dobře i díky prodeji exotického ovoce,“ podotýká Kovanda.

close Banány se staly zástupným symbolem nefunkčního socialistického zásobování. info Zdroj: Deník/Ivan Babej zoom_in Banány se staly zástupným symbolem nefunkčního socialistického zásobování

Jak tohle může někdo tvrdit?

Podobná situace byla i v jiných obchodech, například v tehdejších masnách. „Věděli jsme, který den dovážejí zboží. V jiných dnech bylo zbytečné tam chodit,“ vzpomíná Anna Veselá.

Podle ní v jednu dobu dokonce v masnách platilo pravidlo, že pokud chce člověk pěkné maso, musí si k němu přikoupit i zboží, kterého je přebytek a lidé o něj nemají tak velký zájem. „A tak jsem sice měla štěstí a sehnala pěkné zadní hovězí, ale nádavkem jsem si musela povinně přikoupit i kus bůčku,“ směje se.

Dnes jí vadí lidé, kteří tvrdí, že za socialismu „bylo líp“. „Jak tohle někdo může tvrdit?“ kroutí hlavou Anna Veselá.