Pocházíte z pohraničí, jak se na tomto území žilo?


Bylo to zajímavé, Češi a Němci tu žili vedle sebe, nic proti sobě neměli. Akorát si nerozuměli, Češi neuměli německy a naopak. Když pak Němci pohraničí zabrali, přijeli v autech, tak všechny domy vyvěsily německé vlajky s hákovým křížem. Všechny Čechy zavřeli, ale naštěstí to starosta vyjednal. Propustili je, aby se mohli starat o svá hospodářství. Němci taky zrušili všechny české školy, takže jsem musel začít chodit do německé. Tam jsem měl ten problém, že my jsme psali latinkou a oni švabachem. Tak jsem se to musel na-
učit. Německy jsem uměl, v naší vesnici totiž bylo 60 domů a z toho jen ve třech bydleli Češi.

Jak jsem se dostal k řemeslu strojního zámečníka?


Přes tatínka, ten byl vyučený strojní zámečník. Tehdy existoval německý úřad, který se jmenoval Svobodná volba povolání. Takže, když jsem vyšel školu, tak si mě tam zavolali a ptali se, čím chci být. Já odpověděl, že malíř pokojů nebo řezník. Pak se mě zeptali, čím je můj tatínek. A když se dozvěděli, že strojní zámečník, tak mi řekli, že jím musím být taky, nebo kovářem. Tím bylo rozhodnuto o mém svobodném povolání. Jenomže na zámečníka tehdy nebylo místo, měl jsem tedy nastoupit do učení ke kovářovi do jedné vesnice. Když jsem tam dojel a ptal se nějaké paní, kde je kovárna, okamžitě mě odradila. Tvrdila, že kovář je ras a mlátí i dospělé dělníky. Otočil jsem kolo a odjel. Začal jsem pracovat na státním statku, až mi tatínek domluvil, že jsem mohl nastoupit do učení na zámečníka.

Vilém Matula.

Jak dlouho jste se učil?


Pět let, standardní byly tři roky, ale když jsem si po třech letech podal žádost o učednické zkoušky, napsali mi z Brna z obchodní komory, že tam nejsem evidovaný jako učedník. Protože jsem nastoupil za Němců, musel jsem psát do Vídně, aby mi to potvrdili, jenomže to trvalo další dva roky. Nikdy jsem ale toho nelitoval, je to krásné řemeslo.

Poté jste žil v Praze, jak jste se tam dostal?


Jako voják, vojenskou službu jsem snášel celkem dobře. Předtím jsem pracoval v Chotěbořských kovodělných závodech, kde jsem byl jako úderník. To znamená, že jsem pracoval nad plán, vymýšlel jsem různá vylepšení a podobně. Dali mi pak asi dobré doporučení. Dostal jsem se do poddůstojnické školy, sloužil jsem u automobilového útvaru, to se mi líbilo, bylo to blízké mému zaměření.

Pokračoval jste poté ve studiu?


Byl jsem potom v aspirantské škole v Nitře, ta byla pro důstojníky v záloze, po osmi měsících jsem byl vyřazen jako podporučík. Po vojně jsem měl jít do zálohy, jenomže oni tehdy propouštěli vojáky, kteří sloužili za protektorátu v armádě. Neměli tedy dostatek důstojníků a já jsem se tak musel stát vojákem. Mělo to být na dva roky, ale stejně mě pak nepustili a po pěti letech už jsem ani sám odejít nezkoušel. Byl jsem tam 13 let.

Byl jste svědkem řady důležitých historických událostí, utkvělo vám něco v paměti?


Po těch 13 letech, když jsem měl nastupovat na další roky, se sepisovaly posudky. Mělo se tam tehdy sdělit, jestli má člověk nějakého příbuzného v zahraničí. Já měl strýce ve Vídni, nestýkal jsem se s ním, neviděl jsem ho od té doby, co tam odešel. V tom formuláři chtěli, abychom napsali i to, kde ten člověk bydlí apod. Jenže já jsem to nevěděl, tak jsem strýce zamlčel. Jenže když jsem pak sloužil na ministerstvu obrany, tak mě znovu prověřovali a byl z toho velký malér. Vyšetřovali, jestli nejsem rakouský špion, který se dostal až na ministerstvo obrany. Naštěstí přišli na to, že to tak není, ale přeložili mě z Prahy do Kadaně. V té době jsem byl ženatý a dostal jsem v Praze byt a najednou jsem měl jít do Kadaně dělat dispečera pro výstavbu pohonářského potrubí. Tak jsem to vzdal a šel jsem do civilu.

Vilém Matula.

Co vás teď ve stáří nejvíc těší?


Jsem rád, že jsem tady. Měl jsem představy trochu vojenského rázu, tak jsem byl mile překvapen. Navíc tady máme všelijaké vyžití, já mám rád ruční práce, vymýšlím různá vylepšení stejně jako tehdy v Chotěboři.

Takže jste znovu úderník?


Ano, zase jsem úderník (smích). Chodím tady do kroužků, děláme například tady ty tašky z obalů od čajů. Záleží na velikosti tašky, ale obvykle použijeme tak 150 obalů na jednu. Vyrábím je celou dobu, co jsem tady.

Vilém Matulanarodil se 6. ledna 1929 ve Starém Bítově na Moravě
vyučil se zámečníkem působil jako voják z povolání 
dnes žije v Domově pro seniory Hortenzie v Bořanovicích je velice zručný, často se věnuje ručním pracím
za svou tašku z obalů od čajových sáčku získal ocenění na výstavě Šikovné ruce seniorů v Lysé nad Labem

Domov pro seniory HortenzieZřizovatelem domova je Hlavní město Praha, v Bořanovicích je od roku 1998
Cílovou skupinou jsou obyvatelé Prahy, kteří potřebují pravidelnou každodenní podporu a pomoc jiné fyzické osoby. Domov je určen klientům zejména dvou věkových kategorií: 65–80 le
a nad 80 let.
Domov nabízí ubytování s celodenním stravováním, pomoc při zvládání běžných úkonů zájmové aktivity, ošetřovatelskou péči s cílem posilovat fyzické, psychické a sociální zdraví a sociálně-psychologickou a terapeutickou péči.
V rámci volnočasových aktivit můžou klienti pracovat v keramické dílně, trénovat si paměť, domov pořádá kulturní večírky, besedy, krátkodobé výlety a mnoho dalšího.

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.eu
Tento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.

Čtěte také: Jiří Beneš: Živě si pamatuji bombardování Prahy. Všude byli mrtví