Přiznává, že mu někdy připadá, jakoby z toho kvokání měl hlavu v tunelu. „Naštěstí nekvokám,“ směje se čtyřicetiletý Josef Dvořák a dodává: „Slepice není blbá, jen tady dokonale platí pravidlo jedné slepice. Když po nich něco chcete, aby přeběhly, pokaždé to jde. Jen jedna se vždy šprajcne a jde jinam.“

Je vyhlášeným chovatelem nosnic a producentem konzumních vajec. Nejvíce nosnic má hnědých (Bovans Brown) a bílých (Dekalb White). Vedle vajec z výběhů tu produkuje i podestýlková vejce, kde nosnice žijí ve třech halách v takzvaném dvojkovém chovu. „Není to klasický klecový chov, ale není to ani chov, kdy mají slepice přístup ven, mohou se ale volně pohybovat, vytvářet hejna," říká chovatel. 

Vejce rozváží do restaurací a prodává také ve vejcomatech, kterých kolem Prahy má v provozu dvanáct a další dva zařizuje. „Doba koronavirová mě přiměla v tomto směru přemýšlet více, proto hledám další lokality na umístění vejcomatů,“ přiznává.

Prodejna na statku je otevřená pouze v pátek odpoledne. Dříve tam prodával i těstoviny, jejich výrobu před rokem přerušil, neboť tchyně, která je vyráběla, pečuje o rodiče. 

Jak se Josef Dvořák dostal ke slepicím? „Za totality chovala babička a pak i táta slepice jako koníčka. Já jsem vystudoval na střední škole obor agropodnikání. Po revoluci dostal táta statek nazpátek. Po jeho smrti jsem statek zdědil s bratranci. Brzy se ale naše cesty rozešly a od roku 2007 jsou slepice už jen můj koníček a živobytí.“ 

Úsměvné začátky

Na své začátky před lety vzpomíná s úsměvem: „Vybudoval jsem objekt na tři tisíce slepic. Ale bál jsem se, jestli 2700 vajec za den není na začátek moc. Začal jsem na vánoční svátky a na skladu měl 27 tisíc vajec. Zapotil jsem se, ale prodal je. S krabičkami na šest vajec jsem objížděl podniky a nechával je na vrátnicích, aby je dali ženám, které jdou domů. Rozdal jsem tak tisíce vajec. Hodně mi pak pomohly farmářské trhy,“ říká.

Na statku se musí slepice naučit pravidlům. „Slepice nespí na zemi, dáváme ji na rošt. Pokud se některá naučí spát jinde, snáší i jinde vejce. Máme voliérový chov, na zemi nesmí být tmavé místo, protože by tam šly. Ve druhém patře snášejí a žerou, ve třetím spí. Před snáškovými místy umisťujeme vodu, to je stimuluje ke snášce.“

Svoji pozornost Josef Dvořák nyní věnuje výrobě pojízdné slepičí maringotky, nebo-li kurníku na kolech pro 270 slepic, který převáží traktor. Ten zaparkuje s kurníkem na vhodném prostoru a slepice se mohou pást uvnitř i venku, kurník je na to přizpůsoben. Když je tráva spasena, kurník může putovat jinam.

Obydlí má solární napájení, zásobníky na vodu a potravu. Stojí bezmála 900 tisíc korun, Josef Dvořák jich ve Zlatníkách má šest pro vlastní potřeby, první dva prodal zájemci před pár dny. „Jsem rád, že se podařilo na ministerstvu zemědělství vytvořit dotační titul pro zemědělce, kteří mohou od poloviny června dosáhnout až na 50procentní dotaci na pořízení kurníku.“ Kurníky pro Dvořáka a jeho společníka Lukáše Vaďuru vyrábí firma v Uherském Hradišti.

O posledním roku tvrdí Josef Dvořák, že to byl především průšvih zpočátku, kdy byly uzavřeny restaurace, kam putovala většina vajec. Ty pak přesměroval do zmíněných vejcomatů. „Nyní 95 procent produkce balíme do krabiček, část rozvážíme,“ podotýká. Zajímavostí je, že část vajec balí do krabiček, které jsou z poloviny vyrobeny z recyklovaného papíru a z poloviny z trávy. Nechává si je vyrábět v Holandsku.

Pro kolemjdoucí je statek ve Zlatníkách takřka idylickým prostředím. Kromě majitele tam pracuje jeho manželka a brigádníci, kolem se motají tři děti (12, 7 a 5 let). A Josef Dvořák věří, že alespoň jednomu z nich se tahle činnost bude v budoucnu zamlouvat a on si trochu odpočine…