Anežka Rusevová: Role nevzhledné a obtloustlé už mi vadily, tak jsem zhubla

Vaší největší fyzickou proměnou byla asi role v seriálu Vinaři, kde vám scénář předepsal i knírek! To abyste působila opravdu asexuálně…
Přesně tak. Určitě to byla právě postava Máni Sumečkové, u které jsem měla srostlé obočí a knírek. Pak jsem také kdysi hrála v pardubickém divadle morbidně obézní zpěvačku, tenkrát jsem si na sebe brala obří vatón. V jiném představení jsem byla zase rytíř a musela nosit brnění. Jindy třeba obléknete historický kostým a rázem se přesunete do jiného století…

Baví vás proměny? Stát se „ošklivkou“, a naopak zase super krásnou herečkou?
Baví, moc. Musí mě bavit, jinak bych tuhle práci asi nemohla dělat. Myslím, že si ze sebe umím udělat srandu, umím se i různě pitvořit. Umět si ze sebe dělat legraci je důležité. Jasně, že se s nadšením nechám načančat, ale obecně trávím čas v maskérně ráda spíš proto, že mě baví pozorovat, jak se pomalu proměňuji do té či oné postavy. Jde o takový rituál. Zároveň mě to škatulkování „ošklivá“ a „krásná“ neskutečně rozčiluje. Kdo to určuje? A proč se tolik rolí neustále píše tak, že se z ošklivé stane krásná? Pak nemají mít ženy mindráky!

Před rokem a půl jste začala hubnout a shodila celkem dvacet kilo. Jak váha ovlivňuje nabídku rolí? Mají víc šancí herečky vychrtlé, štíhlé, plnoštíhlé nebo…
Ve společnosti je zřejmě stále ještě silně zakořeněn pocit, že štíhlá rovná se krásná a tlustá rovná se ošklivá… Já jsem si v životě prošla různými fázemi, hubená holčička a gymnastka začala najednou během studií přibírat. Bohužel, pedagogové na DAMU pak až moc často řešili, že jsem tlustá a měla bych zhubnout. A mindrák byl na světě! Později jsem se s tím naučila pracovat a myslím, že jsem byla dlouho spokojená i s těmi kily navíc, necítila jsem se ošklivá. Ale možná právě stále se opakující role, kde ve scénáři stojí: „nevzhledná a obtloustlá“, mi začaly vadit. Jednoho dne ručička na váze ukazovala už příliš, tak jsem si řekla, že zkusím trochu zhubnout. A ono to nakonec bylo trochu víc. Překvapila jsem nejen okolí, ale i sebe.

Zdálo by se, že herečky, které nejsou úplně štíhlé, mohou mít víc nabídek.
Ano, pár hezkých rolí jsem díky silnější postavě, jak v divadle, tak v seriálech, dostala. V tomto věku plnoštíhlých hereček opravdu tolik není. Ale že by se zase s rolemi dívek při těle roztrhl pytel, to také úplně ne. Ovšem často jsou tyto role psány, jak jsem již zmínila, v rámci obecně platných klišé, stereotypů, a to mě mrzí.

Lidé vesměs milují, když někdo hodně zhubne. Proč to tak je?
Nevím a popravdě to vlastně nechápu. Ale těší mě, že jsem se stala pro spoustu žen určitou inspirací. Třeba na Instagram už mi od nich přišly stovky zpráv s tím, že jsem pro ně vzorem nebo motivací. Jestli jsem je třeba jen trochu namotivovala, ony se pustily do hubnutí a teď se cítí lépe, mám hezký pocit!

Také jste obdivovala ty, kteří dokázali zhubnout, když jste měla o dvacet kilo víc?
Když je někdo schopen disciplíny či překonání sebe sama, je to určitě obdivuhodné. Nejdůležitější je, aby se pak cítil šťastný a spokojený… Ale nevím, asi jsem to dříve tak nezkoumala.

