Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Vladimír Just: Mladí lidé o Palachovi nevědí

Praha /ROZHOVOR/ - V době sebeupálení Jana Palacha bylo Vladimíru Justovi 22 let. Oba navštěvovali filozofickou fakultu. Neznali se, přesto ho smrt Palacha mocně zasáhla, stejně jako tisíce dalších lidí. „Byla to facka, která přišla nenadále," říká známý teatrolog a profesor.

18.1.2017
SDÍLEJ:

Vladimír Just. Foto: ČTK

Při osmačtyřicátém výročí smrti Jana Palacha bude Vladimír Just jeden z diskutujících na dnešní besedě, kterou pořádají studenti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy univerzity. V souvislosti s tím jsme hovořili i tom, jak a proč se studenty o Palachovi mluvit.

Jak vlastně dnes studenti nahlíží na Jana Palacha a jeho čin?

Je to pro ně historie. Musíme si uvědomit, že od smrti Palacha uběhlo téměř půlstoletí. Na filozofické fakultě, kde studoval i Palach, je situace trochu jiná, protože tam se politikou tenkrát žilo a dodnes to tak alespoň zčásti je. Ale netroufám si říct, jak je to jinde. Obávám se, že mladí lidé toho o Palachovi moc nevědí. Znají snad čin, neznají kontext.

Semináře, které vedete na katedře divadelní vědy, se sice netýkají přímo Jana Palacha, ale hovoříte o něm se studenty?

Na celé té události kolem Palacha mě vlastně nejvíc zajímá teatralita. A tuto stránku snad reflektují i dnešní dvacetiletí studenti. Například když jsme letos na podzim zpětně hovořili o pohřbu Václava Havla, shodli se studenti na tom, že to pro ně bylo to nejpokrytečtější, co kdy viděli, protože řečníci, kteří Havla i celý život „nemuseli", se k němu najednou hlásili. Replikoval jsem: „A nepřipomíná vám to něco dalšího?" V té chvíli jsme začali mluvit o Palachovi. Pro mě byl pohřeb Jana Palacha, který jsem zažil a citově prožil to ticho, když jsme šli od fakulty přes Staré Město a nikde žádné auto, žádný zvuk to bylo něco tak sugestivního, nikdy předtím ani potom nezažitého, že mi to připomnělo jakési mystické divadlo. Ale bohužel to bylo jenom divadlo. Protože jakmile se to vlastenectví emotivně vybilo, tak ti samí Pražané, kteří se s Palachem přišli takto trýznivě rozloučit, za dva roky potom stejně nadšeně vítali Brežněva. Na pohřbu Jana Palacha byly také tisíce lidí, kteří se v té chvíli hlásili k Palachovi, ale pár dní nato už ve svých funkcích dělali pravý opak jeho odkazu.

Chápou vaši studenti, proč to Palach udělal?

To samozřejmě nevím, to bude jen odhad. Jako gesto to asi chápou, ale pravděpodobně se nedokážou vžít do historické a psychologické situace. Asi také nechápou dějinné souvislosti, tedy to co předcházelo smrti Palacha a co následovalo poté. Výuka dějin není biflování dat, ale pochopení souvislostí, což je bohužel něco, co na středních školách stále chybí.

Co by si měl vzít dnešní člověk z toho symbolického upálení pro sebe?

Asi tolik, že to nebyla běžná sebevražda z nešťastného osudu, ale vědomá oběť pro druhé. Smrt této existenciální naléhavosti, která dělá dějiny. Je to jako se smrtí Sokrata. Kdyby uhnul, nevypil jed nebo unikl, jak mu kompletně všichni přátelé a žáci nabízeli, tak bychom se dnes o něm možná učili jako o běžném, řadovém mysliteli, jakých byly stovky. Smrtí ale stvrdil to, co celý život hlásal a ještě ji dokázal zdůvodnit nesmrtelnými dialogy o duši, které tvoří základ evropské vzdělanosti. Když budu citovat Jana Patočku, radši volil nebytí než zkázu duše (tu duši si klidně přeložte slovem svědomí). A co by si z toho měl člověk vzít? Asi to, že by měl zůstat za každou cenu věrný svému svědomí.

Na dnešní besedě k výročí smrti Jana Palacha představí studenti takzvanou Encyklopedii migrace. Odkazují se při ní k Palachovi jako ke svému vzoru. Dají se podle vás najít nějaké paralely mezi Palachovou smrtí a tím, co prožíváme dnes?

