Co vás na postavě Jany v seriálu Anatomie života baví?
V některých momentech mi její situace připadala hodně podobná mým zážitkům. Například svoje plánované těhotenství jsem prožívala v prvním ročníku na Akademii výtvarných umění v Praze. Na dva roky jsem studium přerušila a věnovala se dvojčatům. Pak jsem se vrátila do školy, ale stále jsem hledala harmonii mezi dětmi, rodinou a časem na umění a studium. Tohle neustálé mateřské vyvažování a úvahy, jestli jste dobrá máma a zároveň nezanedbáváte svou profesi, máme s Janou společné. Ona se také v seriálu vrací do svého oboru po několika letech z mateřské, má dvě malé dcerušky a potřebuje najít sebedůvěru, aby se odhodlala k tomu, po čem touží – ke studiu medicíny. Její manžel by chtěl třetí dítě, ale Jana potřebuje pro změnu naslouchat sama sobě.

Vy jste ve svém životě ten správný balanc našla?
Když jsou děti malé, je to období, kdy prostě nejde dělat všechno, po čem toužíme. Ten správný poměr se stále učím. Myslím si, že úkolem rodičů je připravit děti na život takový, jaký je. Proto už si dnes myslím, že jim jdu naopak dobrým příkladem v tom, že mám zdravý vztah k práci a že mě moje práce baví. K harmonii mi delší dobu pomáhá i střídavá péče. Volné dny v diáři jsou nutností.

Sestřička Jana je pro vás prvním hereckým nahlédnutím do světa zdravotnické profese. Prý vás hodně bavilo zjišťovat, jak to u sestřiček skutečně chodí…
Když nepočítám roličku doktorky v jednom filmu, jde skutečně o něco nového. Ovšem co se týče základní ošetřovatelské přípravy, v prosinci 2017 jsem byla jako dobrovolník v utečeneckém táboře na srbsko-maďarských hranicích. Byla tam hrozná zima, uprchlíci byli v šíleném zdravotním stavu a já pomáhala s tím, co bylo zrovna třeba. Často jsem jim poskytovala základní zdravotní péči – dezinfikovala a převazovala zranění, rozdávala základní léky. Nebylo to lehké, ale dobrý pocit z toho, že jsem mohla pomoct, vše převážil. Zjistila jsem, že schopnost pomáhat mám a že mě to baví.
A když jsem teď dostala roli sestřičky Jany, máte pravdu, že mě zajímalo, jaké je to ve skutečnosti. Já jsem v tomhle takový nadšený skaut. Když mě něco baví, chci o tom vědět všechno. V nemocnici a u lékaře teď všechno pozorně sleduju, ptám se kamarádů lékařů. Vzala jsem si to za své a prožívám ten projekt celkově. Chtěla jsem vidět, jak sestry pracují. Potřebuji znát skutečnost, abych ji pak mohla stylizovat. Až pak mám vnitřní jistotu, že si můžu dovolit s tím pracovat na place. Pro mě bylo nejzajímavější sledovat tempo, v jakém všechno dělají, chystají si nástroje, pomůcky, a jakým tónem mluví spolu, s doktory, se záchranáři, nadřízenými, podřízenými. Poprosila jsem jednoho z doktorů a jednu opravdovou záchranářku, kteří při natáčení dohlížejí na to, aby vše vypadalo, jak má, abych se mohla zúčastnit reálných služeb v nemocnici a vidět všechno ve skutečnosti. Povedlo se mi to dvakrát a vypozorovala jsem spoustu zajímavých detailů, které jsem si sepsala na dvě á čtyřky, a pak jsem se o ně podělila s ostatními herečkami. Byla bych ráda, abychom neodradili ani diváky z řad zdravotníků a přiblížili se realitě co možná nejvěrněji.

Anatomie života se natáčí i v této z hlediska zdraví nepříznivé době. Jak se vám pracuje v rouškách?
Roušky máme do poslední chvíle, ale před kamerou je sundáváme, aby nám bylo rozumět a také kvůli make-upu. Ale jinak všichni, včetně komparzu, mají roušky pořád. Hygienická opatření se tam samozřejmě přísně dodržují. Například hned na začátku se kolem nás mihl někdo pozitivní – okamžitě se všechno přerušilo na čtrnáct dní a většina z nás si uložila karanténu. Kromě toho nás pravidelně testují a všechno se dezinfikuje. Zajímavé ale je, že nemocniční prostředí, ve kterém pracujeme, přispívá k tomu, že nám to vůbec nepřijde divné, a naopak je to zcela samozřejmé.

Máte kromě natáčení seriálu v současnosti ještě nějaké další pracovní aktivity?
Stále pracuji na projektu Ester a Josefína. Jde o multižánrový projekt, jenž obsahuje různé formy terapie sdílení, což zahrnuje například přednášky, ale také třídílný audioseriál, a dokonce i hraný seriál, který se vysílá na internetové televizi Mall.tv. Je to o mezilidských vztazích a o komunikaci. Máme už osm dílů a každý režíroval jiný režisér. Oslovili jsme spoustu mladých tvůrců, aby každý po svém zachytil v této době velmi aktuální skutečnost, jak se prostřednictvím on-line komunikace navzájem míjíme. Tomuhle tématu jsem se ale věnovala, ještě než přišel covid, protože dokonale zobrazuje současný trend. A baví mě hledat nové formy, jak s tím pracovat.

Když jsme u té komunikace, jaký způsob jste zvolila u svých dětí?
Podle mě je nedůležitější děti milovat, krmit, věřit jim, komunikovat s nimi, podporovat je, rozvíjet, nechat růst. Občas mě napadne, jak by se v některých situacích zachovala naše máma Věra, kterou neskonale obdivuji, a nevyhnu se tomu, že z toho někdy čerpám. Vždycky nám věřila, nechala nás, abychom si našli svou vlastní cestu, a přitom nás podporovala.

Jak u vás funguje distanční výuka? Učíte se s dětmi?
Dětem už je patnáct, takže se učí samy. Dokonce na nich vidím, že jim tahle forma výuky celkem vyhovuje, i když občas je jim trochu smutno po kamarádech. Potřebují kontakt a alespoň nějakou naději. Ostatně to potřebujeme my všichni.

V jednom rozhovoru jste na sebe prozradila, že je pro váš relax důležitý pohyb. Jak to řešíte v současnosti, když se skoro nikam nesmí?
Stále chodím běhat. V Praze do Stromovky. A na chalupě společně s mámou, sestrami a bráchou Felixem chodíme do lesa, koupat se do potoka, vyváříme si… Také cvičím jógu, ráda si zajdu do sauny. Dělá mi to dobře na záda a i na psychiku. Hodně spím a čtu… A nepřestávám se potkávat s lidmi. Kontakt s mými známými a s rodinou by mi asi chyběl nejvíc.

Nedopouštíte se tím ale přestupku?
Nemyslím si. Když ke mně domů přijde kámoška, dáme si vínko a pokecáme, není to proti žádnému nařízení. Navíc, jak už jsem se zmínila, jsem neustále na Nově testovaná, takže nikoho neohrožuji, a moji známí většinou už koronavirus prodělali. A protože Anatomii teď natáčíme doslova od rána do večera – vstávám v půl páté ráno –, nutně potřebuji s někým blízkým sdílet pár pohodových chvilek. Samozřejmě jsou i večery, kdy chci být sama se sebou a v klidu, ale jindy si zase musím popovídat. Jsme lidi, nejsme stroje, a pokud zachováme nějakou rozumnou zodpovědnost, můžeme se navzájem jenom podpořit.