Jenovéfa Boková: Chci mít čas i na oblíbené věci a fajn lidi kolem sebe

Jak jste se k roli Anežky dostala?
Zavolali mi zhruba dva roky před začátkem natáčení z castingu, že si mě Peter Bebjak vybral, aniž si mě vyzkoušel. Hodně mile mě to překvapilo, protože jsme spolu nikdy předtím nepracovali. Režiséři se totiž většinou chtějí na kamerovkách přesvědčit, jestli se jim daný člověk na roli opravdu hodí. Když mi pak řekli, o jaké téma půjde a že mi bude hrát bráchu Honza Cina, rozhodla jsem se do toho jít, aniž jsem měla přečtený scénář.

Na co se při prvním čtení scénáře nejvíc soustředíte?
Samozřejmě si všímám především věcí týkajících se mé role. Člověk je při tom vždycky trochu nervózní, protože přesně neví, co ho čeká, zvlášť pokud je tam třeba zmíněna nějaká nahota… U Herce mě na první dobrou hodně zaujala silná scéna, kterou tam mám s Adrianem Jastrabanem, který hraje našeho estébáckého souseda. Téhle scény jsem se bála, už během čtení jsem si říkala, jak ji režisér asi pojme. Pak mě bavily nuance mezi bratrem a sestrou, jak jsou rozdílní, ale mají se rádi. Líbí se mi také, jakou tam má moje postava přesmyčku, ale to nemůžu prozrazovat, aby diváci nebyli ochuzení o překvapení. Těšila jsem se i na natáčení scén s babičkou, kterou nám hraje Emília Vášáryová. A byla jsem také dost zvědavá, jak budu vypadat, až mě navlíknou do popelářského oblečení.

Lékárničku po babičce předělal na dřevěný batoh. Šuplík na záda montuje za Brnem

Vy hrajete popelářku?
Ano. Kvůli tomu, že naše rodina nemá dobrý kádrový posudek, se musíme živit, jak se dá. A do jiné práce Anežku nevzali, proto popelářka. V padesátých letech jezdili s odpadem ještě koně, popelnice se vozily na povozu. Na sobě mám šílené oblečení, vypadám v tom fakt hrozně. Celkově jsem na výsledek hodně zvědavá, protože jsem během natáčení měla takový pocit, jako by ze mě spíš udělali Honzovu matku než sestru. A teď si vezměte, že mého partnera hraje Honza Nedbal, který vypadá tak na patnáct. Když jsme stáli vedle sebe, připadala jsem si zvláštně. (směje se)

Co jste si řekla, když vás do popelářského mundúru nastrojili poprvé?
Hlavně jsem se smála, protože to byly fakt velké kalhoty, jako pro nějakého obrovského chlapa. Je to tak ale schválně, rodina totiž neměla peníze, takže člověk nosil, co měl. Dali mi ještě šátek na hlavu a zašpinili mě. Ráda si zkouším tyhle věci, kdy nemusím být za hezkou a mohu se zošklivit. Do této doby mě většinou stylizovali do různých krásek, kdy jsem si stejně krásná vůbec nepřipadala. Anežka neřeší, jak vypadá. Užívala jsem si tento druhý extrém.

Vzpomenete si na nějaký kostým nebo masku, které byly něčím zvláštní?
Jako první jsem si vzpomněla na to, když jsme na Jatkách 78 zkoušeli inscenaci Honey a jak mezi námi Jarda Plesl chodil během zkoušení v kostýmu pandy. Smáli jsme se mu. Já osobně musela do fáze, kdy mi nevadí být ošklivá, dospět. Dřív jsem s tím měla, přiznávám, docela problém. Učím se pracovat s tím, že to před kamerou nejsem já, ale postava, kterou chci co nejlépe ztvárnit. Pokud jsou maskéři a kostyméři otevření dialogu a pracujeme na tom všichni dohromady, pak mě práce moc baví. Zrovna u Herce se tohle všechno hezky potkalo. Ostříhali mi vlasy na mikádo a obarvili mě. Maskérka mi chtěla dát původně paruku, aby mi zachránila vlasy, ale když jsem viděla Petera Bebjaka, jak moc mu záleží na tom, abychom si byli s Honzou aspoň v něčem podobní, tak jsem do toho šla, i když jsem se tomu zpočátku hrozně bránila. Myslím, že to celku nakonec hodně pomohlo. Těšila jsem se však, až budu mít zase svoji barvu, jenže teď točím další film, kde mě chtěli mít zase trochu tmavší a starší, protože jsem maminkou dvou dětí. Takže jsem v tom znovu, ale pak už se opravdu vrátím ke svým vlasům.