Na projekt jsou momentálně vybírány peníze v rámci crowdfundingové kampaně, ta končí 5. října. Letos totiž uplyne 70 let od konce odsunu tří milionů německy mluvících Čechoslováků.

Z jakého podnětu tato akce vznikla a proč má smysl ji pořádat?

Váš projekt se jmenuje Smíření, máte tedy dojem, že je třeba se s někým smířit? Já si myslím, že je potřeba ukázat sudetským Němcům, kteří ještě žijí, že česká společnost dnes dané události vnímá jinak než například v 90. letech. V té době to byl strašák. Lidé se báli, že přijdou sudetští Němci a zaberou jim domy v pohraničí. Také se domnívám, že je třeba, aby se česká společnost smířila sama se sebou, s vlastní minulostí. Aby se to už nevytahovalo například v politických kampaních. Měli bychom to brát tak, že stejně jako Němci páchali zlo během druhé světové války, tak i my jsme po válce udělali něco, co se vůbec nemělo stát.

Vlaďka Vojtíšková

V loňském roce probíhala v Brně akce Rok Smíření, navazujete i na to?

Ano, v podstatě na to navazujeme. Začali jsme to plánovat vlastně už v době, když to v Brně probíhalo. V roce 1995 navíc vznikla iniciativa se stejným názvem. Jednalo se o politickou deklaraci, kterou podepsali čeští a němečtí intelektuálové a zaslali ji tehdejší vládě a médiím. Šlo jim o to, aby těm, kteří se chtěli vrátit, to bylo umožněno a aby získali české občanství. Tehdy to vzbudilo mezi politiky i médii velký odpor.

Z jakého důvodu to bylo vnímáno negativně?

Myslím si, že tehdy byla společnost ještě hodně naladěná proti sudetským Němcům. Bylo to chápáno jako podlézání a proč bychom jim měli podlézat, když si to zasloužili, nebyli loajální vůči Československu, takže jim to patří. Tak to asi bylo vnímáno.

Proč je to dodnes natolik třaskavé téma, že je třeba pořádat akce, jako je Smíření 2016?

Myslím, že už se to mění, zejména v mladé generaci je to už chápáno jinak. Ale všechny tyto typy akcí a iniciativ se uskutečňují zdola, nikdy nedošlo k žádnému vyjádření ze strany politických špiček. Je to dědictví komunismu, zaseli v nás černobílé vidění. Němci byli ti špatní a Sověti ti dobří. Takže trvalo delší dobu, než čeští historici či obecně intelektuálové ukázali, že to tak jednoduché nebylo. Také jsme to chtěli uspořádat proto, že je to jedna z posledních šancí, kdy se sem ti pamětníci můžou podívat, jsou to staří lidé. A my chceme, aby se tu cítili přijatí.

Odsun je součástí české sdílené historie. Jak se s něčím takovým lze vyrovnat?

Domnívám se, že schopnost smířit se ukazuje na úroveň vyspělosti národa. Jestli si dokáže přiznat i nějaké negativní stránky své historie, nebo si musí vytvářet mýty o vlastní dokonalosti. Dnes už nejde o to stíhat pachatele, ale umět se dívat na vlastní historii kriticky, aby se to už v budoucnosti nikdy neopakovalo. A ne hledat výmluvy pro vlastní neschopnost.

S rodinou Grossmanových, která před rokem 1945 bydlela v Černém Dole v Krkonoších, se Vlaďka Vojtíšková navštěvuje

Vy jste se s některými odsunutými Němci setkala, chtějí sem jezdit? Necítí se ukřivděně?

Většina sudetských Němců jsou normální přátelští lidé, kteří proti současným Čechům nic nemají. Samozřejmě se mezi nimi naleznou tací, kteří se cítí ukřivděně. Často totiž prožili opravdu kruté osudy. Jejich ženy byly znásilňované, sebrali jim majetky, a když přišli do Německa, tak tam neměli vůbec nic, ani žádné příbuzné. Prvních pár let tam živořili, Němci na ně pohlíželi jako na přivandrovalce. Dívali se na ně jako na lidi z východu, nebyli to podle nich rodilí Němci. Byli chápaní jako méněcenní.

Takže to taky pro ně bylo těžké?

