Zdeněk Bárta: Cesta smíření je rozumnější nežli cesta pomsty

Zdeněk Bárta se narodil 22. března 1949 na pražském Smíchově. S bratrem, rodiči a prarodiči bydleli společně ve vile, kterou postavil dědeček. A byl to také dědeček zásadový demokrat, masarykovec a věřící člověk kdo měl na svého vnuka v dětství silný vliv a kdo ho přivedl k víře.

Vladimír Feierabend: Celou rodinu zatkli a odvezli do koncentračního tábora

Zdeněk Bárta vzpomíná, že prostředí kostela mu tehdy přišlo protivné, přesto považuje návštěvy bohoslužeb za zkušenost, která zásadně ovlivnila jeho život. Kromě jiného tam totiž potkal pozdějšího evangelického faráře a písničkáře Svatopluka Karáska, který jej přivedl do prostředí evangelické mládeže okolo kostela sv. Martina ve zdi.

V té době začal Zdeněk studovat na Střední všeobecně vzdělávací škole, kde se seznámil se studenty s podobnými zájmy. „Hodně jsme žili Pražským jarem,“vyprá- ví. „Půjčovali jsme si projevy ze Sjezdu spisovatelů, v novinách a časopisech jsem četl o tématech, o kterých se doma dohadoval děda s otcem. Začal jsem mít pocit, že souzním s něčím, co se ozývá i jinde.“ O to víc byl zklamán lámáním páteří lidí po příjezdu sovětských vojsk v roce 1968. Rozhodl se proto k veřejnému protestu.

„Po náletu byly rozbombardované celé ulice...", vzpomíná pamětnice

V roce 1969 vystoupil na Václavském náměstí

Na studentském majálesu 1. května 1969 založil s kamarády Spolek na obranu demokracie a domluvili se, že uspořádají v Praze na Staroměstském náměstí demonstraci. Když pak 17. května přišli na místo, překvapeně zjistili, že někdo na náměstí postavil tribunu a prostor ozvučil.

Helena Medková: Poznala jsem, co je to být uprchlík a začínat úplně znova

Zdeněk Bárta dodnes neví, kdo to udělal. Své první veřejné vystoupení četl esej Karla Čapka „Proč nejsem komunistou“ tak pronášel před kamerou Československé televize. Staroměstské náměstí bylo ze čtvrtiny plné a Zdeňka Bártu u mikrofonu vystřídali političtí vězni, kteří byli věznění v 50. letech.

Po gymnáziu Zdeněk Bárta krátce studoval ČVUT. Brzy však zjistil, že jej technika nepřitahuje a že mu není blízké ani tamní společenské ovzduší. Pod vlivem Svatopluka Karáska se rozhodl pro studium na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Na farářskou službu ale tehdy nepomýšlel, zajímala ho spíš filozofie a po studiích plánoval věnovat se novinařině. Přiznává, že ve svých 19 letech nijak zvlášť věřící nebyl.

Trest pro ženu v lágru? Noc a den v márnici

Žil spíše humanistickými ideály, touhou po svobodě slova a tématy, o kterých se diskutovalo doma. Víra v něm začala rezonovat až při setkáních v kostele sv. Martina ve zdi, kde poslouchal přednášky Svatopluka Karáska a dalších kazatelů a zalíbila se mu civilnost Česko-bratrské církve evangelické a její důraz na výklad a porozumění Písma svatého.

První umístěnku dostal Zdeněk Bárta do Chotiněvsi, malé vesnice u Litoměřic, kam byla po druhé světové válce přesídlena komunita volyňských Čechů. Víra Volyňáků byla jiná, než s jakou se dosud setkával, byla tradičnější a hlubší. Obával se proto, jak u nich se svým civilním pojetím výkladu Bible uspěje.

Díky poctivé práci se mu brzy podařilo své farníky zaujmout, získat a zapadnout tak do semknuté komunity. Vedle svých oveček vedl Zdeněk Bárta i semináře pro duchovní a disidenty, které měly podobu moderované diskuse nad knihami a texty. Říkal jim „pondělníci“ a patřili mezi ně například Petr Pithart, Václav Havel nebo Jan Sokol.

Milena Černá: S Olgou Havlovou jsme rády chodily na náplavku venčit psy

Zdeněk Bárta si na svou stranu získal i některé členy Veřejné bezpečnosti, konkrétně majora Málka, který na něj měl „dohlížet“. Ten ale evidentně nechával mladého faráře na pokoji. Zdeněk Bárta tak na chotiněveské faře nikdy nezažil domovní prohlídku, přestože muselo být jasné, že u sebe schovává samizdaty a další zakázané materiály. Po revoluci z policejních záznamů zjistil, že major Málek několik rozkazů svých nadřízených nesplnil například měl prověřit jeho zdravotní stav, a pokud by byl uspokojivý, poslat ho na vojnu anebo mu sebrat řidičský průkaz. „Nic z toho neudělal,“ vypráví Zdeněk Bárta. Domnívá se, že mu pomohla nevraživost mezi Veřejnou bezpečností a StB.

