Odmalička jsme cepovaní, co musíme dělat, komu se musíme zodpovídat, jaké autoritě. „Byli jsme vychováni k poslušnosti k rodičům, učitelům, vyškoleni pro spolupráci v rámci korporátních, vojenských, politických a mocenských struktur. Stala se z nás společnost obětí a dozorců. Vítězové, anebo poražení, ovládej, nebo budeš ovládán,“ píše ve své knize Tělo Východu, mysl Západu americká terapeutka Anodea Judith.

V dřívějších dobách se věřilo, že zlomit dětskou vůli je správné a vhodné jednání. To bylo bráno jako úkol rodičů a za odměnu získali poslušné dítě. „Jenže následkem takového zacházení vyrůstají lidé, kteří jednají bez emocí, bez nadšení a bez zdravého vědomí si své síly.

Polévka je grunt
Babičky měly pravdu, polévka je grunt

Takoví lidé se dají snadno manipulovat, ovládat a natlačit do stínových rovin zadržované rozmrzelosti, pasivně-agresivního chování nebo náhlých výbuchů, kterými se snaží kompenzovat svou potlačenou sílu,“ míní Judith.

Předplaťte si Deník.cz a získejte zdarma e-knihu plnou ovocných receptů.
Více na: denik.cz/predplatne.

Taková výchova v dospělosti otevírá dveře k závislostem různého druhu – na kouření, alkoholu, na práci (workoholismus), na sportu a podávání výkonů, na sexu, videohrách, přejídání, úzkostném pořádku, úzkostné kontrole nad všemi a vším ve svém životě… (Doplňte si tu svoji závislost.)

Když nám vezmou možnost říct ne, vezmou nám i schopnost řídit vlastní životy a základní zdravé prosazení sebe samých.

Kde je má síla?

Co je síla? Kde nalezneme vlastní sílu, aniž bychom museli ponižovat a ovládat druhé? Jak se vyhnout mentalitě oběti a agresora? Submisivity a dominance? To jsou otázky, které se vynoří v momentě, kdy se vydáme na cestu k naší vnitřní síle, samostatnosti a autonomii. Autonomie je nezbytná pro osobní zodpovědnost. Pokud se nevnímáme jako samostatné bytosti, nemůžeme nést zodpovědnost za svoje činy.

Odpovědnost za to nepříjemné, co nás v životě potká, vždy svalíme na druhé. Ptáme se: „Co mohou udělat druzí (doktoři, pojišťovny, sousedé) pro to, abych já byl zdravý?“ Namísto: „Co mohu udělat já, abych posílil svoji imunitu a byl zdravý?“ Tento přístup je pasivní a nezodpovědný. Říká se tomu role oběti – je spojena s obviňováním, fňukáním a stěžováním si na stav všeho kolem, přičemž se neustále podřizujeme přechodným rozmarům skupiny, kultury, partnerů, rodičů…

Antialergická dieta
Jídlem proti alergii

„Pokud ze svých problémů dosud viníme druhé, ještě jsme neprošli takzvanou individuací. Často to můžeme pozorovat u párů, kde jsou oba příliš vpleteni jeden do druhého. Obviňováním přesuneme jak vůli, tak zodpovědnost mimo nás samé,“ píše Judith. Naopak pokud jsme ve své autonomii pevní, stáváme se hybateli vlastních životů a dokážeme přijmout odpovídající zodpovědnost a sílu.

Pouze pokud přijímáme zodpovědnost, dokážeme bouchnout do stolu a udělat ve svém životě potřebné změny. Pokud je to chyba někoho druhého, jsme bezmocní, nezbývá nám než čekat, až se změní oni. Můžeme ovšem čekat donekonečna.

Přestat být poslušným dítětem

Cesta duše k vlastní seberealizaci je procesem, který psychoterapeut a lékař Carl G. Jung nazýval individuace. Je to cesta k celistvosti a probuzení. Cesta k získání své vlastní síly. Ta ale není bez práce.

Aby vaše dítě nebylo obětí

Jste v roli rodiče a nechcete, aby vaše dítě jednou ‚jelo‘ v módu oběti? Snažte se o respektující výchovu. Dítě neponižujte, nevydírejte, naopak mu dejte možnost převzít odpovědnost tak často, jak to jen jde. Samozřejmě úměrně věku.

„Lidé, kteří dnes prochází osobním rozvojem, se musí vypořádat s dědictvím předchozích generací, které věřily v naprostou autoritu Boha nad člověkem, muže nad ženou, rodiče nad dítětem. Dobré dítě bylo tiché, poslušné, které nikdy neodmlouvá svým rodičům,“ píše Judith. Zpřetrhat tyto návyky – iluzorní závislosti na tom, že autorita je vnější, vyžaduje odvahu vystoupit z role oběti a odhodlání přijmout stoprocentní zodpovědnost za sebe. To je cesta tvůrce.

Jediná autorita je uvnitř

Jak vzít zodpovědnost za sebe do vlastních rukou? Až příště budete rozzlobení, rozrušení, podráždění, budete cítit strach, vyčerpání, únavu třeba kvůli kolegovi, partnerovi, rodičům, paní ve frontě u pokladny, novým vládním nařízením… zkuste se párkrát zhluboka nadechnout a vydechnout a v duchu pronést větu: Všechno, co se děje, se děje kvůli tomu, abych se něco naučil(a).

Kokos
Kokos: Jak ho správně využít?

Netvrdíme, že je jednoduché to přijmout. Není. Vyžaduje to obrovské odhodlání a vůli měnit zaběhlé pořádky ve vašem životě.

Když obviňujeme ostatní lidi, kvůli věcem, které se právě odehrávají, promítáme do nich svoje vlastní problémy. Takže až se zase příště rozzlobíte kvůli někomu jinému, zkuste se nad emoci povznést a meditujte nad otázkou: Co se tím mám naučit? Protože vše, co se nyní odehrává, nám má a může být školou.

 

Pokud chcete začít pracovat na svém vztahu k autoritám, americká terapeutka Anodea Judith doporučuje položit si následující otázky:

1. Kdo byl v průběhu mého dětství hlavní autoritou? Jakými prostředky autoritu vymáhal? (tresty, manipulace, vydírání, podmiňování: ‚Takhle se nechová hodná holčička.‘) Jak jste se cítili ohledně této osoby? (vina, stud, šok, strach…) Jak jste se cítili v souvislosti s její autoritou?

2. Podřizovali jste se z respektu nebo ze strachu? Jak jste na autoritu reagovali? Bouřili jste se nebo jste poslechli? Jak se to v různých fázích života proměňovalo (jaké bylo vaše období puberty)? Pokud se to měnilo, jaké okolnosti na to měly vliv?

3. Jak vypadá vaše vnitřní autorita nyní? Po jakém vzoru je utvořená (nakolik se podřizujete ve své práci šéfům, ve vztahu partnerovi)? Spolupracujete s ní dobrovolně nebo s odporem a nesouhlasem? Respektuje tato vnitřní autorita, jak se cítíte, vaše tělesná omezení, potřebu růstu a vývoje? Kde bere tato vnitřní autorita sílu a co by jí dodalo ještě víc síly? Jak můžeme tuto autoritu lépe vyladit na svůj život?