Před válkou nejradši utíkala s mužem do přírody za Prahu, odkud pozorovali i březnové bombardování. Jejich radost z konce války překazil, stejně jako milionům dalších lidí, komunistický převrat.

Tento týden začal nový školní rok. Jak vzpomínáte na svůj první školní den?

Nevzpomínám si, že by dříve první školní den probíhal tak slavnostně jako teď. Za mého dětství ne, až za mého syna.

Jak to tedy probíhalo, když jste začala do školy chodit vy?

Nejspíš nás přivítali. Třídní učitelé se tehdy střídali každý rok. Až od páté třídy jsme měli stejného. Naše paní ředitelka byla velice nábožensky založená. Dbala na to, že jsme se celou první třídu museli před vyučováním pomodlit. Chodili jsme také na náboženství. Změnilo se to, když odešla do penze.

Vzpomínáte ráda na školu?

Velice ráda. Chodila jsem do školy v Masné. Jenom jsem obešla blok a byla jsem tam.

Na co ze svého života nejraději vzpomínáte?

Ze všeho nejraději si vybavuji, jak jsme v zimě jezdili na lyže. Miluji Krkonoše a Beskydy. Jezdili jsme i do Tater. Muž také rád lyžoval. Vlastně jsme se seznámili na lyžích. Každou zimu jsme vyráželi na lyže a v létě do přírody. Také ráda vzpomínám, jak jsem chodila ke kamarádce na Letnou po pohyblivých schodech.

Jak to tehdy fungovalo?

Přešla jsem starý Štefánikův most. Na konci byl dřevěný pohyblivý chodník. Schody byly velmi široké. Ve 30. letech vás za padesátník vyvezly nahoru na Letnou. Od té doby už tam nic takového není. Schody jezdily nahoru ke kolotoči, na kterém byly koně potažené pravou kůží. Teď ho chtějí opravit.

Svého muže jste si prý brala hned po maturitě…

Ano. Maturovala jsem 16. března 1943 a svatba byla hned 21. března. Brali jsme se brzy, abych nemusela nastoupit na nucené práce do Říše. Chlapce i děvčata z našeho ročníku tehdy posílali do Německa. Kvůli tomu jsme také maturovali už v březnu, abychom mohli být nasazeni.

MANŽELÉ ŠILHANOVI. S mužem jezdila Vlasta Šilhanová nejraději do hor, seznámili se ostatně na lyžích. Od něj se naučila fotit, což později využila při práci na paleontologii.

Pracovně nasazená jste nakonec byla tady?

Naštěstí mě nasadili do továrny Mikrofona. Tam jsem chodila až do konce války. Pak jsme začali s létáním. S manželem jsme bydleli v jedné místnosti. Ve stejném domě jako jeho tři tety, které ho vychovaly. Neměl totiž rodiče. Můj muž před válkou studoval techniku a meteorologii. Byl to nadšený letec. Ještě než jsme se poznali, chtěl odejít jako pilot do Anglie. Své tři staré tety ale nemohl opustit.

Jaký byl život za války?

To bylo strašné. Pořád nám něco hrozilo. Spousta lidí měla příbuzné v Anglii, některým holkám museli odejít chlapci do Německa. Spousta lidí byla zavřená a umučená. Všechno to na nás doléhalo. Oba jsme velmi milovali přírodu, trávili jsme v ní každou volnou chvíli. Tam jsme se vzpamatovávali. Když bylo v neděli volno, jezdili jsme vlakem za Prahu a vydávali se do lesů.

Bylo to bezpečné?

Jezdit vlakem bylo bezpečné, ačkoliv je později začali odstřelovat. Pamatuji si dvě velká bombardování. Bylo 14. února 1945. V práci vyhlásili poplach. Vyběhli jsme na ulici. Mohli jsme se schovat akorát na hřbitově. Mikrofona totiž stála za Olšanskými hřbitovy. A 15. března byl další nálet, tentokrát v neděli. Byli jsme zrovna na výletě v Brdech a viděli jsme, jak to padá na Prahu. Naprostá hrůza. Běželi jsme na vlak a nejbližším spojem jsme se vraceli zpátky.

