Jen tenhle jeden krok

S vlasy umí kouzlit, říkají slavné herečky i topmodelky o Janě Burdové

Má za sebou několik expedic na himálajské osmitisícovky, dokáže se v těchto vysokých výškách pohybovat bez kyslíku, ale prý ať do článku napíšu: ‚Holka, co má ráda pohyb venku v přírodě.‘ Je to navíc holka, se kterou máte pocit, že ji znáte odmala, a které se viditelně uleví, když se po minutě rozhovoru shodneme na tykání.

Na vlastní kůži

Její pokyny zní logicky a jednoduše. A tak lezu nahoru na slacklinu, které se taky česky říká ‚lajna‘, opřu se o strom, chytím větviček, jdu do podřepu, najdu si pohledem na protějším stromě větev, která bude odteď záchytným bodem mých očí. A teď zbývá to poslední: zklidnit mysl.

Hlavou mi běží nezastavitelný film – Vzpomněly si děti, že tam mají k obědu i polévku? Naskladní ještě tu bundu, co se ji dcera snažila celé dopoledne během vyučování objednat? Kam jsem dala svou růžovou čelenku? Kolik je hodin?

Miri mě chytá za ruku a já vyrážím. Chvílemi se jí držím pevně, jindy jen tak brnkám o její prsty. „Snaž se mě držet co nejméně,“ říká. Snažím, snažím, ale když mě pustí, můj osud je zpečetěný: letím ze slackliny dolů. Stejně nestabilně se cítím, když pustí moji ruku a tu svoji umístí mezi moje lopatky a vede mě tímto způsobem. Nevěřím si, nevěřím jí a zase padám.

Večer přemýšlím, kolikrát jsem to odpoledne skončila na zemi v trávě. Třicetkrát? Padesátkrát?

Slackline je dobrá pro posilování středu těla, nohou, rukou, získávání rovnováhy, kterou zúročíte v mnoha sportech. Mirka na ‚lajně‘ chodí od začátku 90. let. Tehdy si v časopisu Montana přečetla článek o klukovi, který chodil po highlině v Yosemitském národním parku. Protože pracovala v Hudy sportu, hned si koupila plochou smyčku a po práci běžela do parku, kde se metodou pokus omyl učila první krůčky.

Nic neměřím, jde o pocity

Dnes má za sebou přechody ve výšce mezi skalními věžemi (vždy je jištěná), ale kolik jich bylo, v jaké nejvyšší výšce šla a jakou vzdálenost, to netuší: nic si totiž neměří, nesleduje časy na chytrých hodinkách, nemrzí ji, když musí kousek před vrcholem osmitisícovky výstup vzdát a vrátit se dolů. Když jede do Himálaje, odmítá tomu říkat expedice, je to prostě výlet.

„Když chceš chodit na highlině, musíš se nejdřív vypořádat s pudem sebezáchovy. Člověk není zvyklý být jen tak ve vzduchu, nemá se čeho chytit. Pud ti říká, že nemáš křídla, nemáš tam co dělat,“ říká Miri, která se těší, že až se svět vrátí do normálu, bude se zase moct živit pořádáním treků a výprav po Nepálu.

Cvičení nemusí být jen ve fitku. Jak se hýbat, i když nemáte času nazbyt?

Dobré je začínat kousek nad zemí, nejlépe nad měkkou trávou, aby dopady nepoškodily kolena a kotníky. Pro začátečníka platí: čím je lajna pevněji napnutá, tím je to jednodušší. Návod na správné vypnutí ale neexistuje, každý si musí zjistit, co mu vyhovuje.

A zkušení borci? Ti pořádají nejen show pro veřejnost, ale také se účastní závodů, lámou rekordy v chůzi do dálky, dělají na lajně triky.

Bojovník Ninja

Není jednoduché udržet v hlavě všechny Mirčiny pokyny. Jsem vysoká a jít s pokrčenými koleny je pro mě nepřirozené. A Miri postupně přidává další rady: „Musíš vypadat tak trochu jako bojovník Ninja. Těžiště je vždy na zadní noze. Tou přední si našátráš lajnu, umístíš ji tam a v tu chvíli se z ní stává zadní noha, nositelka těžiště.“ Zapomínám dělat krátké kroky a taky prý mám moc strnulé ruce. „Uvolni je. Vyvažuj s nimi a mávej ladně jako pták.“ A tak chodím po pevné zemi a hraju si na orla, abych si to natrénovala.

A pak to přijde: „Už tě nebudu držet, zkus si to sama,“ říká naoko přísně. Sednu si na lajnu, visící asi 70 cm nad zemí, tak abych ji měla mezi nohama, položím si na ni levou nohu a… dostanu strach. Klepe se totiž jako osika ve větru a pocit, jak k levé noze na lajnu položím i tu pravou, je pro mě nepředstavitelný. Mirka ji musí uprostřed přidržet, aby přestala vibrovat.