Petr a Ondřej Rychlí: Řekli jsme si, že se budeme mít rádi. Nehledě na nic

Nadchne režiséry, když do divadelního představení obsadí herečku, která pak zhubne dvacet kilo?
Je to legrace. Nechali jsme do dvou představení zase ušít onen slavný vatón. To pak jedete na zájezd a v batohu vezete vycpaná prsa a zadek. V tu chvíli si říkám: I love my job! Někdy je herectví opravdu bláznivé povolání, proto ho miluji. Hlavně si myslím, že já jsem pořád já. Nezměnila jsem se, můj esprit mi zůstal. To je nejpodstatnější. Jak pro role, které hraju, tak pro mě.

Kostýmy v Divadle Bez zábradlí, kde účinkujete ve Hře, která se zvrtla, máte asi dávno přešité?
Ano, i tady už mám přešitý kostým a naštěstí nemusím být vycpaná. Ono je ve vatónech vedro. Hra, která se zvrtla je poměrně náročné představení, skvělá komedie, ve které si pořádně zaběhám. To bych ve vatónu hrát nechtěla.

Když jsme u této diváky oblíbené inscenace, zvrtlo se u vás loni něco zásadně?
Mám za sebou poměrně úspěšný rok. Vzhledem ke světovým událostem nepřestávám děkovat, že jsem zdravá a mám se tak dobře, jak se mám. Nějaké tu a tam menší zvrtnutí je v porovnání s tím zanedbatelné a nakonec se mu spíše zasměju.

Jsou lidé, kteří „zvrtnutí“ přitahují. Znáte filmy typu: jdu, zakopnu, zamotám se do záclony, čímž strhnu vázu po prababičce… Jste magnet na obdobné průšvihy?
Mám takový „zlatý fond neuvěřitelných historek Anežky Rusevové“. To ani nejsou průšvihy, to jsou zkrátka neuvěřitelné historky. Zaplaťpánbůh končí dobře. Přátelé mi občas říkají, ať je vydám knižně. Třeba jednou všechno sepíšu.

Postavu má Eva Burešová po porodu jako proutek. Přesto jsou věci, které jí vadí

A vy jako civilní osoba, zvrtnete se občas, jste Anežka Divoká?
Já? Nikdy!

Řekla bych, že trochu Anežka Divoká jste.
To by mě zajímalo, jak jste na to přišla. (smích) Koluje ve mně zřejmě jižanská krev. Temperamentu mám opravdu hodně, dědeček od táty pocházel z Bulharska a předkové z máminy strany byli zase Italové. Jsem velmi společenská, veselá a upovídaná. Věci hodně prožívám, což je ne vždy dobře. To pak také někdy hodně brečím. Jsem typický extrovert. A na tom je dobré, že buď se ze všeho vypovídáte nebo vybrečíte, a je vám lépe.

Hrajete v sedmi inscenacích, v seriálu. I přesto, že jste ještě mladá, dohnal vás už stres?
V hereckém povolání je to tak, že buď nemáte nic, a jste ve stresu, nebo přijde všechno najednou, a jste pak ve stresu taky. Takže je to vlastně permanentní stres. Ne, to si samozřejmě dělám legraci… Ale někdy je to opravdu velmi nepravidelné povolání, takže je nutné si vytvořit vnitřní řád a určitý balanc. Učím se to.

Čím samu sebe odměňujete ve všední dny?
Ráda jdu se psem na cvičák nebo na procházku. Zvířata mě uklidňují a často také rozveselí. No, a když je večer, těším se, až se odlíčím svojí skvělou přírodní kosmetikou Omorfia a hodím sebou do postele. (smích)

Umíte si plánovat volno?
To moc ne, ale s věkem pozoruji, že občas není od věci si nějakou dovolenou naplánovat. Respektive já strašně ráda cestuji, takže v tomto směru na sebe úplně nezapomínám a každý rok se snažím někam jet. Je pro mě důležité vidět svůj život z dálky a jiné perspektivy.

Být babičkou je absolutní odvaz, říká herečka Jana Paulová

Odpočíváte pak ve velkém?
Odpočívat ve velkém? To nevím, jestli úplně umím. Já nejsem ani na dovolených typ, který si lehne na dva týdny na pláž a tam leží. Většinou ty pobyty spojím s nějakým road tripem. Ráda si půjčím auto a danou zemi trochu projedu, projdu si města, památky… Dojet si, kam chci, mi dává pocit svobody.