Jaký největší zážitek máte spojený se začátkem natáčení Anatomie života?
Hned první natáčecí dny jsme točili všechny exteriérové scény, především můj seriálový byt, kde žiji se synem, a taky prostředí hotelu, tam vznikaly intimní scény. Do ateliérů jsme šli až později, takže moje „dostávání se“ do role probíhalo celkem zostra. V jedné takové chvíli v hotelu jsem coby Ema sváděla Reného, a jak to tak u mě bývá, hned v první klapce se mi zasekl zip, který zaboha nešel rozepnout, což po chvíli odrovnalo celý štáb – včetně mě… Ale fungovalo to jako dobrý „ice-breaker“.

Jak probíhal casting na vaši roli?
To byla souhra náhod a štěstí. Byla jsem pozvána na casting, ale v den, kdy se konal, jsem se necítila dobře a omluvila se. Potom mě ale jeden blízký člověk přemlouval, ať tam přece jen jdu a zkusím to, že bych měla trochu zabojovat. Po chvilce praní sama se sebou jsem na casting nakonec dorazila, sice o hodinu později, s pořádnou bolestí hlavy a pár minut před „zavíračkou“. Stihla jsem se na minutu vidět s Jitkou Schneiderovou, která pospíchala pryč, a pak už jsem tam zůstala sama. Na castingu si mě nechali docela dlouho. Pamatuju si, že mě to neuvěřitelně bavilo a na bolest hlavy jsem si ani nevzpomněla. Hned druhý den mi můj agent volal, že mě vzali. Moc jsem to nechápala, většinou trvá několik dní, než se člověku ozvou, ať už s dobrým, nebo špatným výsledkem… Měla jsem štěstí, především na lidi kolem, kteří mě umějí v případě potřeby nakopnout.

Co vás na tomto seriálu baví coby divačku?
Baví mě, že jsou příběhy hlavních postav temnější, než je u podobného typu seriálu zvykem. Každá má svoje tajemství, se kterým se v příběhu „pere“, a to časté balancování na jakési hraně morálky, na které se tyto čtyři ženy ocitají, je podle mě divácky atraktivní. Taky mě coby mladou ženu těší, že vznikl další projekt zaměřující se na ženské hrdinky. Kromě toho je seriál z hlediska kamery točen filmově, což je velké plus.

Hrajete Emu, zdravotní sestřičku samoživitelku. Máte nějaké zkušenosti s dětmi?
Ne. Ale mám kamarádky nebo příbuzné, které jsou matkami už od dvaceti, od nichž jsem se snažila nějaké věci odkoukat.

Co na seriálového synka nejlépe funguje?
Všelijaké legrácky nebo ujištění, že už brzy budeme končit, že už jenom chvilku… Pořád dokola. (směje se)

Jak se dívka z Litoměřic dostane až před televizní kamery?
Náhodou. Byla jsem se ségrou ve škole, když si nás všimla paní z jedné pražské reklamní agentury. Protože jsme obě z muzikantské rodiny, nebály jsme se vystupovat a nestyděly jsme se dělat šaškárny před publikem. Hned naše první herecká zkušenost byla reklama natáčená v Praze s Bradem Pittem. Ve škole nám to skoro nikdo nevěřil, tak jsme to pak už radši ani nikde neříkaly. V té době mně i sestře bylo dvanáct let a byl to pro nás obě jakýsi start v tom našem hereckém rybníčku.

Vzpomenete si, s jakými pocity jste poprvé šla před kameru?
Nedělala jsem si z toho moc hlavu. Myslím, že děti jsou obecně míň nervózní než starší člověk, a já to měla úplně stejné. Trochu nervózní jsem asi nejdřív byla, hlavně ze začátku, když jsem ale pochopila, jak vše funguje, šlo spíš o zábavu. Reklamy jsou navíc sfouknuté za jeden dva dny, náročnější projekty, jako například seriál Gympl, přišly až později.

Barbora Černá
Narodila se 17. prosince 1995 v Litoměřicích. Kromě televizních projektů, mezi něž patří například seriály Gympl a V.I.P. vraždy nebo filmy Něžné vlny a Lehká jako dech, byla součástí divadelní komedie Dívčí válka Františka Ringa Čecha. S divadlem cestovala po republice, z časových důvodů musela skončit. „Byla to ale cenná zkušenost, navíc rozesmát publikum je skvělý pocit, na který vždy ráda vzpomínám,“ říká.