Příroda je mocná učitelka, říká šéfka Asociace lesních mateřských škol

Dám krok a zase letím dolů. Zkouším to znovu a znovu a znovu. „Není to lehké,“ směju se. „Je to lehké, jen musíš chtít. Ale ty nechceš bojovat. Proč to vzdáváš?“ hecuje mě. Zuje si boty, ponožky a naboso se po lajně rozeběhne jako kočka.

Fotograf si ze mě dělá legraci, že vypadám něžně a on potřebuje něco dramatického. To se mi povede za chvíli, spadnu a celá se překulím na bok. Vyfotit to nestihne. Je mi jasné, že ‚lajna‘ je běh na dlouhou trať, i když je to prý individuální. „Jsou lidé, kteří to přejdou za dvě hodiny, někomu to trvá týden, jinému měsíc. Nechvátej, nemysli na konec lajny, ale jen na ten jeden krok.“

Později se mi daří zastavit tok myšlenek, zklidnit se. A najednou se mi povede i ten první krok, za ním další. Najednou jsou tři. Za chvíli pět a jednou dokonce osm.

Děkuji, stačilo

Zkoušíme i další triky. Třeba si na slacklinu sednout do tureckého sedu. ‚Lajnu‘ není radno umístit přesně mezi půlky, to bolí, sedá se na sval. Pro začátek prý postačí, když nechám jednu ‚jistící‘ nohu viset dolů. Nejde mi to, noha v legínách klouže po lajně dolů, musím si vyhrnout ponožky. Dá se na ni prý i lehnout – s rukama pod hlavou a překříženýma nohama. Nejde to, bolí to.

„Lajna bolí. Je to proces, není to hned,“ opakuje Miri. „Ty si myslíš, že ses nic nenaučila, ale já vidím velký pokrok. Pro dnešek si dej pohov a zítra si to zase zkus.“

A tak druhý den vyrážím na třímetrovou lajnu, kterou mám už rok vypnutou na zahradě, ale nějak jsem se s ní nedokázala poprat. A najednou to jde. Přejdu ji jednou, podruhé, podaří se mi to i potřetí. Profík ještě nejsem, ale teď už to pomalu dám. 

Miroslava Jirková

Milá šestačtyřicetiletá černovláska je sportovkyně tělem i duší. Byla na několika expedicích v Himálaji, v Česku zlezla kdeco, jako dítě závodně plavala, což ráda dělá dodnes. Kromě toho si jde zaběhat, kolo v zimě mění za běžky, skialpy, sjezdové lyže.

Lézt poprvé vyrazila na vysoké škole s kamarádem. Nikdy netoužila zdolávat vysoké hory, to přišlo, až když se seznámila se svým partnerem, legendárním horolezcem Honzou ‚Trávou‘ Trávníčkem, který o ní prohlásil, že je ještě větší cvok než on. „Když mi nabídl dva měsíce prázdnin v Nepálu, kdo by odolal?“ říká, jak se dostala na svou první expedici na osmitisícovku. Nakonec tam šla ještě dvakrát. Na vrchol se nikdy nepodívala, vždy jí v tom něco zabránilo: „Mám to jinak než chlapi, nemrzelo mě to, i tak to byla pokaždé velká zkušenost.“

Fitness lavíruje nad propastí. Češi si zvykají na cvičení u obrazovky

Postupně zjišťovala, že je schopná fungovat ve vysokých nadmořských výškách bez kyslíku, o čemž si myslí, že k tomu musí mít člověk genetické dispozice. A ví, že se musí spolehnout jen sama na sebe: „Já bych tam nahoru jinak nešla. Na Čo-Oju jsem se s virózou vyškrábala do druhého výškového tábora, dál to nešlo a musela jsem se vrátit dolů sama s těžkým batohem, projít mrakem, kde jsem si neviděla pod nohy. Ale to mně nevadí.“

Stejně přirozené jí přijde pomoct někomu. Jako se to stalo v roce 2015, když přerušili v Himálaji výstup na Manáslu (8163 metrů), aby se pokusili pomoct zachránit život dvěma horolezcům z vedlejší expedice. Bohužel přežil jen jeden z nich. I tak za to dostali od Českého olympijského výboru cenu Fair Play.

Mirka se nyní těší, že až se svět vrátí do normálu, budou se zase živit pořádáním treků. A že odletí do Nepálu na odloženou expedici na osmitisícovku Makalu a konečně otevřou českou restauraci v nepálském Káthmándú. Kuchyně bude česko-nepálská, stejně jako točené pivo.