Jste autorem mnoha knižních rozhovorů. Jak se dělá rozhovor?
Je spousta možností, jak dělat rozhovor. Já ho dělám tak, že je pro mne hodně pracný a zdlouhavý. Hodně mlčím, hodně na toho člověka koukám a než zapnu diktafon, tak s ním strávím většinou dny. Snažím se, aby mi ty věci neříkal dopředu, snažím se ho poznat v konkrétních situacích, třeba s ním něco prožít, a zároveň se snažím, aby měl i on možnost poznat mne a mohl mi důvěřovat. Když rozhovor začne, mám někdy pocit, jako by se auto rozjíždělo do kopce. Musí se přidat plyn a podřadit. Ale velmi často se také stane, že se rozhovor rozjede, dostane vlastní dynamiku. Je to jako by mezi mne a člověka, se kterým si povídám, něco vstoupilo. Nějaké zvíře, které si jde svou vlastní cestou, a já se ho snažím držet za chlupy a nespadnout. Kočíruji ho opravdu maličko. O to víc práce mám pak při zpracování rozhovoru. To jsou týdny a týdny, kdy ho různě přehazuji, edituji a dávám mu strukturu. Naše povídání je totiž těkavé, přeříkáváme se, odbíháme, ale takhle se můžeme dostat do koutů, na které bych se ani neuměl zeptat, takže tomu nechávám volnost.

Jak se správně ptát, abych se dozvěděl co nejvíc?
Když toho člověka už znám, tak se nebojím mlčení. V audiu by to nešlo, ale když je to překlopené do písmenek, tak ta minuta mlčení nikomu nevadí. On se pak dostane do mnohem hlubších rovin, na které bych se ani nedokázal zeptat. Samozřejmě, že mohou být i špatné otázky, to je mýtus, že neexistuje špatná otázka, jenom špatná odpověď. Jednou špatnou otázkou můžete všechno pokazit. Ale spíše než vymýšlet dobré otázky, se snažím dobře poslouchat a chovat se otevřeně, aby člověk, který sedí proti mně, věděl, že mne opravdu zajímá. Že tam nejsem jako novinář, ale jako Aleš.

Ten model, že máte respondenta dokonale nastudovaného a otázky napsané, jste opustil?
Dělával jsem to, ale už to nedělám. Znal jsem spoustu dat a citátů, dlouhé pasáže z knih, měl jsem štosy papírů… Teď většinou jdu do rozhovoru absolutně nepřipravený v tom smyslu, že bych měl nějaké rešerše. Jsem připraven tak, že jsem otevřený. A to není úplně snadné nic nepředpokládat. I když jdu třeba za tím samotářem, který žije ve vétřiesce mezi jihočeskými rybníky. Já bych si o něm také uměl zjistit nějaké informace, byť by byly trošku zkreslené. Od lidí z hospody, od porybného, od kamaráda, nebo bych podle jeho zjevu a chování mohl něco usuzovat. Ale já se snažím nic neusuzovat a jsem otevřený čemukoliv, co se může stát. Je to úplně jiná forma přípravy. Kdybych něco očekával, chtěl dostat nějakou odpověď a respondenta někam vedl, tak se v nejlepším případě té odpovědi mohu dobrat, ale nic kromě toho se nedozvím. A to jsou věci, o kterých já dopředu nemůžu vědět.

Nedovedu si představit, že bych za vámi přišel a nic o vás nevěděl. O čem bych si s vámi měl povídat, aby to bylo zajímavé pro čtenáře?
Tak bychom tady u mě doma seděli a vy byste se mě zeptal, proč mám v obýváku špalek. A já bych vám řekl, že je to špalek ze Šumavy, který ale nesouvisí se šumavskými samotáři, o nichž jsem psal, ale moje partnerka je ze Šumavy a tohle je její památeční špalek. A třeba bychom se někam dostali.

To mě zajímá. Jak jste ho sem dostali?
Přivezli jsme ho autem a já jsem ho vynesl do pátého patra. Nerad na to vzpomínám.

