Prý jste měla při natáčení jednu podmínku…
Ano, ve filmu jsem zakázala dělat jakékoli úpravy mého těla. Takže tam vidíte všechno – moji celulitidu, záhyby kůže, všechno. Já se cítím skvěle a chtěla bych, aby se každá žena ve svém těle cítila skvěle. A doufám, že to tenhle film pomůže změnit.

Po předloňské premiéře se objevily narážky, že film, kde si žena začne věřit jen kvůli úrazu hlavy, ženám moc nepomůže. Co si o tom myslíte?
Ta nehoda, která se ve filmu stane, je samozřejmě nadnesená, je to jistá metafora. Ale co si budeme nalhávat, každá žena bojuje se sebedůvěrou. A vím, že kdo ten film vidí celý, pochopí, co tím myslíme.

Vy sama vypadáte, že se ve svém těle cítíte skvěle.
To máte pravdu, možná až moc.

Jak jste k tomu dospěla?
Vlastně to byla série událostí. Pomohlo mi to, že jsem veřejná osoba a na množství nenávistných komentářů on-line jsem mohla reagovat, použít svůj hlas a ukázat svůj pohled na věc, i když s ním lidé nesouhlasí. Myslím, že mnoho žen nevyužívá naplno svůj potenciál a svůj hlas, protože se bojí toho, že budou uráženy.

Jaká byla cesta k takovému poznání?
Myslím, že slovo „cesta“ vše dokonale vystihuje. Je to vlastně nikdy nekončící bitva, proces, cesta. Jako malá holka jsem se cítila naprosto skvěle, nijak jsem o tom nepřemýšlela. Moje uvažování se změnilo až v páté třídě, kdy mi kamarád řekl, že mám velký zadek, což mě zarazilo. Do té doby jsem vůbec nepřemýšlela o tom, že moje tělo se nějak odlišuje od těch ostatních. Ale vlastně mi tyhle narážky ani jako dítěti nevadily.

Věděla jste vždycky, že chcete lidi bavit?
Když mi bylo pět, hrála jsem v muzikálu – a pokaždé, když jsem promluvila, se lidé smáli. A pro mě to bylo trochu ponižující, než mi režisér vysvětlil, že se lidé smějí proto, že jsem vtipná a že mě obecenstvo miluje. Potom už jsem vždy chtěla lidi rozesmávat. Sice jsem nevěděla, co přesně budu v budoucnu dělat, ale věděla jsem, že nějakou formu herectví.

Vaše životní příběhy jsou vaší inspirací. Bylo pro vás někdy bolestné mluvit o tak osobních záležitostech?
Samozřejmě. Myslím, že komici se vtipní už rodí, ale vlastně je to jejich obranný mechanismus. Věci, které jsou na začátku nejbolestnější, nejvíc ponižující, to jsou právě ty, které nakonec proměníte v komedii.

Mění se nějak hranice toho, kam až vtipem zajít?
Určitě. Jsou věci, o kterých bych loni vtipkovala, ale letos už ne. Protože časy se prostě změnily. Teď si dávám velký pozor, abych někomu neublížila, nevyvolala nechtěné vzpomínky. Ale vlastně i moje stand-upy jsou forma herectví. Když jsem začínala, byla jsem vždycky ta upovídaná a nadšená holka, která si nemyslí, že by mohla říct cokoli špatně. Nebyla jsem to úplně já, spíš taková privilegovaná holka, která si dělala legraci z rasy. Dneska už jsem to prostě jen já, nikoho nehraju. Změnila jsem svá vystoupení, když jsem zjistila, že lidé se mohou mým vtipům smát ze špatných důvodů. Že je vlastně nechápou. A já taky pochopila, že se nemusím snažit zaujmout je něčím vyumělkovaným.