Nikomu z vaší rodiny se nic nestalo?

Nálety proběhly docela blízko místa, kde jsem bydlela. Našim rodinám se naštěstí nic nestalo.

Co jste dělali po válce?

Pracovali jsme s mužem v Rané u Loun. Hned po válce, ještě v květnu, se letci opět setkali a můj muž se stal ústředním náčelníkem v Aero klubu a vedl letecký plachtařský výcvik právě na Rané. Spolupracovala jsem tam s nimi, dělala faktury a kancelářskou práci. Tak vypadal náš začátek po válce.

Vy jste také létala?

Létala jsem s manželem, ale vždycky mi bylo velmi špatně. Sama jsem proto létat nemohla. Spolu jsme chodili plachtit. Manžel létal nejenom na bezmotorových, ale i motorových letadlech. Vyhrál tři mezinárodní závody. Dva ve Francii a jeden tady ve Zlíně. Dostal dokonce vázu od prezidenta Francie.

Cestovali jste hodně kvůli závodům?

Manžel jezdil po republice. Také jsem se s ním někdy svezla. Pak ale přišel rok 1948 a muže odstavili. Nebyl ve straně, tak nemohl zastávat žádnou hlavní funkci. Našel zaměstnání nejprve v kresleném a poté v krátkém filmu jako dramaturg populárně vědeckých filmů.

Jak jste prožívali komunistický převrat v roce 48?

Neměli jsme tehdy přehled. Netušili jsme, co komunisté udělají. Všichni byli šťastní, že je svoboda. Byli jsme strašně zklamaní z toho, co potom provedli. Bylo to nepříjemné. Vůbec jsme nechápali, že se něco takového najednou mohlo stát. Byli jsme šťastni, že skončila válka a máme svobodu, a pak přišlo tohle.

Jak to manžel zvládal, když přišel o svoji největší zálibu?

To bylo velmi těžké. Ve 47. vyhrál největší světové závody.

Jaké záliby jste měla vy?

Po porodu jsem našla zálibu v dítěti. Měli jsme jednoho syna. Ani nevím proč. Nějak jsme měli strach mít více dětí. Člověk byl tak zničený z války. Ze začátku jsme si mysleli, že po válce bude pokoj. Jenže nebyl.

Co jste dělala vy po válce za práci?

Můj muž krásně fotografoval a já se to od něj naučila. To se mi moc hodilo. Našla jsem si práci na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Na paleontologii jsem fotografovala zkameněliny a na stroji opisovala vědecké práce. K tomu se mi zase hodilo, že jsem vystudovala obchodní akademii. Pracovala jsem u pana profesora Pokorného. To byla světová kapacita.

Jak se Praha od dob vašeho mládí změnila?

Praha byla za první republiky samozřejmě klidnější. Nebylo tolik aut a ruch nebyl tak hrozný. Jezdily elektriky. Nábřeží a mosty byly moc krásné. Chodili jsme často na Letnou a na Hrad. Než jsme si pořídili auto, chodili jsme na výlety pěšky. Dojeli jsme na konečnou tramvaje a pak vyrazili po svých, kam až jsme došli.

Vlasta Šilhanovánarodila se 26. července 1924 v Praze
vystudovala obchodní akademii, pracovala na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy
jejím mužem byl letecký závodník Vladimír Šilhan
její syn Jasoň Šilhan je český filmař, kameraman
a dokumentarista

Domov pro seniory Kobylisydomov pro seniory v Kobylisích je jedním z nejstarších v Praze, založen byl 29. listopadu 1959
nachází se na okraji Čimického háje
zaměstnanci klientům nabízí bohatý aktivizační program
senioři se mohou účastnit tréninku paměti, sportovních aktivit či besed a zpěvu

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.eu.
Tento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.

Čtěte také: Marie Merknerová: Lány obilí i řehtání koní. Dejvice jsem milovala