Jde z něj nějaká energie?
To nevím, já na ty energie moc nejsem. Ani nejsem jako Miloš Zeman, že bych objímal stromy, ale je to hezký špalek. Surové nezpracované dřevo je krásné a i po těch letech pořád trochu voní.

Špalek tedy nesouvisí se samotáři, ale ti jsou s vámi díky vašim knihám nerozlučně spjatí. Jak vás napadlo povídat si se samotáři?
Já jsem si všiml, že existují. Potkal jsem prvního takového polosamotáře Romana Špuka, který je meteorolog, takže je divný v tom, že na rozdíl od ostatních samotářů pracuje. A už když jsem si s ním povídal, tak jsem si říkal, že kdyby takových solitérů bylo víc, byla by z toho zajímavá kniha. A Roman mě přivedl k dalším samotářům. Byl jsem překvapený, že existuje i člověk, který vědomě žije mimo sytém, neplatí zdravotní ani sociální pojištění. Nemá občanku, takže vlastně neexistuje. Nemůže jít k lékaři, pokud se nad ním někdo neustrne. Dneska už takových lidí znám víc.

Proč se rozhodli být sami?
Každý z nich měl jiný důvod. Někdo utekl před nevydařenými vztahy, před svou povahou, před alkoholem, drogami. Někdo odešel na samotu záměrně, jiný očekával konec světa a přišlo mu lepší strávit ho v lese mimo civilizaci než ve městě. Další byl až příliš úspěšný a už mu to lezlo na nervy, chtěl zpomalit a oddělit se od civilizace, ve které uměl velmi dobře fungovat, ale už nechtěl.

Když někdo žije mimo systém, nemá ani občanku, není to trestné?
Možná jo, já nevím. Ale zaznamenal jsem několik příběhů, kdy se dotyčný člověk mimo systém choval v uvozovkách trestně, ale trestán nebyl. Dostal od kohosi know-how, že když mu dojdou peníze, je možné jít do nějakého turistického města a lovit tam mince z kašny na náměstí. Pořídil si klacek a plastelínu nebo magnet a nad ránem se ke kašně vydal. Ale nepočítal s kamerovým systémem, takže ho čapla městská policie. Možná, že kdyby to dělal přes den, tak by se nestalo nic. Neměl u sebe žádné doklady, nicméně je kdysi zakopal u svého obydlí. Rituálně je tam možná před dvaceti lety pohřbil s tím, že už je nikdy nebude potřebovat. Policisté s ním došli k tomu místu a přiměli ho doklady vykopat. Skutečně tam byly, i když dávno neplatné. Policisté usoudili, že je to skutečně on a ne nějaký zločinec na útěku, a nechali ho být. Přijde mi skvělé, že i státní represivní orgán má pro tuhle jinakost pochopení. Samozřejmě to může být i tím, že si na takovém člověku nemají co vzít. Mohli by si zchladit žáhu, ale neudělali to.

Jak přesvědčíte takového samotáře, aby si s vámi povídal?
Já ho nepřesvědčuji. Většinou mi setkání někdo zprostředkuje, představí mě a dotyčný samotář hned od začátku ví, že bych s ním chtěl dělat knižní rozhovor. Nejdřív mě samozřejmě odmítne, ale povídáme si a on mi pak po hodině nebo po dnu řekne: „A jak to myslíš s tím rozhovorem?“ Respektuji, když chce vzít něco zpátky, některé věci si nechávám jenom pro sebe, neví je ani moje partnerka. Člověk na společenském okraji moc často respekt nezažívá, ale přitom je ho hoden. Je to výjimečná osobnost s výjimečnými postoji a postřehy, které nemůže mít nikdo, kdo žije v civilizaci.

Poté, co jste podepsal Chartu 77, jste se sám dlouho pohyboval na okraji společnosti. Bylo to pro vás přínosné?
Já jsem se dva a půl roku toulal po Československu. Časově to korelovalo s Chartou, ale nebyla to příčina a následek. Byly to dvě věci, které jsem potřeboval udělat – podepsat Chartu a být v pohybu. Když jsem si vyřešil modrou knížku, abych nemusel dále simulovat studium na vysoké škole, tak jsem cestoval po Československu, jelikož jsem neměl pas. Dalo mi to krásnou svobodu, hodně osamění, což nebylo pěkné, naučilo mě to spát v nepřízni počasí, najít místa, kde se dá schovat a být nenápadný… A hlavně mě to naučilo, jak být sám se sebou. Já to mám tak, že v pohybu jsem šťastný.