Charta 77 byla vysvobozením

Chartu Zdeněk Bárta podepsal po krátkém váhání na jaře roku 1977. „Považuji ten text za důležité, křesťanské vyjádření touhy po spravedlnosti,“ vysvětluje svou motivaci. „Byla pro mě vysvobozením, za které jsem vděčný. Sňala ze mě obrovské břímě hanby, protože nejhorší, za co se stydím, je ohýbání hřbetů po roce 1968.“ Nejen podpisem Charty 77 se dostal do hledáčku StB. První vážná srážka s komunistickým režimem přišla v roce 1979.

Uber ve světě? Na růžích ustláno nemá

Zdeněk Bárta se během soudu se členy VONS slovně obořil na člena StB a vzápětí skončil ve vazbě a poté na samotce, kde strávil 48 hodin. „Prožil jsem ty dva dny v neovladatelném strachu,“ vypráví. „Psychicky mi pomohl bachař, kterému všichni přezdívali Fous. Během převozu na Ruzyň mi poklepal na rameno a řekl: ‘Neboj se, sice tě ostříhají, ale to ti doroste. To si jenom estébáci dokazují, že nad vámi mají moc'.“ Jediné, za co se dnes Zdeněk Bárta v souvislosti se svým prvním uvězněním stydí, je, že před propuštěním podepsal potvrzení, že s ním jeho věznitelé zacházeli slušně. „Nebyla to pravda,“ dodává.

V roce 1978 mu sebrali státní souhlas

Svůj další protest proti normalizaci stvrdil Zdeněk Bárta na jaře 1978 podpisem „Dopisu 31“, který byl symbolem protestů laiků a farářů proti porušování náboženské svobody a omezení prostoru církevního života. Krátce nato byl Zdeňku Bártovi za podpis Charty 77 sebrán státní souhlas s výkonem duchovní služby. Rok nemohl najít práci. Jakmile byl někde přijat, dorazily kádrové mate-riály a dostal výpověď.

V Praze začínají výlovy rybníků

Rodinu živila manželka, dokud mladý farář nenašel místo u Severočeských vodovodů a kanalizací. Živil se odečtem vodoměrů a přitom mu zbýval i čas na vedení mládeže a psaní kázání, které si členové evangelického sboru v Chotiněvsi sami četli v kostele. Ti si svého faráře oblíbili natolik, že jej přesvědčili, aby po odebrání souhlasu neodcházel a zůstal s nimi „načerno“.

Souhlas k výkonu duchovní služby mu komunisté jako jedinému evangelickému knězi vrátili v roce 1986. Považoval to za velké vítězství, důkaz, že se cosi mění a režim se uvolňuje. Až podle záznamů bezpečnostních složek v roce 1989 zjistil, že se tak komunisté snažili vytvořit atmosféru nedůvěry a rozeštvat jej s ostatními chartisty.

Listopadové revoluční události prožíval Zdeněk Bárta v Litoměřicích a podílel se na jejich organizaci od prvních okamžiků. První větší demonstraci svolal 24. listopadu pod hlavičkou Občanského fóra. Na náměstí se tehdy sešly asi dva tisíce lidí. Demonstrace nejprve začala poněkud dramaticky, když někdo přesekl elektrický kabel od zvukové aparatury, pak už ale vše probíhalo sametově.

Praha versus zbytek republiky: Platy se začaly sbližovat

Ve vyprázdněném bytu evangelické fary v Litoměřicích vznikla kancelář Občanského fóra a jeho členové v následujících týdnech odvolali z úřadů funkcionáře KSČ. V květnu 1990 Zdeněk Bárta kandidoval do České národní rady, kde pak působil dva roky. V roce 1992 spoluzaložil litoměřickou pobočku Diakonie, kde dosud působí. V březnu 2014 byl zvolen do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Je zastáncem tlusté čáry za komunistickou minulostí. Odpuštění považuje za zásadní křesťanskou myšlenku a nejdůležitější Kristovo poselství. Cesta smíření je pro něj racionálnější nežli cesta pomsty.

Blokáda taxikářům nic nepřinesla. Už zítra jim hrozí tvrdá odveta

Pro Paměť národa s pamětníkem nahrávali Ondřej Nezbeda a Vít Pokorný. Další díl seriálu představí televizního kameramana Eduarda Landische, který zažil totální nasazení za druhé světové války a byl u prvního vysílání Československé televize.