Například solidarita otřesených. Tady se totiž popírají úplně nejzákladnější principy lidské solidarity empatie s druhými. Je totiž jedno, jakého Boha ten člověk uctívá, důležité je, že většina běženců utíká před tím samým zlem, proti němuž bojujeme i my. Před násilím, bombardováním, válkou. To, co se v České republice v souvislosti s migrační krizí děje, mi připadá jako něco neskutečného. Vždyť u Palacha bylo prvotní morální hledisko bytí pro druhé, on to nedělal kvůli sobě, ale kvůli druhým. To jsou gesta, kdy něco nad-osobního nadřadíte své ulitě, své zapouzdřenosti. Já mám pocit, že Češi jsou teď na čtyři zámky uzamčení v ulitě.

Výročí smrti Jana Palacha většinou provází řada diskuzí a rozhovorů s historiky a dalšími lidmi. Většinou při nich nic nového nezazní, slouží spíš k tomu připomenout odkaz Palacha. Neměli bychom se ale pokusit podívat se na Palacha z té kritické stránky?

To, co by si podle mě zasloužilo kritiku, je prázdné žvanění. A to od samého počátku. Je to jedno velké pokrytectví. Z toho vyjímám například Agneszku Holland, Pavla Juráčka nebo Václava Havla, který říkal: Nejvíc Palacha uctíme tak, když provedeme to, co on v těch vzkazích žádal. A když odejdou ti, kteří tomuto uskutečnění brání (mám pocit, že dodnes tam ti lidé sedí).. Jiná věc jsou fráze. Kýč se bohužel nalepí na všechno, včetně bojovníků proti kýči. A hrozí to i Palachovi, pakliže se bude připomínat bez znalosti věci, ale pouhými frázemi.

Když se Jan Palach upálil, studoval jste stejně jako on filozofickou fakultu a bylo vám 22 let, tedy o rok víc než Palachovi. Zasáhl vás tenkrát jeho čin?

Obrovsky, Byl to šok. Cítil jsem stud za sebe, za své rodiče, spolužáky, učitele, za okolí.

Proč stud?

Panovala tu jistá schizofrenie, absurdita, která se vydává za normálnost. Žili jsme v ní všichni. Z pohledu uměleckého byl rok 1969 zlaté období, po okupaci u nás vznikly ty nejlepší filmy, do divadel se stály fronty. A najednou přišla facka, nejen pro mě, ale pro všechny kolem. Slovy to skvěle vyjádřil básník Miroslav Holub: „Ty miliardy lidí v podstatě / Drží hubu." Tak končila jeho báseň. Najednou jsme si všichni uvědomili, že jsme vlastně nic nedělali. Tenhle kluk oslovil svým činem úplně každého, každý si v duchu přiznal svůj dílek viny. Proto se sjely statisíce lidí na jeho pohřeb, aby položily věnec. Bohužel tím to také všechno skončilo.

Jakovou roli ve smrti Palacha vlastně sehrály noviny a televize, které byly podřízené politické moci?

Několik dní před a po pohřbu byl Palach v televizi hlavní zprávou dne. Dívali se na ní všichni. Internet nebyl vůbec a rozhlas nebyl tak důležitý. Nejhorší byli ale tlučhubové, kteří pořád jenom apelovali na maminky, aby si pohlídaly své děti, aby neudělaly to samé, a pořád se jen s předstíranou starostlivostí a v podstatě fízlovsky pídili, kolik je ještě připraveno dalších „pochodní". Přitom úplně zapomněli na požadavky, které si Palach kladl. Zkreslování této události začalo hned od začátku, po milimetrech a velmi pozvolna.

Co se následovalo po pohřbu?

Ticho. Velká mediální událost se odbyla a na Palacha se zakrátko téměř zapomnělo. Pamatuji si, když uplynulo deset let od jeho smrti, už tu nebyla ani zmínka, nikdo si na výročí ani nevzpomněl, žádné demonstrace nebo petice. Nic. To bylo takové to mrtvolno po Chartě 77, bezčasí. Moc předvedla svou moc a většinovou bezmoc. Většinový názor tehdy byl, že to Jan Palach tenkrát udělal zbytečně a že se nakonec stejně stal pravý opak, než to, co on chtěl. Litovali mladého života, protože život šel jinudy, a dnes (tedy deset let poté) o něm stejně nikdo neví. To byl ovšem mylný názor. Uplynulo dalších deset let a na Václaváku stály desítky tisíc lidí. Palachův týden ukázal, že to pouze někde doutnalo a nebylo to úplně zapomenuté.