Dalším tématem, které vás zajímá, je umírání a péče o umírající. Přemýšlíte o své smrti?
Ano, přemýšlím a bojím se jí. Asi abych se méně bál, tak se to snažím nanečisto osahat, proto knižní rozhovor s Marií Svatošovou, zakladatelkou hospicového hnutí, proto spolupráce s asociací hospiců.

Bojíte se umírání, nebo definitivního konce?
Obojího. Myslím, že každý se bojí obojího, že to není buď, anebo. Ten, kdo řekne, že se nebojí, nepřipouští si chlad konce a jeho způsobu. To je také cesta, ale moje cesta je trošku jiná. Není to téma, kterým bych se teď pracovně zabýval. Předloni jsem o tom napsal dvě knihy a snad mě to někam posunulo. A určitě přijde doba, kdy si to budu potřebovat oživit. Já totiž knihy píšu proto, abych něco sám sobě sdělil, abych si něco ujasnil. Pro mne je to způsob chápání nebo vyrovnávání se s něčím. Nevěřím kalkulům, že se něco nachystá na cílovou čtenářskou skupinu.

Editoval jste knihu Za oknem: 19 spisovatelů proti covid-19. Jak vás se osobně dotkla pandemie koronaviru, kvůli které jsme si strachu ze smrti užili dost?
Ze začátku se mne dotkla také strachem a nejistotou. Nevěděl jsem, co s tím. Ale cítil jsem, že je důležité, abych se k tomu nějak postavil a začal něco dělat. A říkal jsem si, že bych měl udělat něco, co se týká mé profese, ne předstírat, že umím šít roušky. Takovou roušku bych nikomu nepřál… A tak mě napadlo, snad už na konci března, udělat tuhle charitativní knížku, ve které 19 spisovatelů napíše 19 příběhů o jakékoliv nákaze, a 19 procent z výtěžku půjde na nějaký proticovidový účel. Další forma vzdorování je knižní rozhovor s docentem Janem Konvalinkou, který vyjde snad už na konci září. Jan Konvalinka je biochemik, který se virům věnuje přes třicet let a zastává takový zdravý středový názor na epidemii.

Vaše práce vás nutí neustále cestovat, neustále psát. Jaký to má vliv na váš osobní život s partnerkou?
Bojujeme. Ale myslím, že je to společný boj. V době karantény jsme měli možnost být víc spolu a myslím si, že jsme se lépe poznali. V tom dobrém i v našich případných selháváních… Když se bavím s lidmi opravdu do hloubky, tak poznávám, že nejenže neexistuje ideální člověk, ale neexistuje ani ideální vztah. Ani nemůže. A já si to snažím stále připomínat…

Aleš Palán

Narodil se 23. listopadu 1965 v Jihlavě. Nedokončil studium pedagogické fakulty v Brně, pak se dva a půl roku toulal po Československu. Podepsal Chartu 77, živil se jako noční hlídač, figurant a kopáč.

Od 90. let se věnuje novinařině. Vedl kurzy tvůrčího psaní, byl ředitelem knižního nakladatelství Kalich. Stal se známým zejména díky knihám rozhovorů s dnešními poustevníky a samotáři  (Raději zešílet v divočině; Jako v nebi, jenže jinak), jichž se prodaly desítky tisíc. Kniha Raději zešílet v divočině (2018) zvítězila v anketě Kniha roku Lidových novin. Magnesii Literu, získal společně s výtvarnicí Kateřinou Šedou za knihu Brnox (2016).

Píše též beletrii. Ve své prozaické prvotině Ratajský les (2016), nominované na Magnesii Literu za prózu, se snažil o vyrovnání se zločiny padesátých let. Ve své tvorbě se vypořádává i s tématem umírání a péče o umírající (Neboj se vrátit domů, 2018; Miss exitus, 2019). Letos mu vyšla s nadsázkou pojatá kniha Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.