Stali se z nich obětní beránci. Příšli nejen o majetky, ale i o pocit domova. Během komunismu sem třeba ani nemohli jezdit, pokud byli přesídlení do Západního Německa. Pokud se sem dostali, tak v jejich domech bydlel už někdo jiný a nechtěl je tam pustit. Ale našli se i tací, kteří s nimi navázali přátelské kontakty. Právě o těchto „párech" bude na akci Smíření 2016 výstava.

Podle mého názoru jsme se těmito událostmi hodně ochudili, mohli jsme být extrémně prosperující stát.

Utkvěl Vám nějaký konkrétní příběh v paměti?

Některé příběhy byly hodně drsné. Jedna paní, která dnes má přes 80 let, mi ho vyprávěla. Byla z Chomutova, zůstala tam jen s maminkou a sestrou, protože otec byl voják, všichni sudetští Němci museli narukovat. Maminku jí pravidelně znásilňoval sovětský důstojník. Byli pak vysídleni během divokého odsunu. A když se pak její otec vrátil z amerického zajetí, tak je nenašel. Vydal se tedy pěšky do Německa. Čeští partyzáni ho ale od hranic poslali do pracovního tábora. Z něj později utekl a přes Červený kříž je našel. S manželkou už spolu ale po přestálých hrůzách nedokázali vůbec komunikovat, takže se nakonec rozvedli. Jejich dcera, paní, která mi to vyprávěla, se pak nikdy nevdala.

To mluvíme teď o Sudetech, jaká situace byla v Praze?

Byly německé čtvrti, např. to byla Hanspaulka. Známá jsou shromaždiště Němců, kde se děly příšerné věci. Byl to třeba Hagibor, v kině Bio Oko či na Strahově. Z Prahy se také dochovaly unikátní záběry z odsunu, které byly použité v dokumentu režiséra Davida Vondráčka. Nejdříve jsou tam Němci postříleni a následně je přejede tank. Tyto záběry byly dlouhou dobu ponechány v archivu a nebyla vůle je zveřejnit. Nechtělo se, aby to rozpoutalo nějakou diskuzi. Stejně to potom v rámci toho dokumentu vyvolalo řadu kritických ohlasů, že to není pravda.

Letos v listopadu by v rámci projektu Smíření 2016 Prahu mohla navštívit i odsunutá Ingeborg

A co pražští Němci? Dostala jste se s některými do kontaktu?

S těmi je to složité. Je velmi těžké s nimi navázat kontakt, ve velkých městech o sobě lidé tolik nevěděli, nevytvářeli komunity. I Praha 7, ve které budeme naši akci pořádat, nám sama říkala, že kontakty moc nemají. Dřív totiž nebyla povinnost vést kroniky městských částí, takže často neexistují informace, kde dotyční žijí.

Jak jste se k tématu poválečného odsunu vůbec sama dostala?

Nejvíce jsem se tím začala zabývat, když jsem byla na studijním pobytu v Drážďanech před šesti lety. Tehdy mě napadlo zkusit zjistit, jestli tam nejsou nějací vysídlení Němci a co je to za lidi, jak vypadají, jaké jsou jejich příběhy. Přes jeden spolek se mi to podařilo. S některými udržuji přátelské kontakty dodnes. Když se s nimi člověk setká osobně, tak je to najednou úplně jiné. Jsou to staří lidé, kteří jsou velmi milí. Vůbec mě nevnímali jako nějakou zlou Češku. Naopak byli rádi, že se můžou setkat s lidmi z Česka, kteří se o jejich příběhy zajímají.

Vlaďka Vojtíškovápochází z Prahy
studovala veterinární medicínu a žurnalistiku
na základě setkání s oběťmi poválečného osudu se rozhodla iniciovat projekt Smíření 2016

Smíření 2016projekt iniciovala Vlaďka Vojtíšková, spolupracuje s organizací Antikomplex a se sdružením Ackermann-Gemeinde
v současnosti probíhá crowfundingová kampaň na serveru Hit- hit na výběr financí, která končí 5. října
akce se uskuteční 5. listopadu, v kostele sv. Antonína v Praze 7 proběhne koncert, součástí programu bude i panelová výstava a debata

Čtěte také: Marta Červenková: Poznala jsem způsoby i povahy herců