Přestože byla malé dítě, moc dobře si pamatuje, jak vypadala obloha, když bombardovali Pardubice. A jak se bála, že jednou bomba spadne i na jejich dům.

Utkvělo vám něco v paměti z dob války?

Pamatuji si, že na obloze bylo vidět, když bombardovali Pardubice. Bydleli jsme pod dominantou Hradce, Bílou věží. Doma mi říkali, že jestli tam hodí bombu, věž na nás spadne. Když babička nebyla doma, dávala mě k sousedům. Když začaly houkat sirény, začala jsem křičet, že na nás spadne bomba.

Proč vás maminka poslala do Hradce Králové?

Byla na mě sama. Když mě tam posílala, ještě nevěděla, jaké hrůzy v době války nastanou. Bylo mi šest, když jsem přijela k babičce. Měla jsem ale nehodu a vážně si poranila nohu, tak mě babička vozila do školy v kočárku. Hrozně jsem se za to styděla. Pak školu zabrali Němci.

Co se vám stalo?

Srazila mě motorka. Měla jsem rozdrcený kotník, chvíli hrozilo, že mi nohu amputují. Strávila jsem přes měsíc v nemocnici. A vůbec se mi tam nelíbilo. Sestřičky mě většinou vůbec neslyšely. Byly to jeptišky. Profesor Bedrna říkal, že je tam má, protože nespěchají domů za dětmi a modlit se mohou kdekoli.

Co si z roku 1945 pamatujete?

Vím, že tam byli jako první Američané. Viděli jsme je dříve než ruské vojáky. Nijak se ale neoslavovalo, poblíž bylo letiště, kde to ještě bouchalo. Američané říkali, že do toho nemohou nijak zasahovat. Přijeli se jen podívat, jak vypadá situace.

Kdy jste se vrátila do Prahy?

Jakmile jsem dochodila školu, tedy v roce 1948. V Praze jsem pak chtěla studovat chemicko-průmyslovou školu. Jenže tam byl takový kluk potvora, velký komunista. Byl to student čtvrtého ročníku. Přestože jsem udělala přijímačky na výbornou, nevzali mě. Řekl mi: soudružko, co tu děláš, když nemáš pořádnou praxi? Maminka se jim snažila vysvětlit, že je na mě sama a kdybych šla nejdřív na praxi, tak by mě musela živit ještě rok navíc.

Co jste dělala?

Praxi jsem si dodělala.

Měla jste při studiu problémy kvůli režimu?

Já ne, ale jedna moje spolužačka měla. Měli jsme jednu kantorku, která se chlubila tím, že chodí k Rudolfovi Slánskému na večeři. Její manžel byl poslanec. To byla potvora. Spolužačku zkoušela a přitom se jí ptala, jestli už je v družstvu nebo kolik mají krav a koní, protože její otec byl sedlák.

Problémy v práci neměla ani vaše maminka?

Ta se znovu provdala, do Hradce. Pracovala na poště a pak na celním úřadě. Poštovním autem mi posílala do Prahy králíky nebo kachny.

To by ale nebylo dobré, kdyby vás chytili, je to tak?

To určitě. Můj o tři roky starší manžel mi říkával, ať hlavně nikomu nic neříkám, protože ke mně jednou přistoupil chlap a zeptal se, co tam dělám. Odpověděla jsem, že čekám na autobus, jenže tam žádný nejezdil. Jak vzpomínáte na rok 1968? Rok okupace byl hrozný. Když se to stalo, byli jsme zrovna na dovolené v Jugoslávii. Nemohli jsme se dostat do Čech, zavřeli hranice.

Jak jste se dostali domů?

Přes Vídeň. To, že jsou tu ruské tanky, jsme se dozvěděli hned v Bělehradě. První, co mě napadlo, bylo, že jsou drzí, co si to vůbec dovolují nás takhle okupovat.

Dostali jste strach?

Jistě. Byli jsme z toho vykulení. Pak jsme zamířili na naši ambasádu v Bělehradě. Dcera byla nastydlá, měla teplotu a bolelo ji v krku. Měli jsme jít do stanového městečka, které bylo připravené právě pro ty, kteří se nemohli dostat domů. Jeden úředník nás ale odvezl autobusem k sobě domů.

Za jak dlouho jste se vrátili?

Asi za týden. Okolo nádraží byly všude tanky. Rozhodně jsme ale ani chvíli neuvažovali, že bychom se do Česka nevrátili nebo si vzali cenné věci a zase odjeli. Měli jsme tu rodinu, to by nešlo.

Očekávali jste takový zlom, jakým byla revoluce v roce 1989?

Ve městě jsme potkali známé, kteří říkali, že se něco semele. Začali jsme tomu ale věřit až ve chvíli, kdy se ustanovilo Občanské fórum. Nebo když na balkoně vystoupila Marta Kubišová a Václav Havel. Ten byl silnou osobností, i jeho žena Olga, té jsem věřila.

Naplnila demokracie vaše očekávání?

Hodně se naplnilo, především zkraje, když jsme měli víru v lepší zítřky. Věděli jsme, že od té doby bude svoboda slova a žádná cenzura. Praha se v tu chvíli rozsvítila a lidé k sobě byli slušní.

Domov pro seniory Elišky Purkyňovéje příspěvková organizace založená hlavním městem Praha. Předmětem činnosti je péče o seniory podle zákona o sociálních službách. Domov poskytuje seniorům pobytovou službu, odlehčovací službu a službu se zvláštním režimem, a to ve dvou objektech v Praze 6 v budově v ulici Cvičebná a v ulici Thákurova.

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.eu. Tento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.

Čtěte také: Miloslava Kovaříková: Spolužačku odvezli Němci, nikdy už jsem ji neviděla