Myslíte, že by se historie třeba odvíjela jinak, kdyby to Palach tehdy neudělal?

Ne, on následující události, jako odvolání Dubčeka a nástup Husáka, zákaz svobodného tisku, čistky v podnicích a na školách, totální obnovení cenzury a autocenzury, jenom oddálil. Cenzura po jeho smrti naopak utužila. Měsíc po Palachově smrti už byl další upálený Jan Zajíc „cenzurovaný" a ten třetí Evžen Plocek už se do médií nedostal vůbec.

Film Hořící keř o příběhu Jana Palacha je všeobecně známý a možná se mu i podařilo rozšířit zprávu o tomto činu dál. Existuje ale nějaké představení na divadelních prknech o Janu Palachovi, které by sklidilo podobný ohlas?

Představení, které by bylo postavené přímo na jeho příběhu, jsem popravdě neviděl. Vím, že asi před deseti lety inscenaci o Palachovi uvedli v Brně v Divadle 7 a 1/2, ale neznám ji. Jsou spíš nepřímé odkazy v jiných hrách. Například v opusech divadelního a filmového režiséra Miroslava Bambuška, také postava Kuzmy Plechanova z Havlovy hry Asanace, zejména „státnické" řeči a starostlivé fráze ředitele Bergmana po jeho tragické sebevraždě, to je jasná odezva na Palacha a zneužití jeho smrti…

Na komplexní divadelní zpracování tedy stále čeká…

Analogie je ale pořád živá, objevuje se v mnoha hrách, ta událost prostě pořád někde vespod doutná a není vyloučeno, že se v budoucnu i na divadle objeví dramatický čin stejně mimořádný, jakým byl filmový Hořící keř…

Encyklopedie migraceV rámci doprovodného programu na Filozofické fakultě představí dnes studenti pěti fakult Univerzity Karlovy projekt Encyklopedie migrace. Cílem aplikace je odborně analyzovat a vysvětlovat jevy spojené s migrací do zemí Evropské unie. Studenti zdůrazňují motivaci v osobnosti Jana Palacha: „S Palachem se netroufáme srovnávat, jeho oběť ale inspiruje. Jan Palach dnes je pro nás především živým symbolem člověka, který cítí odpovědnost za svět kolem sebe a chce mu sám něco dát," uvedl Jakub Múčka, jeden ze zakladatelů projektu.

Čtěte také: Palachův odkaz je nebýt lhostejný, uvedli při pietě zástupci škol

Autor: Andrea Karlíková

18.1.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Prezident Zeman se svou paní odvolili v základní škole v pražských Stodůlkách.
AKTUALIZOVÁNO

Letošní volby do Sněmovny nejsou podle Zemana zásadní ani zlomové

Předvolební debata Deníku: Ivan Bartoš
51

V televizi zabodoval Bartoš, Babiš působil unaveně, hodnotí experti

Střípky z debaty: Šlechtová u pozadí koně, Bartoš v koloně či letmý polibek

/VIDEO/ Co by udělal předseda SPD Tomio Okamura, když by si ministryně Karla Šlechtová zvrkla kotník? Proč se Michaela Marksová nerada fotí při výstupu z auta? Superdebata Deníku nebyla jen o politice.

Jsem gay, prohlásil den před volbami šéf zelených Matěj Stropnický

Předseda Zelených Matěj Stropnický dnes oznámil, že je homosexuál. Vyjádřil se tak ke spekulacím bulvárních médií. O svém soukromí mluvit neplánoval, voliči by ale podle něj tuto informaci vědět měli.

Praha nemá dopravní strategii, tvrdí starosta Prahy 6

/ROZHOVOR/ „Do vztahů mezi Prahou a místními radnice se příliš promítá stranická politika a zvlášť výrazné to bylo v předvolební době,“ tvrdí starosta Prahy 6 Ondřej Kolář (TOP09). Podle něj by mělo být politizování všeho včetně třeba vedení linek autobusů nahrazené snahou o konstruktivní spolupráci. Zvlášť pak v řešení dopravy, která je nejpalčivějším problémem Šestky.

Petr Pravda: Oblíbení starostové mohou stranám přinést dobré výsledky

Politolog Petr Pravda řekl Pražskému deníku: "Oblíbení starostové městských částí mohou stranám přinést dobré výsledky." Už zítra půjdou (nejen) Pražané k volebním urnám a budou volit své poslance. Má smysl v letošních volbách kroužkovat jednotlivé kandidáty? Jak politikům pomáhají v bojích o voliče sociální sítě? 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení