Spousta lidí tápe, jak vlastně souhlas se sexem získat. Představují si to jako nějaký formální úkon, který vyvolává posměch a úšklebky. „To si to jako budeme muset explicitně říct? Nebo dokonce sepsat smlouvu?“
To, že sex chtějí oba dva, by přece mělo být běžné a normální. Jak to, že se nad tím vůbec pozastavujeme? Může to být přirozená součást komunikace, protože jde vyčíst z reakcí protějšku během flirtu a předehry. Přece poznáte, jestli se druhému líbí, co děláte. Když reaguje pozitivně, svléká se, opětuje vaše doteky a je proaktivní, není potřeba se ptát, z chování jasně vyplývá, že s tím, co se děje, souhlasí. Jestli ne, tak se zeptejte. Jde to udělat tak, aby to vyznělo přirozeně, a ne jako podepisování smlouvy o půjčku: „Líbí se ti to? Mám pokračovat? Chceš to?“ Tím druhému dáváme prostor říct, že se mu něco nelíbí, že něco dělat nechce. „Mám pokračovat? Mám zpomalit?“ I tak si můžeme souhlas potvrdit.

Takže to nemusí být explicitní „Chceš se mnou spát?“
Explicitní souhlas, kdy druhý řekne „Ano, chci to“, je důležitý ve chvíli, kdy se moc neznáte, nebo když je ten druhý zaražený a vy nerozumíte proč. Někteří tvrdí, že teď se muži pomalu bojí mít sex. Tak by to být nemělo. Ale měli by si dát pozor, jestli mají sex s někým, kdo o to opravdu stojí.

EKO sex a BIO menstruace
EKO sex a BIO menstruace

Proč má tolik lidí problém přijmout zdánlivě jasný fakt, že se sexem musí souhlasit oba? Je to problém jen starší generace, ve které přežívá představa, že správná partnerka musí muži vyhovět?
Myslím, že většina lidí, i mezi mladými, někdy překročila něčí hranice, třeba i neúmyslně. A pro spoustu lidí může být těžké si to připustit, nakouknout do svého svědomí a popasovat se s tím. Nemusí jít vysloveně o znásilnění, ale třeba jsme na někoho vyvíjeli nátlak a něčeho jsme se dožadovali, přestože ten druhý nechtěl.

Je na tom mladá generace lépe? Téma souhlasu a sexuálního obtěžování se v posledních letech diskutuje často. Jsou proto osvícenější?
Z workshopů, které pořádáme na středních školách, vím, že ve třídě bývá část lidí, kteří o souhlasu, respektu ve vztahu a sexuálním násilí nějaké povědomí mají. Ale velká část tím je stále nedotčená. I u nich převládají stereotypy typu, že kluci chtějí sex častěji než holky. Kluci si pak myslí, že je holky občas potřeba přesvědčovat, až nutit. A holky to berou jako normální, protože přece mají chtít sex méně než kluci. Ale když se s nimi bavíme o tom, jak to vlastně mají oni, zjistí, že to neplatí, že každý má jiné potřeby a spíš než s pohlavím to souvisí s okolnostmi.

Představy mladé generace o sexu a sexualitě významně ovlivňuje porno, ke kterému mají díky internetu přístup od útlého věku. Je to téma, které na workshopech také otvíráte?
Ano, zásadní vliv porna je znát. Třeba v přehnaných očekáváních. Z komunikace na Instagramu zjišťujeme, že mladé páry hodně řeší, jak na orgasmus. Čekají, že to půjde snadno, jako v pornofilmech. Že stačí šest hmatů někde a přijde hlučný mokrý vrchol. Kluci cítí tlak, že když s nimi holky takové orgasmy nezažívají, selhávají. A holky to selhání zase vidí u sebe. Přijdou si nedostateční, neschopní.

To v rozhovorech říkají i sexuologové, že mladí mají pomýlené představy o tom, jak skutečný sex vypadá, jak se vyvolává vzrušení a dosahuje vrcholu.
Jasně, protože porno je jejich první a jediný informační kanál o sexu a jinde to nevidí. Pak si myslí, že orální sex je o tom nacpat si penis co nejhlouběji do krku. Teď vyvíjíme lekce pro vyučující a jedna je věnována právě pornu. Pro spoustu mladých párů to je velké téma. Srovnávají se s pornoherci, kteří jsou ale významnou odchylkou od průměru. Holky se nám svěřovaly, že se jim nedaří jejich kluky uklidnit, že jejich penis je úplně v pohodě a jim naprosto stačí. Opakovaně to ve vztahu musejí řešit, protože kluci z toho mají depku.

Co dalšího kromě orgasmů a vzhledu mladé lidi trápí?
Na Instagramu, kam nám týdně napíše i čtyři sta lidí, často sdílí, že byli ve vztahu, který nebyl v pořádku. Setrvávali v něm, protože měli pocit, že mají být rádi alespoň za nějaký vztah a v něm přistoupit na všechno. I v sexu. Tím pádem mají zkušenosti se sexem, který nechtěli, nelíbil se jim, partner se k nim nechoval s dostatečným respektem. Za nejpalčivější problém považuju nízké sebevědomí holek vymezit se v oblasti sexu. Někdo je ve vztahu sexuálně zneužíval, ale ony tomu neuměly dát stopku, protože jim bylo 16–17 a měly pocit, že takhle to je normální. V rámci Konsentu bych proto chtěla uchopit téma sebevědomí a vymezení se, učit holky klást své potřeby minimálně na roveň potřebám partnera.

V Konsentu se teď také snažíte o změnu zákona. Chcete, aby za znásilnění byl považovaný jakýkoli sex bez souhlasu, ne pouze ten, ke kterému došlo po fyzickém a/nebo psychickém nátlaku. Co si od toho slibujete?
Spousta lidí si pod znásilněním představuje jen extrémně násilný akt. Většinu případů ale násilí neprovází. Chceme tento fakt dostat do širšího povědomí. Znásilnění, které neprovází násilí, teď není justicí považované za znásilnění, ale za méně závažný trestný čin s nižší trestní sazbou, například za sexuální nátlak nebo sexuální zneužití. Jenže situace, kdy se nebráníte, je častá. Je to přirozená reakce, běžná strategie přežití. Buď se zaktivujete a perete se, nebo naopak raději nekladete odpor. Chceme, aby to zákon reflektoval a aby i tehdy mohla oběť dosáhnout spravedlnosti.

Zdena Studenková
Každá žena chce být přitažlivá

Někteří se obávají, že taková změna zákona povede k vyššímu počtu křivých obvinění. Vy s tím nesouhlasíte. Proč?
Přijde mi smutné, že zrovna u znásilnění se neustále argumentuje falešnými obviněními. U dalších trestných činů je nikdo neřeší. Ze statistik víme, že míra falešných oznámení u znásilnění se významně neliší od jiných trestných činů. Naopak je zde daleko vyšší latence – většinu případů oběti vůbec nenahlásí. A ze studií ze zemí, kde tuto zákonnou úpravu přijali, víme, že k razantnímu vzestupu oznámení nedošlo. Proces dokazování se nemění, takže nikdo nevinný nebude potrestán. Naším cílem není, aby ve vězení sedělo více pachatelů, ale aby docházelo k méně znásilnění.

Pro Konsent jste začala pracovat poté, co vás nadzvedly ze židle výsledky jednoho průzkumu. Vyplynulo z něj, že 63 procent Čechů je přesvědčeno o tom, že si za znásilnění může oběť sama.
To je jeden z důvodů, proč s tím ženy nejdou ven. Protože když se svěříte, dozvíte se, že jste si o to koledovala, je to vaše chyba. Takže nikomu dalšímu, popřípadě příště to už neřeknete.

Předplaťte si Deník.cz a získejte zdarma e-knihu plnou ovocných receptů.
Více na: denik.cz/predplatne.

Tomu se říká viktimizace oběti – svalování odpovědnosti na oběť. „Může si za to sama“, protože například neuposlechla zdánlivě dobře míněné rady typu Nenos minisukně, Nechoď potmě přes park atd.
Ano, to je součást takzvané rape culture, společenského přesvědčení, které znásilnění bere jako běžnou součást života. Považujeme za normální, že noční park je pro ženu nebezpečné místo, a víc nás šokuje, že oběť byla „tak blbá, že tam v noci šla“, než že ji tam někdo znásilnil. Všechny rape culture stereotypy jsou v nás hluboce zakořeněné. Do hlavy nám je vštípily naše mámy, těm zase jejich mámy a je velice těžké je z hlavy dostat. Když vás třeba znásilní v baru, okolí řekne: „Proč jsi do toho baru vůbec chodila?!“ Tomu se říká chyba zpětného úsudku a děje se i u jiných trestných činů. Když se vám nic nestane, nikdo vám nevyčte, že jste byla v baru a tam s někým flirtovala. Když ale k něčemu dojde, zpětně v tom vidíme chybu: „No jo, nemělas tam chodit“. Je to přirozený klam naší mysli, která se snaží racionalizovat, jak se to mohlo stát.

Vám se to stalo před sedmi lety. Byla jste v baru, popíjela, usnula, a když jste se probudila, barman na vás vykonával soulož, znásilňoval vás. I vám tehdy okolí vyčítalo, že jste si to vykoledovala?
Ano. Do té doby jsme spolu běžně do barů chodili, a najednou mi říkali: „Co blbneš, proč jsi tam lezla?“ Tehdy jsem hodně nosila sukně, někdy i krátké, ale nikdy extrémně. A lidi, kteří to nikdy nekomentovali, na to najednou začali poukazovat. „Tak se nediv, když se oblíkáš takhle!“ Hrozně mě to zaskočilo. V tu chvíli potřebujete podporu, útěchu. A místo toho se dozvíte, že jste si to vykoledovala a mohla jste to přece čekat. Tahle brutální reakce je podle mě ještě horší než samotné znásilnění.

Jak dlouho vám trvalo se s tou zkušeností vypořádat?
S traumatem pracuje každý jinak. První rok to bylo těžké. Hodně jsem se bála cizích lidí, především chlapů. Po roce jsem si řekla, že mě to štve a že už nechci dál takhle žít, pořád se bát. Rozhodla jsem se se svým strachem aktivně bojovat. Vracet se do situací, které mi nebyly příjemné, a vydržet je. Jít třeba večer sama domů. Naschvál jsem se přestěhovala ke kamarádovi, abych se vystavila situaci sdílet společný prostor s mužem. Byl to takový můj hec. A za půl roku to začalo být v pohodě.

Bojovala jste s tím sama nebo s pomocí odborníků?
Hned poté, co se mi to stalo, jsem poprosila o konzultaci. Ale pak jsem to řešila sama. Pomáhalo mi si o tom nastudovat co nejvíce, číst publikace o rape culture apod. Zjistit, že nejsem jediná na světě, které se to stalo, tudíž se mnou nejspíš není nic hrozně špatně.

Jak reagoval váš tehdejší partner, když jste s ním o tom mluvila?
Právě taky trochu tím zraňujícím způsobem. Opakoval mi, že přece na sebe musím dávat pozor. Ale nezazlívám mu to. Lidi nevědí, jak o tom s obětmi násilí mluvit. Taky plánoval, že si toho člověka podá. Z toho jsem měla strach.

Máte i další zkušenosti se sexem bez souhlasu?
Ano, určitě. Třeba jsem s člověkem, se kterým jsem nikdy nespala, sdílela jednu noc postel a on se mnou ráno začal mít sex. Přitom jsem mu večer jasně řekla, že u mne může přespat, ale že spolu nebudeme nic mít. A to je myslím situace, která se stává spoustě lidí.

Tyhle zkušenosti z vás udělaly feministku?
Už jako malá jsem vnímala jako velkou nespravedlnost, že mám mít uklizenější pokoj než brácha. V době dospívání jsem naprosto odmítala vařit, protože jsem měla pocit, že se to ode mě očekává jenom proto, že jsem holka, a hrozně mě to štvalo. A nakoplo mě i to, když mě kolem třinácti začali obtěžovat chlapi. Takové to „čiči“ a sahání pod sukni v tramvaji.

Rodinné vztahy bývají složité
Když to s matkou neklape: univerzální návod na tento problém není

Po tatínkovi z Čadu máte tmavší barvu pleti. S ženami mulatkami se pojí určité sexuální stereotypy. Myslíte, že vás proto čeští muži vnímají jako povolnější, přístupnější?
Myslím, že víc než o rasové stereotypy jde o moc. Sexuální obtěžování často není o touze, ale o dominanci a prosazení vůle vůči někomu, o kom si myslíte, že si to k němu můžete dovolit. O mně si lidé myslí, že nemluvím česky, takže to budou mít snazší, snáze jim to projde.

Nechce se mi věřit, že byste se u mužů nesetkala s nějakými stereotypními představami spjatými s barvou kůže. I když by to bylo samozřejmě skvělé.
Máte pravdu, setkala. Pro bílé muže jsme exotické, chtějí to s námi ze zvědavosti vyzkoušet. Myslí si, že to bude výrazně jiné, což je podle mě blbost. O mulatkách se říká, že jsme vášnivé, máme to rády. Takže muži mi klidně řeknou: „S mulatkou bych podvedl i vlastní ženu.“ Myslí si, že to je pro mě snad kompliment. Neuvědomují si, jak je to ponižující. A otravuje mě to, protože já jsem člověk, ne nějaký exotický zážitek. Chci, abych lidi zajímala já, ne moje jinakost.

Aktivistka Johana Nejedlová

Vystudovala politologii a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. V roce 2016 spoluzaložila neziskovku Konsent šířící osvětu o sexuálním obtěžování, konsensuálním sexu a respektu ve vztazích. V roce 2019 obdržela ocenění Women of Europe, loni ji server Bitch Media zařadil do žebříčku 50 nejvýznamnějších feministek a feministů na světě Bitch 50. Je členkou České ženské lobby.